Konec Ukrajiny začal

Dalo se očekávat, že invaze začne přes víkend. Mimo jiné proto, že přes víkend je snazší sehnat protestující dav, zvlášť když je placený, jak se na Ukrajině v poslední době ukázalo.

V sobotu nastoupili do akce "zelení muži" – vojáci bez označení, zato s kompletní výzbrojí a výstrojí, z níž by se dalo usuzovat, že na Ukrajině je mimořádně snadné si pořídit zbraně a že ruští vojáci šmelí se svými novými samopaly AK-100 o sto šest – kdyby tedy někdo vážně chtěl věřit tomu, že jde o místní dobrovolníky, a ne o jednotky z Ruska. Role dobrovolníků je podpůrná, staví barikády, zřizují silniční kontroly a hlídají obsazené úřady v neděli, když se zelení muži stáhnou do ústraní.

Ukrajinská prozatímní vláda je na východě zjevně nemilovaná. O tom svědčí jak poznatky novinářů, kteří se do povstaleckých bašt dostali, tak i fakt, že úřady včetně policejních stanic padly snadno – snad až třetina policistů se přidala k povstalcům, ostatní se vesměs vytratili. Rovněž není překvapením že její armáda a policie je zjevně neschopná. Pokus znovu získat kontrolu nad Slavjanskem skončil fiaskem, při němž přinejmenším jeden ukrajinský voják padl a několik dalších bylo zraněno.

Pro nedělní ultimatum prezidenta Turčinova – dal teroristům čas do pondělního rána – a jeho slibovanou rozsáhlou vojenskou akci to nevypadá dobře. Ale jaká taky může být armáda v zemi, jenž je jednak zkorumpovaná a jednak věřila, že ji žádné klasické vojenské nebezpečí nehrozí, neboť její bezpečnost je koneckonců garantována memorandem z roku 1994, podepsaným Ruskem, USA a Británií?

Na ruském postupu je fascinující cílevědomost a akceschopnost. Rusko používá propagandu, diplomacii, ekonomiku, tajné služby i armádu v jedné bezešvé operaci. Západ z toho vůbec nemůže popadnout dech. V rovině tvrdých fakt je hlavním zdrojem jeho úspěchu to, že Západ by sice raději spíš zachoval územní celistvost Ukrajiny, ale do boje za to - stejně jako v případě Gruzie - nepůjde. A Kreml to ví.

V rovině psychologické pak naši optiku nejvíc mate, že Rusům ve skutečnosti nevadí, že jejich propaganda je nevěrohodná. Nevadí jim, že je zjevné, že dobrovolníci mají zbraně a výcvik, kteří by si žádní dobrovolníci bez zahraničního sponzora pořídit nemohli. Nevadí jim, že Ukrajinci v posledních týdnech zadrželi na ukrajinském území několik ruských vojáků a agentů, což jistě mohou prezentovat na zasedání Rady bezpečnosti OSN, jež Rusko nechalo včera v noci svolat.

Nevadí jim, když vyjde najevo, že vůdce doněckých povstalců je ruský občan, bytem v Jefremovu v Tulské oblasti. Nevadí jim, že opakování scénáře z Krymu je předvídatelné až běda. To pobuřuje Západ, pro něž je dnes modelovou situací konfliktu soudní spor. Když se u soudu káže, že jste lhali, poškodí to vaši věrohodnost a zhorší vaše celkové šance. Ruskou modelovou situací není soudní proces, ale válka. Nelžou proto, aby někoho obalamutili, ale aby z nich šel strach. Aby si protivník uvědomil, že tím, že bude jejich propagandu vyvracet, je od cíle neodradí.

Ukrajinský stát nebudí mnoho respektu a soucitu. Zjevně sklízí ovoce dlouhých let nezodpovědnosti a cynismu jeho elit. Ale jak by si v hypotetické situaci soustředěného rozvratného tlaku vnější mocnosti poradily jiné země? Přesvědčení o tom, že nám nic nehrozí. Starost o bojeschopnost armády někde na periferii pozornosti. Despekt k demokratické vládě, neschopné a rozkrádané oligarchy. Nepřipomíná vám to něco?