Dvakrát o politickém realismu: korupce, uprchlíci

Témata: ,

Bývá zvykem zobecňovat historický vývoj do nějaké jednoduché antinomie: tak Masaryk kdysi mluvil o střetnutí teokracie s demokracií, Friedrich von Hayek o boji kapitalismu se socialismem a před ním Karl Marx a jeho následovatelé o nesmiřitelném zápasu proletariátu s buržoazií. Abych nezůstal pozadu, dovolím si nabídnout jiný zásadní střet, totiž ten mezi realismem a radikalismem, reformou a revolucí. Navazuji tím na českou politickou tradici, především na Havlíčka a Masaryka (tedy na to, co psal Masaryk v osmdesátých a devadesátých let 19. století) a na svého zesnulého přítele Emanuela Mandlera. Tohle pojetí je úplně opačné než to marxistické a taky opačné než např. to, které zastával, pokud jde o české dějiny, filosof a jeden z hlavních postav Charty 77 Jan Patočka (zejména ve svých esejích z knížky O smysl dneška). A váže se naopak na celé dějiny západního křesťanství: i v něm od jeho počátků dodnes probíhal a probíhá soustavný a těžký zápas mezi realistickým uvažováním a různými divokými radikálními ideovými projekty.

Já ovšem píšu o politice. Chtěl bych se proto zastavit u dvou pro naši současnost klíčových problémů: boj proti korupci a uprchlická vlna. První část této úvahy vznikla původně jako příprava na jakési setkání, které se nakonec neuskutečnilo, základem druhé je můj příspěvek do diskuse o migrační krizi, kterou uspořádal před čtrnácti dny Klub na obranu demokracie.

I.

Korupce v politice je jistě jeden z velmi vážných problémů, jimž se musí demokracie bránit. Ještě daleko vážnějším problémem pro demokracii je ovšem nefungující demokracie. Jen fungující demokracie se dokáže bránit – mimo jiné – i korupci. A hlavním českým problémem po roce 1989 není korupce, nýbrž špatně fungující demokracie. Je to problém v první řadě politický, nikoli snad morální (morálkou v politice nejhorlivěji operují demagogové s nekalými úmysly).

Pod politikou se u nás většinou rozumí pouhá technologie, výkon moci, politikaření a pletichaření. Vinu na tomhle pohrdavém postoji k politice má určitě období bolševismu, ale taky despekt, jakým ji trvale zahrnoval Václav Havel (Havel jistě ovlivnil polistopadový vývoj i v dobrém, ale zrovna tohle moc dobré nebylo). Aby politika nevyschla, je ji prý třeba neustále napájet mravností a lidskými právy.

To je jistě obecně pravda, jen je to třeba pořádně upřesnit. Je samozřejmé, že nemravná politika, která nebere ohled na lidská a občanská práva, je zrůdná. Otázka je jen, jak může obojí, mravnost a ohled na lidská a občanská práva, do politiky vstoupit.

Demokratická politika není pouhá technologie moci. Spočívá ve vyrovnávání dílčích, konfliktních zájmů ve společnosti v duchu spravedlnosti. Spravedlnost je ovšem něco víc než jen mravnost a víc než jen lidská práva. Stojí na osobním přesvědčení, víře lidí, kteří do politiky vstupují. Bez tohoto osobního vkladu těch, kteří ji provozují a kteří za ni se vším všudy ručí, je demokratická politika – a tedy taky mravná politika a politika respektující lidská a občanská práva – nemyslitelná a neuskutečnitelná. Pořádná politika nestojí na nějakém soupisu regulí, ale na víře a přesvědčení těch, co ji provozují.

V České republice byly po listopadovém převratu v r. 1989 položeny základy demokratického politického systému. Zároveň česká politika trpěla dvěma základními neduhy.

Prvním bylo pojetí politiky jako nesmiřitelného zápasu „sil dobra“ se „silami zla“, tedy jakási obdoba „třídního boje“. Boj, který nakonec skončí vítězstvím sil dobra a uskutečněním Božího království na zemi. To je ovšem nesmysl, politika je ze své podstaty v první řádě hledání a nalézání konsensu, dohody, vyrovnání.

A druhým neduhem, který s tím prvním souvisí, je úsilí o dosažení politického monopolu (a uskutečnění „Božího království“). Trpělo jím od počátku do konce Občanské fórum, pak jeho faktický dědic, ODS. pokusem o jakýsi sdílený politický monopol byla i opoziční smlouva mezi ČSSD a ODS.

Oba ty neduhy jsou zjevným dědictvím bolševismu. Jsou přitom s demokratickým rámcem neslučitelné a činí demokracii křehkou a velmi smrtelnou. Není tedy divu, že se česká politika záhy dostala do bludného kruhu opakovaných politických patů, které ji trvale paralyzovaly. Tím se zároveň prohlubovala už tak nevelká důvěra české veřejnosti v politiku a přesvědčení o potřebě jakýchsi zásadních, revolučních změn.

Chronická krize české polistopadové politiky vyvrcholila v době Nečasovy vlády. ČSSD, nejsilnější opoziční strana, byla s to vládu úplně ochromit, nedokázala ji však standardními ústavními prostředky svrhnout. Proto využila nespokojenosti veřejnosti s politickým uspořádáním a přenesla politický zápas na ulici. „Boj proti korupci“ se stal alfou a omegou všeho politického úsilí, jádrem jakési fanatické a zároveň politicky účelové ideologie, přičemž skutečným cílem bylo, aby „zrádnou pravici“ ve vedení státu vystřídali sociální demokraté. ČSSD přitom získala na svou stranu posthavlovskou „občanskou společnost“, jež žádala „vraťte nám stát“, na nějž měla podle svého přesvědčení morální nárok a který jí byl údajně kdysi politickým pletichařením uloupen. Zároveň logicky vznikla poptávka po falešných mesiáších. Ani ČSSD, ani „občanská společnost“ nedokázala žádného přesvědčivého nabídnout, a tak se sami přihlásili dva: nejprve Miloš Zeman, kterému se podařilo v přímé volbě proniknout do v mnoha ohledech klíčové státní pozice, a pak Andrej Babiš se svým slavným krédem: pětadvacet let nám vládli politici, co nemakali a kradli, a teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. A čím dál tím víc se zdá, že stát bude nakonec vrácen těmhle dvěma. Neúcta k formálním pravidlům demokracie vedla nakonec k výraznému posunu od vlády demokracie (vlády lidu) k autokracii, oligarchii a buranokracii.

V této situaci jsme. Je dobré to vědět, protože naší povinností je i v podmínkách autokracie, oligarchie a buranokracie bránit to, čemu pan Babiš říká „Staré pořádky“, to jest polistopadový demokratický režim. Což znamená především v duchu politického realismu čelit politickému radikalismu a revoluční hysterii, nabuzené Velkou Protikorupční Revolucí.

II.

Druhé základní téma, které zejména v posledním roce ovládá českou (a nejen českou) politiku, je obrovitá migrační krize. Musím přiznat, že něco podobného jsem ve svém životě nezažil: v době druhé světové války jsem byl malé dítě a ruská invaze v roce 1968 naštěstí přece jen neměla tento regionální, celoevropský rozměr. Je pravda, že Českou republiku krize zatím přímo nezasáhla (ostatně druhá světová válka taky plnou vahou ne), to ovšem nic nemění na tom, že žijeme uprostřed ní.

Podstata problému je, že jsou ohroženy samy základy naší národní existence. V roce 1989 jsme ji postavili na příslušnosti ke společenství západních demokracií, které je zhmotněno v Evropské unii a Atlantické alianci. Nyní všichni čelíme společné „výzvě“ (můj přítel Pavel Šafr kdesi upozornil, že slovo „výzva“ se dnes velmi často využívá jako ohleduplný opis toho, co v hovorové řeči označujeme jako „průšvih“ (druhá, ještě neslušnější varianta tohoto výrazu je, řekl bych, přesnější). Je otázka jak se s „výzvou“ my a celé západní společenství vypořádá, aniž by upadlo do chaosu a rozvratu, a na druhé straně, aniž by se vyhnulo chaosu a rozvratu jen za cenu toho, že rezignuje na něco ze své podstaty, ze svých „hodnot“.

Kdysi na počátku krize byl rozvrat řady států v severní Africe, na Blízkém a Středním východě (Irák, Libye, Afghánistán, Sýrie). Stát tam přestal plnit svou základní funkci – zajišťovat elementární jistoty a bezpečnost svých občanů.

Zásah západních demokracií v těchto zemích byl legitimní: vládly v nich do té doby režimy nelidské a brutální, které navíc byly úplně neschopné chovat se jako spolehliví a čitelní partneři. Byly tedy pro západní demokracie nepřijatelné z ideálního i pragmatického hlediska: jak pokud jde o zásady, tak pokud jde o zahraničněpolitické zájmy západních zemí.

Pomoc, kterou západní demokracie těmto zemím a jejich obyvatelstvu poskytly, byla ovšem zároveň nedostatečná i nepřiměřená. Nechtěly nést přímo a ve všem všudy spoluzodpovědnost za vývoj situace a zároveň měly přehnané představy o možnostech implementace vyspělé demokracie do politického uspořádání rozvrácených států. Kladly na osvobozované přehnané nároky, aniž by přitom byly schopny jim pořádně pomoci. Realistické by bylo bývalo přispět k tomu, aby v těch zemích byly nastoleny režimy lidštější než ty, co byly svrženy, režimy otevřené ke změnám k lepšímu a zároveň schopné být západním demokraciím vypočitatelnými a aspoň v tom základním spolehlivými partnery. To, čeho se Západu nedostávalo, byl politický realismus.

Zároveň je třeba vzít v úvahu globální rámec této krize. Po zhroucení ruského bolševického impéria zavládla v západním světě jakási euforie: demokracie zvítězila nad totalitou, což znamená vlastně konec dějin v tom smyslu, jak jsme je znali dosud. Bylo to velmi přehnané očekávání. I když si to spousta lidí u nás i na Západě nerada připouští, je demokracie v západním pojetí sice nejdokonalejším politickým uspořádáním ze všech, které se dosud realizovaly, zároveň je ovšem jen nevelkým ostrovem ve světě, jehož většina je uspořádána jinak. K její podstatě patří, že je neustále ze všech stran ohrožena a musí ze všech sil usilovat o své udržení. „Uprchlická krize“ je jedním z bitevních polí, na nichž se odehrává tento zápas. Nejde naštěstí o válečný konflikt v pravém slova smyslu, ale nebylo by dobré ho proto podceňovat. Silní protihráči jsou přitom nikoli snad islámští radikálové (Al Kajdá, Islámský stát, Muslimské bratrstvo, Hizballáh, Talibán ap. je jen jedovaté býlí, kterému se daří na ruinách státních útvarů, které přestaly plnit své základní funkce), nýbrž Rusko, Čína, a v krizové oblasti pak regionální velmoci jako Írán. Oponenti, protihráči, což nemusí vždy nutně znamenat přímo nepřátelé.

Uprchlickou vlnu umožnilo jednak to, že západní svět je ze své povahy otevřen migraci, jinakosti, vnějším vlivům. Pokud by se toho zřekl, zřekne se významné části sebe sama. Dále to, že se v jeho poměrné blízkosti vytvořily rozsáhlé oblasti, kde se prostě nedá žít. A konečně, masové přesuny obyvatelstva jsou dnes technicky v mnoha ohledech snadnější než ještě v době před dvaceti – třiceti lety. Podpora migrace se za těchto okolností stala lákavým kšeftem pro převaděčské gangy a vycházela vstříc politickým zájmům oponentů Západu, protože mu působila nezanedbatelný problém.

Nynější masová migrace přitom není žádná „invaze“, dokonce snad „islámská“, jak u nás tvrdí např. skrytí i otevření obhájci ruských zájmů. To je hysterické a přitom účelové přehánění. Přesnější označení by bylo „kalamita“ – něco jako nekontrolovatelný pohyb masy diváků v tlačenici na stadionu, kde se zřítila část tribun (kalamita je ovšem v tomto případě uměle přiživovaná politickými a ekonomickými zájmy). Nejde o to migraci „zastavit“, ale zbavit ji povahy kalamity.

Najít účinné ekonomické, případně silové prostředky pro tento účel je jistě obtížné. Ještě obtížnější je, aby jejich nasazení bylo v souladu se zásadami, idejemi, v jejichž jménu jsou použity (např. představa, že by migranty mohla zastavit armáda, je zároveň nepřijatelná, neproveditelná a směšná: to do nich má snad střílet? Její možnosti jsou v tomto případě velmi silně omezeny).

Hlavní zásada, přesněji příkaz, vložený do základů, na nichž stojí západní demokracie, je povinnost pomoci bližnímu v nouzi, ohroženému, trpícímu. „Bližní“ přitom neznamená jen „našinec“, ale i „cizí“, „jiný, než jsme my“ (v mezním případě i „nepřítel“).

Druhý příkaz, který je třeba zmínit, je povinnost solidarity se spojenci, jimž jsme zavázáni a kteří jsou momentálně ve větší nouzi než zrovna my (Českou republiku zatím masová migrace vůbec nezasáhla). To není jen „ideální“ závazek, má i pragmatickou stránku: EU je souručenství, a pokud bude jeho centrum rozvráceno, budeme plně vystaveni ruskému úsilí o revizi výsledků studené války.

Zároveň platí, že pomoc má být účinná. Pomáhajícího vždycky něco stojí, a proto musí být schopen to „svým“ vysvětlit, přesvědčit je. Musí být schopen odhadnout své síly. Účinná pomoc neznamená například to, že se všichni uprchlíci přestěhují do Evropy, ani to, že se rozdíly mezi rozvrácenými zeměmi a Evropou vyrovnají tím způsobem, že se Evropa těm zemím svou rozvráceností připodobní. Pak se migrace sice zastaví, ale jenom proto, že už nebudeme schopni pomoci nikomu. Pomáhat tímto způsobem je jednak pošetilé, jednak bezohledné, protože vzbudíme falešné naděje, které pak nebudeme schopni naplnit. Účinná pomoc je politický problém, nikoli „morální problém o sobě“: musí stát na politickém realismu. Proto je třeba oponovat divokým hysterickým konceptům, stejně xenofobii jako „sluníčkářství“. A ovšem taky „nechumelismu“: nevzrušujte se, o nic nejde, nic strašného se neděje. Strašného jistě ne, aspoň zatím ne: ale Evropa (ale tedy i my) má velký, vážný problém, problém, v němž jde i nám v mnoha ohledech o všechno.

Zbývá odpovědět na otázku, jak se Evropa (tedy EU) s tímto problémem vyrovnává. Tu je třeba konstatovat, že zatím selhává. Nejprve její představitelé i představitelé nejsilnějších evropských zemí (především SRN) tu věc nesmírně podcenili. Pak se za mohutného přispění německé kancléřky Merkelové fakticky zhroutily vnější schengenské hranice, a od té chvíle je EU vždy o krok zpátky za událostmi. Nejdřív vůdčí evropští státníci kladli zuřivý a iracionální odpor stavění plotů v Maďarsku, nakonec je začali budovat i uvnitř Schengenu. Pokusy o diktát vůči slabším zemím v EU (např. v otázce kvót) provázela poměrně velká ústupčivost vůči Řecku, Turecku, a konec konců i Rusku, které bylo potichu přijato za účastníka stabilizačního úsilí na Blízkém východě, ač tam – jistě velmi účinně – hájí jen své vlastní zájmy, které jsou se zájmy EU a členů EU leckdy v rozporu. EU při tom při všem nechtěně, ale velmi zřetelně demonstruje neschopnost pomoci sama sobě. Jak může očekávat, že ti, co by ji měli vytáhnout z bryndy, toho nebudou hledět zneužít? Právě proto si myslím, že nynější dohoda s Tureckem žádné spolehlivé a trvalé řešení uprchlické krize neznamená.

Říkám to jako někdo, komu na Unii záleží (a komu záleží i na Schengenu), protože EU představuje taky a především bezpečnostní zajištění České republiky. Její prospěch a prosperita je i náš prospěch a naše prosperita. Právě proto však musím (také) konstatovat, že unijní mechanismy v uprchlické krizi selhaly a selhávají, že EU se v této vážné chvíli (aspoň zatím) projevila jako „společenství do dobrého počasí“, a ne jako „společenství do nepohody“.

Základní problém je, že v Unii chybí zpětná vazba mezi „vedením“ a „veřejností“. Nikoho, kdo selhal, nelze volat k politické zodpovědnosti, a neexistuje velký a funkční prostor pro uplatnění veřejné kritiky.

Z tohoto hlediska problémem EU není, že je příliš integrovaná, nýbrž že je integrovaná naprosto nedostatečně. Ve skutečně integrované demokratické instituci, byť i „nadnárodní“, by nemělo být možné, aby vedení neneslo vůbec žádnou odpovědnost za svou nemožnou politiku a aby silné unijní země mohly vůči slabším členům své síly tak snadno zneužívat a bez faktického pověření předjednávat unijní rozhodnutí (např. při dohodách s Tureckem), jako to dělá Německo kancléřky Merkelové. Bylo by užitečné s tím něco udělat.

To je základ mého „eurorealismu“.

Z nového čísla Společnost čelí masovému šíření vymyšlených zpráv

Echo týdne: Tajemství rakouských sklepů ● Komentář: Smrtelná křeč oficiální pravdy ● Fokus: Kam se ztratilo 200 tisíc migrantů ● Událost: Řím na cestě od eura ● Salon: O osudu rozhodne, jaké dveře otevřete ● Historie: Lesk a bída farské republiky ● Umění a kritika: Vzhůru, roboti této země! ● Recenze: Hlavně pozor na děti, Harry ● Kulturní tipy ● Postavy: Jiří Paroubek: důvod pro nostalgické slzení ● Přeceňovaný a Podceňovaný: Jindřich Forejt vs. Vratislav Mynář ● Styl ● Technologie ● Aplikace ● Auto ● Speciál: Vánoce trochu jinak

Globalizace si dává pauzu S německým ekonomem Hansem-Wernerem Sinnem o možném odchodu Itálie z eurozóny, efektu Trump a o tom, co bude brexit znamenat pro Německo 
Kdo ví, jak to tam nahoře chodí S hercem Jiřím Dvořákem o pokračování Anděla Páně, disputacích s režisérem a neznalostech studentů divadelní hry

Přejít na diskusi