Kouzelný vrch. Jiříček v Poliance. Raškova čepice
V dubnu 1923 byla Jiřímu Wolkerovi diagnostikována tuberkulóza plic. V polovině června odjíždí do Vysokých Tater a v Tatranské Poliance se stává pacientem dr. Michaela Guhra. Zbývá mu půl roku života, který vlastně celý prožije tady, s výhledem na štíty, na nichž se od té doby nic nezměnilo, a co svět světem bude, také se nezmění.
Švýcarské vozy jsou příjemné a pěkné, dokonce vytvářejí jakýsi dojem, že jste v Alpách
Tatranská Polianka, která to něžné jméno dostala v roce 1919 (dřív se to jmenovalo Széplak, což prý znamená Pěkný domov), leží na svahu, takže když vám něco upadne, musíte za tím běžet několik kilometrů. O kus výš začíná pásmo kosodreviny, v níž žijí svišťové, kamzíci a drevokocúri. Dál už jsou jen ty štíty a prolákliny. Dřív byl o trochu níže les, ale ten vzal za své v pátek 19. listopadu 2004 večer, kdy jej vichřice oholila jako holicí strojek bradku. Osady a různá ta sanatoria, která byla kryta stromy, se ocitly obnažené, takže pohled na Tatry zezdola je nyní jiný, než byl dříve. Prý to ale za takových osmdesát let zas doroste. Tak uvidíme.
Podél jižního, tedy hornouherského svahu Vysokých Tater, které si lze představit jako takové sepjaté pazoury středně velkého obra, vede Tátrafüredi Helyiérdekü Villamos Vasutak (T.H.É.V.V.) – Smokovecká vicinální elektrická dráha; to divné slovo „vicinální“ znamená něco jako lokální, místní. Tak se jmenovala, když byla těsně před první světovou válkou zprovozněna, takže Wolker ji mohl používat. Bohužel nevím, do jaké míry tak činil, ale předpokládám, že spíš asi nikoli, ale kdyby náhodou mu to zdravotní stav dovolil, jel by se podívat třeba do Starého Smokovce, kam může zdravý člověk dojít lehce pěšky: jsou to čtyři kilometry a není to do kopce. Nebo to vzal na druhou stranu, na Štrbské pleso. Tam cesta vlakem trvá dnes asi čtvrt hodiny, myslím, že tehdy se nejezdilo o mnoho pomaleji. Tato horská železnice je velkou vymožeností těchto hor, je to laciné, jezdí se co hodinu a švýcarské vozy jsou příjemné a pěkné, dokonce vytvářejí jakýsi dojem, že jste v Alpách. Já ho chvílemi měl, pak jsem někde vystoupil a ten dojem zmizel.
Wolker se v Poliance (on psal v „Poljance“) nejdřív ubytoval ve vile Themis
Wolker se v Poliance (on psal v „Poljance“) nejdřív ubytoval ve vile Themis, pak se přestěhoval do vily Tivoli, kde bydlel ve velkém rohovém pokoji č. 37 s výhledem na Tatry. Obě zařízení dosud stojí, i když nejlepší roky mají za sebou. Postaveny byly na přelomu století, kdy se Vysoké Tatry stávaly malými uherskými Alpami, kam si pešťská buržuasie a jistě i aristokracie (v Maďarsku byl každý pátý aristokrat) oblíbila jezdit. Z té doby pocházejí ty nejrozkošnější stavby, hotely, penziony a sanatoria, a to nejen tady, v Poliance, ale i na Štrbském plese, Smokovci, v Lomnici. Často jde o dílo architekta Gedeona Majunkeho (1854–1921), rodáka ze Spišské Soboty, tedy spišského Němce (viz minulý díl), takového karpatského Dušana Jurkoviče. Ten vymyslel charakteristický tatranský styl, vycházející ze secesní alpské „švejcárny“, ale jaksi lidovějšího a veselejšího druhu: nezbytné jsou verandy z vyřezávaného dřeva, balustrády, pěkné folklorní detaily, dřevěné okenice. Na dobových fotografiích vidíme, že ty barevné domy jsou zasazeny do prostředí parků a květinových záhonů, časté jsou vodotrysky a umělá jezírka, cestičky jsou vysypané světlým pískem.
Ten vymyslel charakteristický tatranský styl, vycházející ze secesní alpské „švejcárny“
Tak to již bohužel nevypadá. Domy působí často omšele, jako by se o ně léta nikdo moc nestaral, a parková úprava zmizela zcela. Jako by té Poliance někdo něco udělal, ona zchudla, zestárla a také zošklivěla. Samozřejmě tu krásnou scenerii jí nikdo nevezme, ale ona sama jako by ztratila vkus: nejhorší jsou ovšem novostavby, které zkazí i to, co by člověk mohl přijmout jako melancholickou oprýskanost. Jsou to budovy, které připomínají betonové samoobsluhy postavené v rámci akce Z, jež byla prodloužena do kapitalistického věku. Působí neladně, brutálně, lacině. Často jsou nedostavěné a několik let už na nich práce stojí, nejspíš došly peníze nebo se čeká na další dotace či na nějaký podvod nebo co. Ale jinak je to tam samozřejmě krásné.
Hodně času prý trávil u malého jezírka, které leží asi půl kilometru za sanatoriem Tivoli
Zpočátku se zdálo, že situace není ztracená a je snad nějaká naděje na uzdravení. Během léta se Wolkerovi ulevilo, začal chodit na procházky, hodně času prý trávil u malého jezírka, které leží asi půl kilometru za sanatoriem Tivoli. Je tam kámen, na něm umělohmotná destička (kovovou asi někdo ukradl) s tím slavným epitafem, kterému upravili první větu, takže zde „neleží“, ale zde „sedával básník, jenž miloval svět...“. Já ta slova znal z prostějovského hřbitova ještě dřív, než jsem se naučil číst, protože mě k Wolkerovu hrobu vodila babička skoro vždy, když jsme šli na hřbitov, což bylo tak jednou týdně – chodili jsme za dědou, nikoli primárně za Wolkerem, ale když jsme se vraceli, vzali jsme to k němu, často jsme u něj zapálili svíčku, když nám nějaká zbyla. Psal jsem o tom už před lety do tohoto seriálu, kde jsem se vyznal ke svému osobnímu vztahu k prostějovskému rodákovi, jehož kult byl myslím ještě na začátku sedmdesátých let v Prostějově živý. Neboť Wolkerovi byli známá prostějovská rodina a jejich Jiříček, s nímž jsem se cítil jaksi infantilně spřízněn, byl považován za prostějovský majetek, o němž se ovšem také říkalo, že to byl pěkný flamendr, který si tuberu uhnal po pražských lokálech a nočních podnicích, na čemž může něco být. Mně se líbil svou něžnou chlapeckou tváří, takový rozkošný hoch to byl, malý lord s mašlí na krku a v lakovaných střevících, jak je namalovaný na obraze, který visel, možná ještě visí, v památečním pokoji v prostějovském muzeu, kam mě vodil zase druhý děda a které jsem kolem sedmi let znal nazpaměť. Tehdy jsem tam mohl dělat průvodce.
Mně se líbil svou něžnou chlapeckou tváří, takový rozkošný hoch to byl
Do Polianky jsem tedy přijel tím tatranským vlakem ze Štrbského plesa, kam jsem se předtím dopravil zubačkou ze Štrby. Nejdříve je totiž nutné překonat několik set metrů převýšení, pak teprve je možné pohybovat se jakž takž vodorovně. Zubačka čili ozubnicová železnice je další tatranská pozoruhodnost. Myslel jsem si dosud, že byla zprovozněna v roce 1970, když se tam v únoru na Štrbském plese konalo mistrovství světa v klasickém lyžování, ale nikoli, ozubená kola se otáčela a táhla vagony už roku 1896. V tom roce 1970 ji zrekonstruovali a postavili nádraží, na němž se nešetřilo sklem, ocelí a mramorem – a už zase by potřebovaly trochu zrekonstruovat. Ve svém sklonu na vše hledět nostalgicky a všemu dávat jakýsi osobní význam je i to dávné mistrovství, na jehož emblému byla pochopitelně československá vlajka, pro mě důležité, protože to mi byly čtyři roky a byla to první sportovní záležitost, kterou jsem – aspoň si to myslím – vnímal. Neboť všichni kolem mě drželi palce Jiřímu Raškovi, který, jak jsem si teď přečetl, byl druhý na středním můstku, osmý na velkém. Možná se čekalo víc, ale já věřím, že ti okolo mě byli spokojeni. A v té mlhavé vzpomínce se mi vybavuje ta Raškova usměvavá tvář v čepici, kterou jsem podobnou nosil, a pak ten let v černých šponovkách, které jsem také měl. To mistrovství, kvůli němuž postavili na Štrbském plese hotely, které nyní působí jako exponáty z retro výstavy a které otevíral prezident Ludvík Svoboda se stojatou beranicí na hlavě, bylo jakýmsi epilogem československých šedesátých let, znamením, že poměry už jsou zase civilizované a že tahle země zvládne relativně náročnou věc. Určitě to velmi prožívali zvláště Slováci, kteří myslím něco podobného pořádali poprvé, právě jako důkaz své emancipace a zralosti. Ale bůh ví, co lidé cítili v tom prvním pořádném roce normalizace. Když jsem se teď díval do výsledků, viděl jsem, že vyhrávali ve velké míře Rusové nebo prostě Sověti, z čehož myslím žádnou radost většina normálních Čecho-Slováků neměla. Lidé kolem mě určitě také ne. Svůj tehdejší pohled na věc si ale nevybavuju. Možná jsem jim přál, když okolí bylo proti.
Zubačka čili ozubnicová železnice je další tatranská pozoruhodnost
Na konci srpna Jiří Wolker o svém stavu psal: „Osten této nemoci není ve fyzických bolestech, ale v tom, že člověk, ač churav, má choutky zdravého. Když ležím, zdá se mi, že bych mohl běhat, zlézat hory, studovat, milovat – ale sotva učiním krok z lehátka, vidím, že všechny tyto touhy zůstaly v peřinách a člověk je rád, když vyleze po schodech do prvního poschodí. Ostatně byly časy, kdy jsem ani to nemohl udělat, a proto chci být spokojen.“
Prý to ale za takových osmdesát let zas doroste
Doktor Michael Guhr (1873–1933), původem spišský Němec, u kterého se Wolker léčil, byl zajímavý člověk. Vedle toho, že nabyl výborného medicínského vzdělání ve Vídni, Budapešti a Berlíně, což mu umožnilo v roce 1907 otevřít v Poliance (tehdy se tak ale ještě nejmenovala) moderní Guhrovo sanatorium, věnoval se aktivně sportu, především lyžování. Lyže si přivezl z Davosu, kde byl na lékařské praxi. Takže by se dalo říci, že „alpizace Tater“ byla vedena prostřednictvím plicních sanatorií a lyžování, jež dr. Guhr spolu s několika přáteli propagoval a dělal mnohé pro to, aby se ujalo i v Tatrách. Organizoval první lyžařské kurzy, nechal postavit čtyři kilometry dlouhou sáňkařskou dráhu a kousek za sanatoriem zbudoval v roce 1910 první skokanský můstek v Horních Uhrách – tedy nejspíš v celém Uhersku – a uspořádal na něm první lyžařské závody v zemi. A dál: v Poliance zřídil první tatranskou půjčovnu lyžařských potřeb a po válce, už tedy za republiky, nechal v Tatrách zřídit čtrnáct lyžařských běžeckých tratí, které jsou v provozu v podstatě dosud.
A nejspíš to byl velmi progresivně uvažující muž i v lékařském oboru, neboť v roce 1913 zakoupil röntgen, což ještě zdaleka nebyla samozřejmost: W. C. Röntgen objevil „záření paprsků X“ v roce 1895. A byl to zcela jistě právě ten röntgen, o kterém napsal v říjnu 1923 Wolker svou slavnou báseň („To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí, / to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století...“), jíž dal vyznění třídního poselství („Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist.“), když přitom šlo o jeho zoufalství, o jeho bolest ze života, který se mu evidentně zkracoval, a on to věděl.
Domy působí často omšele, jako by se o ně léta nikdo moc nestaral, a parková úprava zmizela zcela
Podzim už byl zlý. Nejprve ho bolestivě zasáhl pásový opar, herpes. Wolker zůstává v sanatoriu, i když to se pomalu vyprazdňuje, letní pacienti odjíždějí, ti těžcí zůstávají. Převoz do Prostějova dr. Guhr zatím nedoporučuje. Wolker tráví dny na verandě, zabalený do pěti dek, a dýchá studený vzduch – moc jiného toho tehdejší, předpenicilinová medicína v téhle věci neuměla. Mimochodem, v té době dopisuje o pár set kilometrů dál svůj veleromán z plicního sanatoria Thomas Mann, nazve jej Der Zauberberg, Kouzelný vrch (nebo nověji Čarovná hora). Vyjde v roce 1924… Na začátku října se zdá, že se stav přece jen zlepšuje, dokonce to vypadá, že by Wolker mohl odjet. Za pár dní však nemoc udeří znovu, zasaženy jsou celé plíce. Přidává se zápal plic a pak zánět pohrudnice. Do Polianky za ním přijíždí matka Zdena. Wolker píše další úžasnou báseň, Umírající: „Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění, / jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny, / tisíce umřeli, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení, neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.“ Je u ní poznámka 38,6. Ve skutečnosti měl teplotu 39, paní Wolkerová, která ho měřila, mu z milosrdenství zalhala. Pak znovu zápal plic a nakonec zápal mozkových blan. Doktor Guhr (jak spolu mluvili, německy?) se vzdává nadějí. Souhlasí s tím, aby matka syna vzala domů, je jasné, že to nebude trvat dlouho. Na silvestra odjíždějí z Polianky, matka, její sestra a polianská doktorka Kleinová. Jiříček už o sobě většinou neví. Jaká to asi musela být cesta? Třetího ledna 1924 ráno v Prostějově, v domě na náměstí, umírá. Když jsem byl malý a šel jsem kolem toho domu se zelenou baňatou střechou, vždycky jsem si představoval, že jsem u toho byl a že jsem to trochu já, ten Jiříček… Jako malý jsem si to snad mohl dovolit.
Na silvestra odjíždějí z Polianky
