Lži o českých legionářích: Gottwald bojoval u Zborova

První světová válka, která vypukla před 100 lety, odstartovala vznik samostatného Československa. Velkou zásluhu na tom mají i českoslovenští legionáři, především ti, kteří bojovali v Rusku. Do dneška přetrvávají o legionářích některé mýty, polopravdy a lži. A průběhu historie se i měnil pohled na jejich zásluhy.

Pro existenci a budoucnost legií byla bitva u Zborova, kde se československé jednotky natolik osvědčily, že Masaryk prosadil u ruské vlády jejich další rozšiřování. U Zborova přitom proti sobě stáli i Češi – jedni na straně Rakousko-Uherska, druzí na straně Ruska.

Jednou z nejrozšířenějších nepravd o této slavné bitvě je ta, že proti sobě bojovali i dva budoucí prezidenti: Klement Gottwald v uniformě rakousko-uherské armády a Ludvík Svoboda v ruské. Jenže Gottwald, který za první světové války skutečně narukoval, 2. července 1917 u Zborova být nemohl.

„V tu dobu byl v nemocnici ve Vídni,“ uvedl pro ECHO24.cz Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. Historku o Gottwaldovi a Svobodovi u Zborova přitom v posledních dnech připomínalo hned několik časopisů včetně historicko-naučných. Píše o ní i česká Wikipedie.

„Jenže to je legenda, která přežívá a stále se objevuje,“ konstatoval historik Jakl. Pravdou ovšem je, že se na zborovské frontě potkávali třeba otec se synem. Místo, aby se jako nepřátelé zastřelili, si padli do náručí.

Ukradený ruský poklad

Jednou z dalších lží je tvrzení, že českoslovenští legionáři při své dlouhé cestě do Vladivostoku ukradli ruský zlatý poklad. A že díky tomuto zlatu měla československá koruna v následujících letech silný kurz.

Skutečnost je ovšem taková, že poklad tvořený převážně zlatými pruty, mincemi a dalšími předměty rozkradli a utratili různé politické skupiny v Rusku – napřed bolševici, pak vláda admirála Kolčaka na Sibiři a následně opět bolševiky. Pravdou ovšem také je, že legionáři se k pokladu dostali hodně blízko. Jenže pouze jako stráž.

Čtěte také: Češi se ve válce bouřili z hladu, propaganda pak měla žně

„Jelikož krátké období se nacházel ruský zlatý poklad i pod ochranou legionářů, bývají někdy v ruském tisku (nejen minulém, ale bohužel i tom současném), ale i některými ruskými historiky, právě legionáři někdy křivě obviňováni z rozkradení části ruského zlata. Je zarážející, že tato nesmyslná obvinění nacházejí někdy své příznivce i v české společnosti,“ uvedl Pavel Kuthan v článku Ruský poklad a čs. legionáři.

Ruský poklad byl původně uložen ve Státní pokladně v Petrohradě, jenže když se v roce 1917 měnila v Rusku světová válka na občanskou a k městu se blížila i německá vojska, bylo zlato naloženo do vagonů a vlak ho odvážel na východ. Tam se s ním na čas setkali i českoslovenští legionáři, kteří byli požádáni o ochranu vlaku. Na tom, že se poklad nakonec rozkradl, ovšem neměli žádnou vinu.

„Za dobu, kdy se kolem zlata pohybovali legionáři, k žádným ztrátám (kromě 13 bedniček zlata, ukradených ruskou stráží) na zlatém pokladě nedošlo a legionáři si s sebou žádnou část ruského zlatého pokladu neodvezli. Úplnost pokladu v porovnání doby před a po, kdy byl strážen legionáři, byla potvrzena opakovaně i ruskou stranou – nejprve úředníky ruské Státní banky a poté i sovětskou částí hlavní předávací komise," uvedl Kuthan.

Češi přeběhlíci

Až do současnosti se traduje, že Češi, respektive Čechoslováci za první světové války vlastně ani moc nebojovali a že jakmile to jen trochu šlo, přeběhli k Rusům. Utíkaly prý celé pluky a ještě jim k tomu vyhrávala vojenská hudba.

Spoustu Čechů skutečně dezertovalo, a to nejen k Rusům, ale rovněž k Francouzům nebo Italům. Většina Čechů ovšem zůstala do poslední chvíle věrna císaři pánovi a bojovala za Rakousko-Uhersko. Ostatně pomníčky v mnoha českých obcích jsou toho důkazem.

Josef Fučík vydal před pár lety knihu Osmadvacátníci, kde tradovanou legendu o Češích-přeběhlících vyvrací na příkladu známého 28. pluku. O dezerci této jednotky byl dokonce natočen film. Jenže jaká byla pravda?

Fučík na základě dobových dokumentů popsal, že na jaře 1915 pluk přes frontu nepřeběhl. Natož s vojenskou kapelou. Naopak tvrdě bojoval, jenže část vojáků se vinou špatných rozkazů dostala do bezvýchodné situace, a tak se vzdala. Zbytek jednotky se probil a zaujal pozice na jiném místě, aby dál bojoval.

Jenže velitel, kvůli němuž padla část jednotky do zajetí, hodil vinu na obyčejné vojáky. Císař pak pluk rozpustil. Když se dozvěděl, jaká byla pravda, pluk znovu obnovil, ale to už historka o českých osmadvacátnících-přeběhlících kolovala celým mocnářstvím i po frontových liniích.

Legenda pak žila i po vzniku samostatného Československa a posléze i po únoru 1948. Čeští vojáci se stali součástí legendy o rozvracení zpuchřelé monarchie, žaláře národů, o slovanském česko-ruském sblížení.

Překroucená vojenská vzpoura

Překrucování událostí první světové války bylo víc. Nově ideologové vykládali třeba vzpory českých vojáků včetně té nejznámější v Rumburku v roce 1918, kde bylo nakonec popraveno dvanáct vzbouřenců.

„U těchto projevů odporu šlo téměř vždy o pudové exploze nespokojenosti vojáků, kteří byli vyhladovělí a nechtěli už dál umírat v nesmyslné válce. Historici či politici až později hledají dodatečné ideologické motivy,“ tvrdí Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu.

Zmíněná vzpoura, v níž hráli první housle čeští vojáci, (ale bouřila se i část českých Němců) byla často líčena jako vlastenecké povstání proti rakouským utlačovatelům. Vzpouru nakonec potlačili jiní čeští vojáci a při střetu kromě dvou Čechů zastřelili i německého příslušníka rumburského náhradního praporu. O tom se však před druhou světovou válkou nepsalo.

Naopak komunistická propaganda později skonu Němce využila jako údajného důkazu „internacionalistického“ charakteru vzpoury. Z vůdce vzpoury Františka Nohy zase udělala bolševika a rumburská událost z května 1918, po níž kromě dvanácti popravených zemřelo ještě dalších deset vojáků v následujícím půlroce v terezínském vězení, byla popisována bezmála jako třídní boj inspirovaný ruskou revolucí z roku 1917.

Zavřený generál Syrový

Různý výklad historie měl ovšem i kruté dopady na lidi, kteří byli napřed národem oslavováni jako hrdinové a později zatracováni jako zrádci. Příkladem je generál Jan Syrový, který jako legionář bojoval proti Rakousku-Uhersku u Zborova, kde dokonce přišel o oko.

Za první republiky byl velmi váženým občanem, stal se jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Jenže přišel spor s Německem o Sudety a 22. září 1938 dav demonstrantů u Pražského hradu skandoval „dejte nám zbraně nebo Syrového“!

Generál Syrový, který s páskou přes oko symbolizoval Jana Žižku, nakonec pod tlakem před dav předstoupil s projevem a nakonec byl i donucen přijmout místo předsedy vlády. Vydržel v něm jen do 30. listopadu. To už bylo československé pohraničí zabráno Hitlerem. Jako ministr národní obrany se Syrový podílel i na nenásilném obsazení zbytku Čech a Moravy v březnu 1939.

Hned po válce – 14. května 1945 – byl Syrový zatčen a odsouzen za kolaboraci s nacisty na 20 let za vlastizradu, ačkoli se za okupace nijak neangažoval. Uškodilo mu mimo jiné to, že si podal ruku s Hitlerem při jeho příjezdu na Pražský hrad.

„Generál Syrový je bílý kůň české politiky. Někdo musel okupaci odskákat,“ uvedl pro ECHO24.cz historik Jindřich Marek.

Z vězení byl Syrový propuštěn až na amnestii v roce 1960. Až do své smrti považoval své odsouzení za nespravedlivé, protože jako voják pouze plnil příkazy svých nadřízených – politiků.