Duch přidal triky i korupci na Wall Street

Do svého portfolia muzikálových novinek, které dříve uváděli na anglické či americké půdě, přidalo Městské divadlo Brno další položku. V české premiéře nasadilo muzikál Duch, který je adaptací stejnojmenného romantického filmu z roku 1990. Muzikál už prošel světem, ale dosud ho viděly jen čtyři evropské země.

Jevištní verze Ducha vznikla před třemi lety v Manchesteru, titul posléze putoval na londýnský West End a později se objevil i na Broadwayi. Muzikály inspirované celuloidovým uměním či přímo divadelní přepisy filmů nejsou žádnou novinkou. V Městském divadle Brno rádi sahají po takových dílech, kterým cestu ke slávě či diváckému úspěchu klestil nejdříve film. Stačí namátkou připomenout jen v posledních třech letech uvedené tituly jako Donaha!, Marry Poppins, Kvítek z horroru či Flashdance.

Na scéně levitují duchové

Z výše jmenovaných muzikálů se v Brně většinou staly divácké hity a nejinak tomu bude zřejmě i v případě Ducha. Ten ovšem volí jiné prostředky a témata než jeho předchůdci. Vedle dojemné love story, v níž mrtvý Sam ochrání svoji živou Molly a až teprve poté jeho duše dojde klidu, je to nyní také napínavý příběh o korupci na Wall Street a navrch vtipná duchařská fantasy. Zručným scenáristickým (libreto a texty písní vytvořil sám autor filmového scénáře Bruce Joel Rubin) prorůstáním naznačených žánrů, spoustou technických fines, popově znějící hudby a zběsilého tempa vznikla v Brně zábava, která bude konvenovat nejen romanticky založeným divákům.

Režisér inscenace Stanislav Moša je zkušeným autorem podobných velkých spektáklů. Pro svého Ducha navrch našel ideální spolupracovníky. Scénograf Christopher Weyers vytvořil dvojúrovňovou scénu, která se lehce promění v rozlehlý loftový byt zamilované dvojice, tunel v metru, přijímací kabinet potřeštěné černošské senzibilky či jenom náznakem mobiliáře v luxusní kancelář bankéřů.

K úspěchu představení přispívají také umné scénické projekce Petra Hlouška a Dalibora Černáka, jejichž promítané videosmyčky jednou velmi dynamizují sborové scény ranní špičky z newyorského Wall Streetu, jindy třeba dokonale sugerují levitující duchy v průsvitném vagonu podzemní dráhy. K tomu připočtěte laserové efekty, které rýsují onen tunel do života po životě či závěrečnou cestu Sama k nebesům, nebo třeba vznášející se postavy a vzduchem plující předměty. Na své si tak přijdou i diváci, kterým může dojemný příběh ústřední dvojice připadat místy sladkobolný.

Cukrkandl i jazz

Muzikál Duch se dokáže ve třech hodinách ve standardu populární muziky lehce proměňovat i hudebně. Zní cukrkandlově znějící dueta, ale i svižná čísla s ozvukem jazzu, swingu či černošských gospelů nebo ukázku rapovaného songu. A hudební nastudování živého orchestru je tady už tradičně pod taktovkou Dana Kalouska zážitkem.

I přes drhnutí v prvním pěveckém výstupu při premiérovém večeru se představitelé hlavních rolí velmi rychle dostali do formy. Svetlana Janotová je černovláska jako filmová Demi Moore a Dušan Vitázek podobně urostlý hezoun jako Patrick Swayze. Mnohem důležitější než lehká typová podobnost s hollywoodskými hvězdami je však jejich schopnost traktovat dojemný tragický příběh až civilně, sympaticky a bez očekávané muzikálové ulepenosti. Oba jsou velmi zkušenými muzikálovými hráči, což ostatně při této show jen potvrzují zpěvem i herectvím.

Jakousi nevěrohodnou nasládlost obešli i při ústřední melodii muzikálu (ale i filmu), tedy při jediném známém hitu večera, kterým je slavná Unchained Melody už z roku 1955. Křehký milostný song proslavil Elvis Presley a brněnští inscenátoři jej záměrně jako jediné písňové číslo nechali zaznít v anglickém originále.

Senzibilka kraluje

Premiéra Ducha měla i jinou devízu. Stal se jí výkon Zdeny Herfortové v roli bláznivé spiritistické podvodnice Ody Mae, která jediná zprostředkovává komunikaci mezi mrtvým Samem a Moly. Herfortová si svou bláznivou a tělkou načerněnou podvodnici v šíleném etno oblečku užívá s takovou vervou, že vyvolává salvy smíchu a ovace ještě před děkovačkou. Jde o koncizní, ze řetězu neutržený a publiku lacině nenadbíhající výkon, v němž herečka přesně dávkuje grimasy, intonační i gestické piruety. Její podvodná věštkyně je k smíchu a přitom nic neztrácí z lidské opravdovosti.

Muzikál Duch je ovšem dílem celého kolektivu. Nutno pochválit energická sborová čísla, šířící nakažlivou vervu z pohybu a nabízející funkční a vynalézavou choreografii Hany Kratochvílové. Pochvalu zaslouží i výkon Roberta Jíchy jako padoucha Carla, či hřmotného a zábavného Ducha v metru, jak jej nabízí Igor Ondříček.

Triky herecké v kombinaci s těmi iluzorními a technickými se ve finále slévají do příjemné zábavy, která vedle emocionálního vkladu pro citlivé povahy nabídne skvělé duchařské uvolnění pro ty otrlejší a rozptýlení pro všechny bez rozdílu. Kouzlí tady divadelní finty, výborné svícení, šlapající muzika a svými výkony zejména všichni aktéři. Není potřeba vytahovat trochu barvotiskové sdělení muzikálu o všemocné síle čisté lásky. Silný cit tady samozřejmě vítězí, darebáci jsou uvrženi do pekla a živí přihlížející zjistí, že se u toho dá zažít vedle dojetí také hodně životadárné a nikoliv duchamorné legrace. 

Duch

Režie: Stanislav Moša
Hrají: Svetlana Janotová, Dušan Vitázek, Robert Jícha, Zdena Herfortová
Městské divadlo Brno, premiéra 18. října