4 Příběhy 20. století

‚Moje žena mě měla v kriminále na starosti jako bachařka‘

, NOVÉ

Témata:

Ve sbírce Paměť národa vzniká pestrá mozaika mapující všechno, co obyvatelé této země prožili: Války, nacistickou a sovětskou okupaci, komunistické lágry, monstrprocesy, ale také vzepjetí proti totalitním režimům, které vyvrcholilo v roce 1989. Příběh Jaroslava Grünberga je z mnoha ohledů výjimečný. Je v něm vlastně všechno – 2. světová válka, utrpení židovských obyvatel, povstání v roce 1945, komunistický kriminál. A výjimečné je také to, jak na jednu z nejstrašnějších dob této země, tedy 50. léta, kdy byl zavřený vzpomíná. Říká, že to byla vlastně jeho nešťastnější léta. Ve vězení totiž potkal svoji ženu. Sloužila tam jako bachařka.

Jaroslav Grünberg se narodil 24. prosince 1930 v Praze jako druhý syn do německo-židovské rodiny. Otec Miloš Grünberg pracoval jako dělník ve vojenských telegrafních dílnách na letišti ve Kbelích u Prahy, matka Bedřiška Grünbergová, rozená Katzová, pracovala v tiskárně Melantrich. Kromě syna Jaroslava vychovali další dvě děti, Arnošta a Miroslavu.

Už v devíti letech vstoupila Jaroslavovi, tehdy žáku obecné školy, do života válka. Grünbergovi byli původně starým německým šlechtickým rodem až z 15. století a tak byl na otce po roce 1939 vyvíjen tlak, aby se přihlásil k německé národnosti a začal se podepisovat „von Grünberg“. Když to opakovaně odmítl, skončil se synem Arnoštem v pracovním táboře. A Jaroslav záhy přišel i o matku, která musela kvůli svému židovskému původu nastoupit do transportu a celou válku strávila v Terezíně. Spolu s ní putovala do ghetta i Jaroslavova sestra Miroslava. Jaroslava, který tak zůstal bez rodiny, si po nějaké době vzali ho k sobě teta a strýc Katzovi z Prahy, kteří se, ač Židé, vyhnuli nacistickým perzekucím. V rodině se traduje, že měli významné postavení v pražské židovské hierarchii a tudíž nemuseli do ghetta. Jaroslav u nich zůstal až do konce války.

Otec s Arnoštem těsně před koncem války uprchli z tábora a stihli se ještě zapojit do bojů na barikádách v pražských ulicích. Matce se v Terezíně šťastně vyhnula epidemie tyfu a také se po osvobození dostala zpět domů. Pro rodinu nastalo krátké období normálního spokojeného života. Rodiče se vrátili do zaměstnání, sourozenci Grünbergovi šli do učení. Jaroslav se začal u ČSD-nádraží Bubny učit elektrotechnikem a jako skautský vedoucí žižkovského oddílu Lípa vedl každoročně tábory.

Jaroslav Grünberg vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa ( www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Přijďte s námi oslavit deset let Příběhů 20. století deseti kilometry Běhu pro Paměť národa (www.behpropametnaroda.cz). Běžíme za všechny, kteří to nevzdali. O víkendu 10. – 12. června v oboře Hvězda v Praze. Výtěžek ze startovného umožní natočení dalších stovek příběhů pamětníků totalit. Připraven je také bohatý program pro děti a dospělé, koncerty, hry, kvíz, sportovní aktivity.

Jak se Jaroslav Grünberg dostal do vězení, kde pak potkal svou životní lásku? Vše k jeho uvěznění začalo směřovat bezprostředně po únoru 1948, kdy moc ve státě převzali komunisté. O Grünbergovi se začala StB zajímat v podstatě hned po únorovém puči, protože bratr Arnošt bez váhání okamžitě emigroval na Západ. Sám Jaroslav se tou dobu už politicky angažoval u 6. jednoty národně socialistické mládeže a ani on po únoru nezahálel. Hned následující neděli po únorových událostech se sešla skupina mladých národních socialistů pod vedením Karla Kukala, organizačního a kulturního referenta skupiny. Po probrání situace se všichni shodli, že se pod zástěrkou volejbalového klubu budou scházet i nadále. Část skupiny pak začala tisknout a vydávat ilegální letáky a časopis.

Jaroslava Grünberga zároveň v přibližně stejné době kontaktovalo několik přátel uprchlého bratra Arnošta. Především se jednalo o Jiřího Červenku, který z Československa odešel ještě před únorem a krátce po komunistickém puči se vrátil jako agent americké CIC.

„S Červenkou jsem se sešel v bytě mých rodičů, kde též bydlím. Červenka nám vypravoval, že přijel z Německa a že situace pro náš odboj je tam dobrá, ale jinak že je tam hlad. … Červenka se rozhodl, že se připojí k tzv. 3. odboji, založenému československými uprchlíky v Bavorsku. Do Československa Červenka přijel jenom proto, aby zde opatřil pro příslušníky 3. odboje nějaké nutné věci jako jídlo, cigarety a podobně. Asi čtvrtého dne, co u nás Červenka bydlel, dal mým rodičům a mně tři různé ilegální letáky, opatřené kulatým razítkem, s tím, abychom je před volbami vylepovali po domech na zdi. A řekl, že nám z Německa obstará ještě více takových letáků. Měl jsem za to, že byly vyrobené v Německu a on je do Československa dopravil.“ Tolik jen stručná část z protokolární výpovědi Jaroslava Grünberga z počátku června 1948 o jeho zapojení do protistátní činnosti. Je pravděpodobné, že výpověď StB upravila, aby dobře zapadala do celého procesu. Sám pamětník si už na přesné okolnosti setkání s Jiřím Červenkou dobře nevzpomíná.

Stb si pro Jaroslava Grünberga přišla 28. května 1948 odpoledne a převezla ho do vyšetřovací vazby v Bartolomějské ulici. Přestože byl mladistvý, tehdy teprve sedmnáctiletý, prošel drastickými výslechy a mučením. „Tam jsme byli vyslýchaný, hrozný, hrozný! To nemá cenu ani o tom povídat, to každý už ví, jaký to tam byly výslechy. A že jsme byli mladiství, na to nebrali ohled, rána, rána, rána! Tvrdé je pro výslechy jemný slovo,“ popisuje Jaroslav Grünberg. Spolu s ním se ve spárech estébáků ocitl i jeho otec, který později dostal čtyři roky těžkého žaláře ve Valdicích, sestra Miroslava si odseděla pět let těžkého žaláře a bratr Arnošt byl v nepřítomnosti odsouzen rovněž k pěti letům těžkého žaláře.

Jaroslavův případ byl projednáván jako součást skupiny Karel Kukal a spol. Hlavní líčení u Státního soudu v Praze se odehrávalo 6. a 7. prosince 1948.

Další zajímavé články si přečtete v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde

Tehdy stále ještě mladistvý Jaroslav Grünberg během něj prohlásil, že se cítí nevinen a popřel některé pasáže ze svých předešlých výpovědí. Přesto byl uznán vinným, že: „v době od konce února do června 1948 v Praze společně s Karlem Kukalem, Karlem Tolarem, Jaroslavem Klomínkem, Česlavem Černým, Milošem Maratem, mladistvou Zdenkou Horčíkovou a Jiřím Červenkou se spolčil k úkladům o republiku, aby totiž násilím byla změněna ústava republiky, zejména pokud jde o samostatnost a lidově demokratickou formu státu, násilím byla úplně znemožněna ústavní činnost prezidenta republiky, zákonodárného sboru a vlády, při čemž trestný čin byl spáchán za okolností zvláště přitěžujících.“ Nejvyšší trest z celé sedmičlenné skupiny v trvání sedmi let těžkého žaláře obdržel Karel Kukal; Jaroslav Grünberg byl jako mladistvý odsouzen k trestu tří let vězení.

Proces se skupinou kolem Karla Kukala byl součástí vykonstruovaného monstrprocesu okolo západního agenta Milana Choce, který zahrnoval souzení stovek lidí, kteří měli s Chocem sotva co společného. K tomu, aby je komunističtí vyšetřovatelé a prokurátoři obvinili, stačilo například i to, aby nic zlého netušíce přiznali, že Choce jednou letmo zahlédli na chodbě sekretariátu národních socialistů.

Po soudu byl Jaroslav Grünberg převezen 8. července 1949 z Pankráce do Ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku. Ústav byl zřízen v místním zámku právě v roce 1949 a byl rozdělen na takzvanou výchovnu a polepšovnu. Do výchovny byly umisťovány děti, které byly odsouzeny k trestům do šesti měsíců, do polepšovny ty, které stejně jako Jaroslav dostaly od soudu více než šest měsíců. V roce 1949 se zde nacházelo 103 mladistvých vězňů, z toho 68 byli vězni političtí.

„Na ten Zámrsk nás převezli, když ještě nebyl vybudovaný. My jsme ho tam začali budovat, vlastně pro sebe. Dávali jsme tam mříže, elektriku. Žili jsme tam takovým klidnějším životem, i když režim tam musel být. Bachaři ale byli dobrý lidi. Můžu jmenovat: strážmistr Tošovský, Kubiska, Richtr, to byli opravdu chlapi k nezaplacení. To byli takoví rodinní bachaři, co se snažili, abychom nesli co nejmenší následky. Měli jsme povolené i návštěvy, jezdila tam za mnou matka,“ líčí Jaroslav poměry ve vězení pro mladistvé. V porovnání s vyprávěním jiných vězňů o situaci v běžných věznicích padesátých let, třeba z Jáchymovska, Leopoldova nebo plzeňských Borů, kde si bachaři na muklech vybíjeli svoje sadistické choutky a s očividným potěšením je mučili bitím, psychickým násilím i zavíráním do korekce, zní vyprávění Jaroslava Grünberga až neuvěřitelně.

Dokumentaristé Paměti národa mluvili s patnácti pamětníky, kteří byli v Zámrsku jako mladiství vězněni ve stejné době jako Grüberg, a ti jeho slova vesměs potvrzují. Například Miroslav Matějka, Jaroslavův spoluvězeň, vzpomínal zejména na bachaře Křižovského, který poslouchal Hlas Ameriky a o vysílání chodil vězňům vyprávět. „Dostal se tam v dobré víře v nový systém, myslel si, že bude hlídat nějaké skutečné darebáky,“ líčil Matějka. Stejně jako ostatní pamětníci pociťuje téměř úctu k lidem, kteří se i rolích dozorců chovali lidsky. Legendu mezi nimi býval také jistý Kubiska. „Byl to zastánce vojenské přípravy a výchovy. Byli jsme tak kašpárci, pořád jsme cvičili pořadovou přípravu, řval na nás, ale nebyl v jádru zlý. To tam byli jiní. Třeba Ježek, vykonavatel fyzických trestů při pokusech o útěk a podobně,“ vzpomínal Miroslav Matějka.

Přesto měli političtí vězni ve srovnání s kriminálníky v Zámrsku u části bachařů podřadné postavení. Mezi vězni samotnými byli nejopovrhovanějšími zloději. „To byli bezcharakterní grázlové, práskači, parchanti, zatímco vrazi, budete se divit, byli většinou slušní kluci, kteří někoho zabili většinou v nějakém strašném momentálním emocionálním selhání,“ doplňuje obrázek mladistvých vězňů ve východočeském zámku Matějka.

Ve skleníku jsme se trošičku sčuchli

Mladí vězni měli možnost účastnit se i řady mimopracovních aktivit, dělala se lehká atletika, hrál se fotbal. Jaroslav Grünberg rovněž zpíval ve vězeňské kapele, se kterou hrávali i po zábavách. Zámrsk tak byl v první polovině padesátých let vězením, kde se nejen dalo přežít, ale dokonce se něco užitečného naučit, poznat přátelství a jak dokládá Jaroslavův příběh, dokonce i lásku.

„Děvčata nás hlídala, protože byla u nás mladistvých na zácviku. To byl osud, že jsme se do sebe zakoukali. Oni něco dělali ve skleníku a já tam šel něco opravit, a tak jsem to tak opravoval, až jsme se tam sčuchli trošičku. A právě dozorci Tošovský a Kubiska říkali, že jestli se to dozví někdo v Praze, tak nás všechny zavřou,“ vypráví Jaroslav Grünberg, jak se seznámil a sblížil se svou budoucí ženou Růženou, toho času bachařkou v zácviku. S Růženou se díky vězni – lékaři ze Zámrsku mohli scházet u něj v ordinaci. Asi po půl roce byla budoucí paní Grünbergová převelena do vězeňského zařízení Lnáře, ale vztah s Jaroslavem pokračoval. Za pomoci bachařů si tajně dopisovali.

Svatba se konala v katolickém kostele v Praze na Žižkově v roce 1951. „Na svatbu přišli i bachaři. Ten brněnský náčelník říkal: ‚Tobě jdu, Růženko, na svatbu, i kdyby mě to mělo stát vyhazov‘,“ popisuje pamětník. Paní Růženka odešla od vězeňské stráže a našla si civilní zaměstnání jako prodavačka, Jaroslav byl už podmínečně propuštěn z vězení, ale byl ve vojenské službě u Pomocných technických praporů v Mimoni, odkud ho pak převeleli na dolů Ostravsko. Tam pak strávil téměř tři roky života.

Po odpykání vojenské služby u PTP, která byla de facto dalším druhem vězení, a definitivním propuštění, začal Jaroslav Grünberg pracovat jako elektrikář v Neratovicích. Později si udělal řidičský průkaz a jezdil bez nehody až do důchodu jako řidič u ČSAD. S manželkou nejprve bydleli v jedné místnosti, až časem se jim díky jednomu z přátel podařilo na Žižkově sehnat byt, kde se také narodily dcery Jaroslava a Marie. Později rodina postavila domeček ve vesnici Koupě. V listopadu 1990 byl Jaroslav Grünberg společně se dalšími šesti členy skupiny Karel Kukal a spol. Městským soudem v Praze plně rehabilitován. Zemřel 10. ledna 2013.

,

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.