Ukrajinské dilema: kapitulace před Putinem, nebo nezávislost v nedokonalé EU

Facebook má takovou skvělou funkci, že ti připomíná, co jsi dělal ve stejný den před dvěma nebo třemi roky. Takové diskrétní fotoalbum, příjemné vzpomínky na minulost. Když ale žiješ v zemi, která se třetí rok nachází ve stavu války proti agresorovi, vzpomínky na události staré dva nebo tři roky již nemusí vypadat tak idylicky. Během těchto dnů, na konci ledna, je ukrajinský facebook plný fotovzpomínek na zimu 2014, rok kyjevského majdanu. Jakoby si člověk prohlížel rodinné album a tam se najednou na další stránce objeví ohořelé autobusy a auta v ulicích a první mrtví. Mrtvých je čím dál víc, vzpomínky jsou čím dál víc kruté. To všechno bylo v předchozím životě. Přesněji, to všechno bylo tehdy, když se život stal jiným, úplně jiným. Před třemi roky. Přednedávnem. V předchozím životě.

Před třemi roky se v Ukrajině odehrávala vleklá revoluce, jejíž formální cíl byl evropská integrace. I když už tehdy většina lidí, kteří vyšli do ulic a protestovali proti vládě prezidenta Janukovyče, chápala (i když ne vždy o tom mluvila nahlas), že evropská integrace je jenom záminka, vnější dráždidlo, že se opravdu nejedná o nezbytnou potřebu Evropy, spíš o nutnou potřebu Ukrajiny. Společnost požadovala restart. Vláda byla terčem ostré kritiky pravice, levice (samozřejmě mluvíme tu o opravdové levici, nikoli o „komunistech“ financovaných vládou) i liberálů. Vláda byla tím společným nepřítelem, který umožnoval kompromisy mezi „demokraty“ a „konzervativci“, mezi nacionalisty a liberály. V tomto případě se Evropa stala jakousi protiváhou všemu, co ztělesňovala postkoloniální, postsovětská, proputinovská politika. Evropa se stala protiváhou všemu sovětskému, Evropa byla protiváhou rehabilitace stalinismu, Evropa byla protiváhou ruskému šovinismu. Mám podezření, že samotná Evropa vůbec netušila, jak důležitou roli hraje v očích Ukrajinců z hlediska hodnot, jak ji Ukrajinci neoprávněně idealizují a jak zoufale na ni spoléhají. Na Evropu spoléhali, na Evropu apelovali. Nutno říct, že Evropa všelijak vyjadřovala podporu, i když, mám takové podezření, ani moc nechápala podstatu toho, co se odehrávalo v centru Kyjeva.

Potom revoluce zvítězila a začala ruská agrese. Okolnosti se definitivně změnily. Příznačné je, že se postoj vůči Evropě také neustále měnil. Ukázalo se, že úroveň nadějí a spoléhání na Evropu neodpovídá úrovní připravenosti evropských společenství podpořit Ukrajince v jejich boji za vlastní svobodu. V podstatě se ukázalo, že samotné pojmy „svoboda“ a „nezávislost“ můžou být vykládány dost široce – nikoli na základě vlastního chápání svobody jako takové, ale na základě obecných geopolitických a historických stereotypů a klišé. Moc dobře si pamatuji debatu na téma Krymu, které jsem se zúčastnil přesně v ten den, co se na Ruskem okupovaném poloostrově v březnu 2014 konalo Rusy zorganizované referendum. Debata se odehrávala v Berlíně, účastnil jsem se jí společně s německými experty a odborníky, kteří mluvili o Krymčanech a jménem Krymčanů.

Mluvili o tom, že Rusko má právo na Krym, že Rusko je možné, ale i nutné chápat, že není nic zvláštního ani hrozného v takové nečekané změně státních hranic. Byla polovina března, nikdo nechtěl myslet na válku, názory publika se rozdělily. Někdo byl přesvědčen, že pořádat referendum na okupovaném území není správné z ohledu na etiku a morálku, kdosi tomu oponoval a říkal, že občas historická zákonitost a právo síly váží víc, než jakékoli právní normy. Demokratická situace – stručně řečeno, každý zůstal u svého názoru, Rusko vyhlásilo připojení Krymu. Měl jsem tehdy takový dojem, že mí oponenti debatují ohledně nějaké příručky dějepisu, která nemá nic společného se skutečnými událostmi v mé zemi. Studená válka, „ruka Ameriky“, hrozba nacionalismu – občané svobodné Evropy měli desítky omluv pro to, že jedna země (mimochodem, nikoli jejich vlastní země, prostě země, se kterou sympatizují) se najednou rozhodla vzít si kousek jiné země (se kterou naopak příliš nesympatizují). Vypadalo to jako by se dohadovali o nějaké dělicí čáře na cizí zahrádce, pomyslel jsem si tehdy. Připouštím, že ani oni si tehdy o mně nic hezkého nemysleli.

«Ochladnutí vůči Evropě» v ukrajinské společnosti rostlo proporcionálně eskalaci válečných akcí na Donbasu. Když se objevili ruští diverzanti a ozbrojenci na území Ukrajiny a evropští lídři reagovali „hlubokým znepokojením“, tak to vyvolalo přinejmenším údiv a nepochopení. Když příslušníci ruské armády hromadně vraždili ukrajinské vojáky u Ilovajsku a maximální následek bylo zavedení protiruských sankcí, tak to vyvolalo rozhořčení a zklamání. Když pokusy evropských politiků o diplomatické zakročení uvízly v lepkavé bažině Minských dohod, které nevyhovují žádné ze stran konfliktu, zdá se, že i ti poslední zbylí eurooptimisté ztratili argumenty. Vlastně Ukrajina argumenty ani nepotřebuje. Ukrajina potřebuje vítězství a obnovení života v míru.

Co tedy z evropské integrace zbylo? Ukrajina stále směřuje k Evropě. Nehledě na to, zda to Evropa chce, nebo nikoli (a přitom se zdá, že zvlášť nadšená z takové perspektivy není). Z jednoduchého důvodu, že Ukrajina toho moc na výběr nemá: buď kapitulovat a rozpustit se v putinském imperiálním projektu, anebo si uchovat nezávislost a svobodu (pojmy, které pro mnohé Ukrajince během posledních tří let nabyly úplně nového, nikoli již knižního nebo teoretického, významu) v rámci nedokonalého a ne příliš nadějné, antagonistické a plné dvojitých standardů, ale přece jen záchranné Evropské unie. Samozřejmě že postoj ukrajinské společnosti vůči Evropě (nehledě na to, co přesně si pod tímto pojmem představujeme) se během posledních tří let změnil. Výrazně se na tom podílela Evropa sama. Kdybychom se podívali nestranně na vztahy mezi Ukrajinou a EU, mohli bychom nabýt zřetelného dojmu, že se Ukrajina musí bránit na obě strany. Referendum v Holandsku, prudké zhoršení vztahů s Polskem, neustálá snaha některých evropských politiků o zrušení sankcí proti Rusku, koneckonců jsme svědky zamítnutí bezvízového režimu. To všechno jen velmi málo připomíná partnerské vztahy a moc nepomáhá k vytvoření nějakých iluzí. Ukrajina již dávno žádné iluze nemá. A to jsou také důležité světonázorové změny, které se s námi odehrávají: my chápeme, že v takové situaci, situaci války, okupace a změny geopolitické konjunktury, se můžeme spoléhat jenom sami na sebe, naprosto chápeme a máme možnost se neustále přesvědčovat o tom, že pro mnohé občany Evropské unie se pojmy jako „demokracie“, „důstojnost“ staly pouhou abstrakcí, proměnily se na něco z minulosti, na něco, co patří spíš do knihovních poliček než do skutečného života.

V čem dnes vlastně spočívají vztahy mezi Ukrajinou a Evropskou unií? Půjčky, nařízení, sliby. Otevřené úsměvy politiků a pečlivě uzavřené státní hranice. Znepokojenost lídrů a nekonečné spekulace v tisku na téma ukrajinského nacionalismu a radikalismu, které jsou prý hlavními tendencemi v ukrajinské společnosti. Což v podstatě znamená absenci rovnocenného dialogu, absenci pochopení, politické hry místo zásadovosti, diplomacii místo upřímnosti. Jestli k tomu přidáme prodejnost a bezmocnost ukrajinských politiků, kteří by měli reprezentovat Ukrajinu na oficiální úrovni, tak celkově situace vypadá dost bezútěšně. Zda to může být následkem odvrácení Ukrajiny od Evropy? Jsem přesvědčen, že ne. Opakuji: moc toho na výběr nemáme. Tím víc mrzí vidět uzavřenost a přemrštěný pragmatismus ze strany těch, na koho tak spoléháš. Ale politikou, na rozdíl od solidarity, se zabývají pragmatičtí lidé. Což znamená – ne vždy upřímní lidé

Na konec bych chtěl dodat, že můj postoj se bezpochyby ani nepokouší o nestrannost a neemocionálnost. Moje země třetí rok vede válku proti okupantovi. A takovou válku, přirozeně, nepovažuji za občanskou. Podporuji armádu své země, jelikož právě ona mi zabezpečuje svobodu a nezávislost. A považuji za zrádce a kolaboranty ty, kteří vzali do rukou zbraň proti své zemi a podpořili agresora, který si to nakráčel do ukrajinských měst. Ne, nemyslím si, že s okupantem je možné vést dialog. Zvlášť když drží v rukou nabitou zbraň. Mám podezření, že můj postoj pravděpodobně nikoho nepřekvapí – ani ty občany EU, kteří odepírají mé zemi právo na spravedlnost, ani samozřejmě ty, kteří chápou, proč moje země poslední tři roky válčí. Zdá se, že se všichni již dávno rozhodli na co věřit a nad čím přimhouřit oči. Prostě ti z nás, kteří jsou víc čestní, si přitom neříkají „experti“.

(Překlad z ukrajinštiny – Radko Mokryk)

Přejít na diskusi