9

U zrodu McDonaldu ve Stupně. Neptunisti u hrobky

,

Mým čtenářům nemusím představovat chrabré společníky mých cest, Zbyňka a Ludvu, s nimiž vyrážím tak jednou měsíčně za dobrodružstvím. To tentokrát začalo již pár minut poté, co jsme nastoupili na smíchovském nádraží do vlaku, který nás vezl směrem na jihozápad.

Na čestném místě hřbitova se nachází pěkně opravená empirová rodová hrobka Šternberků.

Sobotní vlak byl plný výletníků, my si našli místo vedle od pohledu nešťastného tlustého mladého muže, který se strašně potil. Když si Zbyněk sedal vedle něj, zavadil o jeho mohutné koleno, načež muž vztekle zafuněl, čehož si ovšem dobrácký Zbyněk nevšimnul, takže dál usedal k jeho dobytčím bokům, takže muž musel trochu uhnout, což už ho rozzuřilo natolik, že se celý začal chvět a vrhat zlověstné pohledy. Já už seděl proti němu, takže jsem to celé sledoval zpříma. Ludva, který váží asi čtyřicet kilo a v mládí, než se stal disidentem a členem vedení undergroundu, byl dorosteneckým reprezentantem v trojskoku, se blížil a hledal, kam by si sedl. „Ludvo“, řekl jsem mu, aby to muž slyšel, „pojď, pán tě vezme na klín.“ Muž to nevydržel a zuřivě vstal, aniž se s námi rozloučil. Jeho chyba, mohl se leccos užitečného dozvědět.

 

Dojeli jsme tedy se dvěma přestupy do Stupna.

Zbyněk vybral za cíl výpravy krajinu rokycanskou. Ta je, jak zdůrazňoval několikrát během pochodu, krásná, ale nenápadná a proto opomíjená a jen málo turismem zasažená, což je vždy pro nás přednost. Je mírně zvlněná, střídmě zalesněná, protéká jí něžná Berounka a po cestě potkáme vlídné vesnice s usazeným a pokojným lidem, sliboval.

Dojeli jsme tedy se dvěma přestupy do Stupna, poslední vlak jsme sdíleli se skauty, jejichž radostnému povyku jsme dobře rozuměli.

O existenci obce Stupno jsem měl jen nejasné tušení, o to více jsem byl překvapen, když jsem den předtím zjistil (i díky Zbyňkově instruktáži), že dvěma fakty, tato od pohledu spíše díra, vstoupila do souvislostí vlastně celosvětových. Než se k nim dostanu, sdělím, že významné je Stupno i v kontextu čistě národním, neboť tu působí oddíl národní házené, kterému sem jezdil před válkou fandit Vlasta Burian, což jsme si, jakmile jsme vystoupili z vlaku, přečetli na turistické tabuli před nádražím. Deska na zdi jakési budovy o kus dál informovala o jiné důležité skutečnosti, že sem 6. května 1945 dorazil 9. pěší pluk 2. divize americké armády, která má ve znaku hlavu indiána.

 

Deska na zdi jakési budovy o kus dál informovala o jiné důležité skutečnosti.

To v nás posílilo zájem o jinou americkou souvislost Stupna. V obci se totiž nalézá rodný dům Aloise Kroce, narozeného zde roku 1879. Tento Kroc odešel do Ameriky, kde se stal otcem jiného Kroce, Raymonda Aloise, narozeného v roce 1902 ve státě Illinois. Tento Ray Kroc se stal jedním z nejbohatších lidí v Americe a jedním z nejvlivnějších podnikatelů dvacátého století. Nevynalezl sice hamburgery a nezaložil McDonald´s, ale vymyslel, jak obojí nejlépe prodat a rozjet to opravdu ve velkém. Díky němu mnoha lidem Amerika splývá s žemlí ve voskovém papíru, mnoho lidí jí zato opovrhuje, ale kdekoli se to žluté písmeno M objeví, může si člověk být jistý, že tam dostane své, dá se to docela jíst a vždycky tam budou čisté záchody: vzpomínám si, když se otevřel první McDonaldy v Praze, bylo to jedno z mála míst, kam se dalo bez problémů v té věci zajít.

Když jsme našli dům, kde se měl otec Ray Kroce narodit, Ludva se naivně zeptal.

Když jsme našli dům, kde se měl otec Ray Kroce narodit, Ludva se naivně zeptal, jestli to ti amíci v roce 1945 věděli, jak je to důležité místo. „To těžko“, řekl jsem mu, neboť jsem před nedávnem četl knihu Davida Halberstama o Americe v 50. letech Černobílé desetiletí, kde je jedna kapitola věnovaná Krocovi a jeho úspěchu – o Stupně však nic. – „Hamburgery ti boys asi znali“, pokračoval jsem a nadechoval se k výkladu: „ale o McDonaldu nic neslyšeli, to by jim nic neříkalo, nějaký irský jméno. To, pod čím je zná kromě severní Koreje celej svět, se rozjelo až v padesátých letech, když Kroc, kterej předtím prodával mixéry, koupil od těch irských bratrů licenci a začal ty restaurace sekat jak Baťa cvičky – vida, Baťa… to by mě zajímalo, jestli se znali, teda myslím Jan Antonín anebo Tomáš mladší, s tím by se znát mohli…

Baťové i Kroc vlastně uspěli s něčím podobným, oba obsluhovali perfekně seřízený stroj multiplikující dokonale stejnej výrobek, Baťa boty, Kroc housky se sekaným masem, do kterýho se dá trocha hořčice, kečupu, cibule a plátek okurky. A zabalí se to do papíru. Mimochodem, to byl taky americkej vynález, balící papír, papírový kelímky, papírový tácky… A všude je to dokonale stejný, sám Kroc prý pořád jezdil po těch mekáčích a kontroloval jednak, jestli je všude čisto, na to on byl prý strašně vysazenej, přitom taková ne moc česká vlastnost, že,“ neodpustil jsem si, „a za druhý, jestli to všude dělají dokonale stejný. To byl klíč k úspěchu, všude stejný hamburgry a k tomu kola.„

 

To bude tím, že znal jenom americký Čechy.

„No pozor, Kroce sice ještě v tom roce 45 neznali, ale hypoteticky McDonald znát mohli, protože ta restaurace, kde ty burgery u pultu prodávali, ta už existovala, ta snad byla založená ještě před válkou, snad v roce 1939,“ řekl Zbyněk, který ví všechno.

„To sice jo,“ řekl jsem, který zase všechno četl a může to teď napsat, „ale museli by být ze San Bernardina, kde se ten fast food ten Dick a Mac otevřeli. Nebo aspoň z Kalifornie. Voni totiž byli opatrný a nechtěli expandovat. Stačil jim ten jeden skvěle šlapající Ur-McDonald v tom kalifornským zapadákově. To musel přijít teprve Kroc, aby to rozjel po celých Státech a pak vlastně po celým světě. Koupil to od nich za za dva a půl milionu dolarů až v roce 1955, svůj první mekáč otevřel kdesi na předměstí Chicaga, v centrech dlouho mekáče vůbec nebyly, tam je Kroc nechtěl.“

„A proč se teda ty mekdonaldy nejmenují kroce?,“ zeptal se Ludva.

„Protože se mu to nezdálo, byl to Čech a měl nejspíš skepsi ke zvuku toho slova: krouk… Byl to pragmatik, věděl, že „mekdonl“ zní líp. Ale zajímavý je,“ pokračoval jsem, „že k češství se Kroc hlásil a dokonce mu přičítal hlavní podíl na tom úspěchu. Říkal, že Češi vždycky tvrdě pracují a jsou šetřiví. Když má Čech dům, tak vždycky nejlepší pokoje pronajímá, říkal. A další vlastnost Čechů prý je, že vždycky spoléhají jen na sebe. Zajímavý, co?“

„To bude tím, že znal jenom americký Čechy“, řekl už nevím kdo. „Umřel v roce 1984 v San Diegu, myslím, že v Čechách nikdy nebyl. A myslím, že ho tady ani moc lidí neznalo,“ dodal jsem.

 

Zrušený byl asi i jediný krám, který tam léta existoval.

Stáli jsme před tím rodovým domem, na kterém nebylo nic zvláštního a zcela určitě vypadl jinak, než za časů Krocova otce. Kdyby Zbyněk nezjistil na internetu číslo, nenašli bychom jej. Nikoho zřejmě zatím nenapadlo, aby tam dali ceduli, nebo možná napadlo, ale z nějakých důvodů z toho sešlo. Že by ve Stupně někdy otevřeli McDonald lze taky těžko předpokládat. Zrušený byl asi i jediný krám, který tam léta existoval, ale možná byl někde jinde třeba nějaký vietnamský, to jsme nezkoumali. Já jsem narychlo obhlédl faru a kostel sv. Vavřince, mého oblíbeného světce, patrona humoru, který když byl opékán, požádal o otočení na druhý bok.

Já jsem narychlo obhlédl faru a kostel sv. Vavřince.

Za obcí je hřbitov, který jsem nemohli minout. Zvláště doktor přírodních věd Zbyněk, vystudovaný geolog, k němu kráčel s jistým respektem. Na čestném místě hřbitova se nachází pěkně opravená empirová rodová hrobka Šternberků a v ní ostatky Kašpara Marii hraběte Šternberka, velké postavy českého 19. století, geologa, přírodovědce a přítele Goethova stáří – hrabě Šternberk byl o jedenáct let mladší, než výmarský klasik.

„Tak hoši, tohle by mělo být poutní místo geologů a zvláště paleogeologů,“ řekl Zbyněk. „A goetheologů“, doplnil jsem já. Ludva nic neříkal. Já jsem měl zato chuť dát se do přednášky. „Totiž tohle hoši, to bylo nejkrásnější přátelství dvou mužů, jaké si lze představit. Přátelství dvou vědců a vzdělanců, kteří na stará kolena zjistí, že mají stejné zájmy, že je zajímají stejné věci a ještě mají navíc podobné zážitky. Goethe o tom napsal, že je to jako když se dva poutníci vydají ke stejnému cíli z opačných stran. Že to je lepší, než kdyby tam šli od začátku spolu. Oni se skutečně osobně seznámili až na stará kolena, Goethovi bylo už třiasedmdesát, když se v létě 1822 viděli poprvé, před tím si nějakou dobu psali, hlavně o zkamenělinách, což Goetha mimořádně zajímalo...“

Zbyněk mě přerušil: „No, to souviselo s geologickou teorií neptunismu, které byl Goethe přívrženec, ale bylo by složitý to tady vysvětlovat. V každým případě se Goethe mýlil a hrabě Šternberk, který mu oponoval, měl k vědecké pravdě blíž.“

„Ano“, řekl jsem rozechvěle, „velký duch je schopen přiznat omyl. Ale chci ještě říct, že Šternberk přijel za Goethem v tom roce 1822 do Mariánských lázní, kde si to Goethe oblíbil na konci těch svých dvaceti let, co jezdil do Čech. Pak podniknul českou cestu už jen jednou, o rok později, ta skončila tím smutný odmítnutím od Ulriky von Lövetzow, jak známo, o tom už jsme psal. Pak už hrdý a zlomený a stárnoucí génius nikdy do Čech nepřijel. No a hrabě Šternberk, který ho několikrát navštívil ve Výmaru a s kterým si až do konce života psali, to bylo jeho jediné, zato pevné pouto s Čechami, víte, i když by se asi mělo spíš říct Böhmen, protože on Goethe byl sice v Čechách sedmnáctkrát, ale nikdy se nedostal na území, kde žili Češi… Nikdy třeba nebyl v Praze, jako by se mu tam nechtělo. Nejblíž k návštěvě českých Čech byl v roce 1821, kdy ho hrabě Šternberk zval k sobě na zámek Březina, který je tady kousek… Goethe se už vypravoval, ale nějak z toho zase sešlo. Šternberk musel příští rok přijet za Goethem do Mariánek.

 

Tak hoši, tohle by mělo být poutní místo geologů a zvláště paleogeologů.

„Ale Šternberk byl Čech, ne?,“ zeptal se Ludva, „nezaložil on Národní divadlo?“ „Muzeum, Ludvo, muzeum…,“ sykli jsme se Zbyňkem téměř bolestí oba zároveň. Já pak pravil: „Jo, byl Čech, ale asi jako Švarcnberk, u aristokratů se to takhle nedá nikdy říct. Česky uměl dobře, psal i česky dopisy, ale samozřejmě jeho řečí vzdělance byla němčina. Byl to, abych tak řekl, ryzí představitel bohemismu, což znamená, že nijak nepřeceňuješ, jakým zemským jazykem mluvíš, mluvíš oběma. Byl to zároveň evropský kosmopolita, který ale věděl, kam patří a kde je jeho místo, tedy do Čech. Myslím, že patří Čechům i Nemcům, oběma zároveň. Hezky o něm psal Johannes Urzidil v knížce Goethe v Čechách, kterou jsem vám už několikrát doporučoval, až přijdu domů, najdu tu pasáž, opíšu ji a vy si to budete moci přečíst.“ – „To budeme rádi, moc se těšíme“, zvolali oba radostně.

Tak tady ta pasáž je: „Pouto, ne pouhé spojení! Pouto ke Šternberkovi představuje symbolickou spřízněnost volbou, jež Goethovi od roku 1823 až do smrti nahrazovala cesty do Čech. Kašpar Šternberk vedl na svém českém zámku (Březina), uprostřed svého botanického parku, svých minerálních sbírek, fosilií a knih goethovský život, a kdykoli mohl, vytrvale vnášel goethovského ducha do záležitostí své vlasti. A stejně jako byl Goethe ve své době nejdůležitějším zvěstovatelem českých hodnot za českými hranicemi, zůstal i Šternberk po Goethově smrti nejvýznamnějším exponentem goethismu v Čechách.“

To budeme rádi, moc se těšíme“, zvolali oba radostně.

Před námi však byla ještě dobrodružná cesta. Proto pokračování příště.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.