Život v Londonistánu: Britové vidí Čechy jako rasisty

Postřehy z Londonistánu se jmenuje nová knížka spisovatelky a bývalé londýnské i newyorské taxikářky Ivy Pekárkové. V Británii žije už devět let a své zážitky ze života v tamní metropoli, která se v poslední době výrazně proměňuje, zaznamenala na blogu nominovaném na cenu Magnesia Litera. Teď její glosy vycházejí knižně.

Ve své knize píšete, že vás rozčiluje, když se v Česku neustále mluví o tom, jak přistěhovalci z třetího světa, zejména muslimové, mění tvář Londýna k horšímu. Jak tedy podle vás ta proměna vypadá?

Přistěhovalci tvář země, do níž se přistěhují, prostě mění. Pro mě bylo zajímavé i bolestné zjištění, že my „Poláci“ – protože méně vzdělaní Britové Čecha, Slováka či Maďara automaticky zařadí do skupiny Poláci – měníme tvář Británie také a od roku 2004, odkdy mohou lidé z nových zemí EU v Británii pracovat, pravděpodobně tu tvář měníme výrazně víc než muslimové. Alespoň tak to Britové podle mě vnímají.

 Není to přehnané? Naše kultura je v našich očích té britské přece bližší než ta orientální.

Přesně tak – v našich očích. Leč v britských očích tomu tak není. My si mylně myslíme, že – protože jsme bílí a povrchně vizuálně jsme Angličanům blíž – , že ti Angličané se cítí spřízněnější spíš s námi než s usedlými Jamajčany či Indy. Jenže ti jsou považováni za Brity daleko víc než člověk, který přijde z Polska či z Čech, neumí se v tom Londýně chovat a v Británii nezapadne. Britové jsou hrdí na to, že to britství zahrnuje všechny barvy, takže Pákistánec druhé třetí generace, kterého Češi mohou považovat za nejhorší póvl, je jim blíž. Tedy když se povede a mluví bezvadně anglicky. Říká se, že bez Indů a Pákistánců by totálně zkrachovalo britské zdravotnictví, protože doktoři pocházející z těchto zemí dělají jako obvoďáci a na dalších postech, na které nikdo moc nechce. Navíc Britové nás, kteří jsme dorazili z Polska a přilehlých států, považují za strašné rasisty. Oni se nás kvůli tomu v podstatě bojí, možná proto, že jim připomínáme vlastní minulost před padesáti či osmdesáti lety, kdy i oni to často brali podle rasy. Máme pořád pocit, že my běloši bychom měli být výš než nějaký Pákistánec, přestože zametáme, a on tam dělá doktora.

Ale já se ptám spíš na ty přistěhovalce z Orientu, kteří tam přijíždějí v posledních letech, jsou to mladí lidé, kteří se nenaučí moc anglicky, neopouštějí svou čtvrť a uzavírají se ve skupinách, které v Británii chtějí zavést právo šaría.

To je složitější. Tito lidé jsou vesměs budižničemové. Mohou být jak z přísně muslimských, tak sekulárních i křesťanských rodin. Oni nevědí, co se sebou, a momentálně je tam strašně v módě islám. O tom v té knížce píšu. Islám je v módě mimo jiné proto, že se ho všichni bojí a že být muslimem je pro tyhle týpky na stejné úrovni, jako když máte velkou bouchačku. Naše bytná Wendy z Trinidadu je křesťanka. Jejího devatenáctiletého syna zatkli a když se ho ptali na náboženství, prohlásil: „Já jsem muslim!“ A Wendy lomila rukama: „Ježíši, jak na to ten blbec přišel!?“ Tihle kluci si myslí, že když přijdou jako muslimové do vězení, budou tam mít větší respekt. Co s těmi blbouny dělat, já nevím. Ale nesváděla bych to na rasový původ, protože jsou ze všech ras a je to hnusná směska. Když byly v Londýně v roce 2011 nepokoje, v českých médiích se psalo o tom, jak se tam vzbouřili černoši. Ale byli to „černoši“ všech barev. Dali si přes hlavu kapucu, na obličej šátek a chodili kolíbavým gheťáckým způsobem. Jenže když se podíváte na ta videa pořádně a sledujete jednotlivce, vidíte, že mnozí mají tak čtvrtinu černé krve a někteří žádnou.

Změnila se za téměř deset let, co žijete v Londýně, atmosféra ve vztahu k přistěhovalcům?

Výrazně. Od té doby, co se tam během těch jedenácti let od našeho vstupu do EU sešlo tolik těch „Poláků“, ten vztah se pozoruhodně měnil. Protože Poláci a jim podobní, tedy např. Češi jsou tam daleko víc vidět. V každé čtvrti máte fůru polských obchodů, když si dáváte kafe, z devadesáti procent vám ho přinese Polka nebo Estonka. Před rokem 2004 britské ministerstvo vnitra spočítalo, že tam přijde na práci asi 15 tisíc lidí z nových zemích EU, a jen v první vlně jich přišlo půl milionu. Později se psalo, že přijely až dva miliony Poláků. Je pravda, že když v Británii začala krize, mnoho se jich sbalilo a odjelo. Zdá se mi, že atmosféra je skutečně méně tolerantní. Zejména ze strany dělnických typů a podobně.

Co si myslíte o islámu?

Jako ateistka si myslím, že podobně jako většina náboženství je to nutné zlo, jehož zbavovat se je velmi těžké. Ideální by bylo, kdyby všichni lidi věřili nějakému rozumnému vědeckému světovému názoru, tedy ne komunistickému, a nemuseli by se mezi sebou rvát kvůli náboženství, hádali by se o něco jiného. Nicméně když už je někdo obklopen náboženstvím, zejména takovým silným a hodně do života vlezlým, jako je islám, tak chtít po něm, aby se z toho vymanil, je nesmírně těžké. Takže co bychom měli dělat? Stejně jako si vážíme rozumných katolíků a židů, měli bychom si vážit rozumných muslimů.

Váš přítel, pocházející z Nigérie, je muslim?

On je islamofob. Když jdu jako novinářka do mešity, skuhrá, že mi tam uříznou hlavu. A když jsem byla v Malajsii, lamentoval, že se už nevrátím.