Poláci volí podle sto let starých hranic. Východ doprava, západ doleva

O polských prezidentských volbách vzniklo za poslední dva dny v českých médiích textů více než dost, většinou velmi různé kvality. Dost často se opakujícím hodnocením bylo tvrzení, že překvapivý výsledek, vítězství kandidáta konzervativní opozice nad uřadujícím prezidentem podporovaným liberální vládou, byl vítězstvím „Polska B“ nad „Polskem A“. Pod těmito pojmy se skrývá směsice sociálních a geografických ukazatelů: Polsko A je spokojené a úspěšné, a zároveň geograficky lokalizováno na západě a severu země. Polsko B je neúspěšné, chudší a frustrované a zeměpisně se rozkládá na východě a jihu. Pohled na mapu jakoby tuto interpretaci potvrzoval (modrá je barva kandidáta opozice Andrzeje Dudy a oranžová Bronisława Komorowského).

Jenže: pokud bychom se podívali například na ukazatele životní úrovně, zjistíme, že řada nejchudších polských obcí se nachází např. v kujavsko-pomořanském nebo západopomořanském vojvodství, tedy v baštách kandidáta vládní strany. Stejně tak východ – ať v absolutních číslech převážně chudší, většinou vyhrává nad mnohými oblastmi na západě z hlediska ukazatelů „kvality života“ (sociální soudržnost, míra kriminality, množství sebevražd, délka života atd.). Tyto faktory pak snadné dělení na spokojený západ a nespokojený východ dost problematizují. Stejně tak by se dalo říct, že mnohém lepším ukazatelem než míra bohatství je míra účastí na nedělních bohoslužbách, která často mnohé lépe kopíruje politické rozdělení než pouhé ekonomické faktory.

Ekonomické či generační rozdíly jsou navíc pohyblivý faktor. V poslední dekádě například liberálové vždy vyhrávali mezi nejmladšími voliči. Nyní naopak v této kategorii drtivě prohráli. Co se však na polské volební mapě skoro nemění je fascinující průnik historických dělení země do současnosti.

Když jsou v polských volbách síly dvou hlavních hráčů vyrovnané geografické rozdělení země zůstává téměř neměnné. Jih a východ podporují spíše konzervativní pravici, západ a sever spíše liberály nebo levici. Pokud srovnáme mapy podpory v prezidentských volbách 2010, kdy proti sobě stáli současný prezident Bronisław Komorowski a lídr strany Právo a Spravedlnosti Jarosław Kaczyński, a z roku 2015 (Komorowski versus kandidát PiS Andrzej Duda), posuny jsou minimální. Ne jinak tomu bylo před deseti lety, kdy ve druhém kole poprvé proti sobě stáli kandidáti Občanské platformy a Práva a spravedlnosti:  

:

Na této mapě je něco navíc – černě jsou vyznačeny hranice mezi Ruskem, Německem a Rakousko-Úherskem z roku 1914. Červená čára pak ukazuje západní a severní hranice Polska v roce 1939. Jak vidíte, posledních deset let (ale i dříve, jen jsem nenašel hezké mapy) volí Poláci téměř přesně podle sedmdesát až sto let starých dělení. Ruský a rakouský zábor volí doprava, pruský a země získané na úkor Třetí říše volí „doleva“ – s tím, že většinou čím více se od předválečné polské hranice oběma směry vzdalujeme, tím je rozdíl patrnější. Mohli bychom ještě pro historickou úplnost přidat mapu z období druhé světové války a všimnout si hranice mezi Generálním gouvernementem, tedy „rezervaci pro Poláky“ v rámci německého impéria a územím západního a severního Polska přímo připojeného k Říši, z něhož bylo polské obyvatelstvo vysídleno. Opět srovnáním s první mapu najdeme více než dost námětů k přemýšlení.

 

Mezi zkušenostmi, které jsou českému pozorovateli úplně cizí a přitom patří mezi základní konstituující rysy polské skutečnosti, je tento možná nejvíce přehlížený a těžko uchopitelný. Bavíme se totiž o změnách a událostech velmi vzdálených, týkajících se maximálně poloviny minulého století, ne-li dob ještě vzdálenějších. České země, ač zbavené politické nezávislosti, zůstaly po staletí neuvěřitelně celistvé. Polsko naopak na mapě objevuje se a mizí, a také velmi často putuje…

Proč jsou tyto rozdíly tolik patrné i dnes? Jde jenom o náhodou? Nenarazil jsem nikdy na přesvědčivé vysvětlení. Lze mluvit o rozdílů mezi tradičními usedlými komunitami a oblastmi, které byly vysidlovány a osidlovány a tedy nutně promíchané a určitým způsobem zbavené pevných kořenů. Západ a sever kvůli tomuto vývoji mnohém více zasáhl komunismus: právě tam se lépe dařilo uskutečňovat kolektivizaci, slabší bylo postavení církve. To jsou však spíše návrhy řešení než řešení samo. Příběh nemá tedy jednoznačný závěr. Nicméně určitě vybízí k zamýšlení nad fascinujícími cestami, kterými se minulost promítá do současnosti.

Přejít na diskusi