Uprchlíci v alternativním klubu

Alternativní klub Conne Island v Lipsku zavedl snížené vstupné pro uprchlíky ve snaze napomoci jejich integraci. Po nějaké době ale, jak píše Respekt.cz s odkazem na Die Zeit, nastaly těžkosti. Lidé, kteří vyrostli v úplně jiné kultuře a mnozí z nich za sebou mají nějakou traumatizující zkušenost, se na místě, kde se – předpokládám – všelijak řádí do rána bílého, chovali všelijak, působili problémy. Světe, div se. „Autoritářská a patriarchální výchova, s níž ve své vlasti uprchlíci vyrostli, a svobodomyslnost západní noční zábavy u nás občas dohromady dávaly dost výbušnou směs,“ píše se v prohlášení klubu. Naivitě jeho provozovatelů se vysmáli kritici „vítací kultury“, včetně těch radikálnějších. Zleva zas zazněla kritika, že zveřejněním problému dali lidé z Conne Island do ruky argument populistům a nacionalistům.

Provozovatelé klubu se skutečně zachovali strašně naivně, domnívám se, že to může souviset s pomýleným chápáním pojmu rozdílnost, který dnes docela frčí. Představou, že rozdílnost (protivným výrazem řečeno diverzita) je v něčem vlastně uniformní – lidé různých barev, kulturních kořenů nebo vyznání dělají v zásadě totéž, věří plus minus témuž a průběžně oslavují svou diverzitu. Protože rozdíly mezi nimi jsou nakonec velice povrchní – někdo jí nudle s mákem, někdo v orientální polévce, někdo se sklání před Alláhem, někdo před Kristem, jiný před nikým, ale dohromady vědí, že to všechno je vlastně jedno, protože nakonec si všichni spolu zapaří a budou rádi, jak jsou rozdílní.

Pokud ale má mít rozdílnost nějakou skutečnou hodnotu, takováhle být nemůže, nanejvýš se z ní stane pokus o jakousi střeženou harmonii, ty zásadní rozdíly v postojích, kulturách, konfesích budou mocensky utlumeny, v tom umělém klidu ale také mohou ztratit svou váhu. Pravidla musejí být společná, ale to neznamená, že všichni musejí všechno schvalovat. Půjde-li, dejme tomu, muslim kolem striptýzového baru (nebo nacionalista kolem mešity), nemá smysl po něm chtít, aby projevoval nadšení, jakou tady máme hezkou rozdílnost. Docela pravděpodobně bude znechucený a to znechucení může i zákonným způsobem projevit. Protože obojí se do dnešního západního světa vejde, což ovšem neznamená, že obojí musejí mít všichni rádi, cítit k tomu úctu, radovat se z toho.

Stačí dodržovat pravidla. Společnost, v níž existuje skutečná rozdílnost, nehraje si na to, může být docela vyčerpávající. Od svých členů vyžaduje schopnost přenést se přes to, že v ní existují jevy, které se jim z hloubi srdce protiví, smířit se s tím, že prostě existovat budou, pokud zákon nestanoví jinak. A že se mohou s jinými střetat v názoru na ně, třeba i zjistit, že sami jsou někomu druhému z nějakých pro něj zásadních důvodů nepřijatelní. Všichni spolu „nezapaříme“, to může být jenom představa člověka, který je při všech řečech o diverzitě přesvědčený, že ten jeho způsob je nakonec nejlepší a všichni to jednou uvidí. Nakonec nejlepším způsobem, jak projevit respekt k cizím kulturám, vírám, zvykům k těm vlastním, je přiznat jim váhu, netvářit se, že to všechno jsou jenom tenké obaly, pod nimiž je v zásadě totéž. Není. A jistě, některé projevy té různosti mohou být s otevřenou společností z principu neslučitelné. Někteří zastánci diverzity se mohou stát avantgardou prázdnoty. Podobně ale i značná část novodobých národovců má pod štítem identity jen prázdno.