O ISLÁMU

Nedráždit muslimy a nechají nás na pokoji? Pak neznáte Korán

Stručné dějiny islámu

Představa, že když nebudeme muslimy dráždit, že nás pak nebudou napadat a nechají na pokoji, je zcela naivní, a vychází z neznalosti Koránu a islámských představ vůbec, píše v rozsáhlém textu pro ECHO24.cz František Krincvaj. Profesí matematik léta žil a pracoval v arabském světě. 

Ve spojení s Islámským státem se hovoří o chalífátu. Extrémně radikální islámští fundamentalisté, tvůrci této státní formy, to tak i nazývají. Chceme-li jejich chování správně posoudit a pochopit toto celosvětové nebezpečí, které se rodí pod rouškou muslimské organizace, musíme celou situaci chápat v islámských historických souvislostech. Pochopit, neznamená se podřídit. Pochopit princip a zdroje zla, umožní najít účinný způsob jeho eliminace. Je třeba si uvědomit, že úspěch islámu a jeho rychlé šíření v minulosti bylo úzce spjato s vítězným bojem. Počet aktivních i pasivních přívrženců dnešního chalífátu neustále narůstá, pravděpodobně právě pod tímto zorným úhlem vítězného boje.

Tuto hrůzu dneška trochu poodhalil německý novinář Jürgen Todenhöfer, kterému bojovníci Islámského státu dovolili, aby s nimi strávit deset dní. Přestože u nich pobýval krátkou dobu, a bojovníci mu ukázali jen to, co chtěli následně propagandisticky využití, tak i tento letmý pohled mrazí. Hned po svém návratu sdělil: „IS je mnohem silnější, než si tady myslíme. Nese ho omamné nadšení, s jakým jsem se zatím v žádné válečné oblasti nesetkal.“

A tak pojďme a poodhalme roušku islámské historie, ze které se zrodilo toto hrůzné a hrozivé dnešní dění Islámského státu (IS).

Co předcházelo první písemné formě Koránu

Když Muhammad v roce 632 zemřel, neměl přímého rodilého mužského následovníka. A tak se postupně vystřídali v roli jeho nástupců, nazvaných chalífové (Muhammadovi nástupci), jeho čtyři nejbližší soukmenovci v následujícím pořadí: Abú Bakr (632 – 634), ‘Umar (634 – 644), ‘Uthmán (644 – 656) a Alí (656 – 661). Tato čtveřice prvních nástupců se nazývá „chalífové jdoucí správnou cestou“.

Muhammadova smrt přerušila předpokládanou přímou komunikaci s Bohem. Korán v té době byl již v jakési první písemné podobě zapsaný, ale byl dílem různých autorů, kdy jeho části ještě netvořily jednotný celek. Ale už v této době mnoho muslimů znalo všechny súry nazpaměť nebo alespoň většinu z nich. Údajně to byl ‘Umar, pozdější v pořadí druhý chalífa, který nechal sestavit první oficiální Korán.

Chcete si číst analýzy, zajímavé názory, rozhovory? Objednejte si předplatné Týdeníku ECHO

Popudem k tomuto kroku byla v roce 633 bitva proti samozvanému falešnému prorokovi Musajlimovi. Tehdy zahynulo mnoho muslimů a vznikla oprávněná obava, že znalost Koránu, založená převážně na ústním podání, je zranitelná. Proto ‘Umar navrhl prvnímu chalífovi Abú Bakrovi, aby se vytvořila závazná první písemná forma Koránu.

Sestavením Koránu byl pověřen Zajda ibn Thábita, bývalý Muhammadův osobní sekretář, který zajišťoval veškerou jeho agendu. Tato verze Koránu se později stala východiskem při jeho konečné úpravě.

Hlavním úkolem prvního chalífa bylo přimět k opětné poslušnosti ty arabské kmeny, které ji vypověděly záhy po smrti Muhammada. Muslimové, v době vlády ‘Umara, porazili byzantské vojsko u Jarmúku v Palestině a tím naplnili poslední Muhammadovo přání. V roce 638 obsadil ‘Umar Jeruzalém. Zajímavé bylo, že ‘Umar byl tehdejším jeruzalémským patriarchou Sofroniosem vlídně přijat a na oplátku ‘Umar stanovil městu přijatelnou podřízenost, včetně zachování křesťanských kostelů. Navíc nedošlo ani k násilnému obracení křesťanů a židů na islám. Ve smyslu Koránu zde byl zaveden daňový systém, který zajišťoval potřebný příjem pro muslimské bojovníky a jejich rodiny. Tento systém se posléze rozšířil na všechna muslimy dobytá území.

‘Umar byl v roce 644 zavražděn perským křesťanským otrokem. Jeho nástupcem se stal ‘Uthmán. Islámská říše nadále úspěšně expandovala. Za ‘Uthmána došlo k poslední oficiální redakci Koránu. Důvodem bylo ukončení vážných sporů o autentičnosti textů Koránu. To nakonec vedlo k definitivní písemné formě tohoto posvátného textu, který se proto někdy nazývá „uthmánským textem“. Až v této poslední verzi se stanovil počet veršů v súrách i celkový počet súr a jejich pořadí, které se řídilo jen délkou súr. Nejdelší súry jsou na počátku a nejkratší na konci. Ale tento princip řazení není zcela jednoznačně v Koránu dodržen.

‘Uthmán byl ještě za své vlády obviněn, že upřednostňuje svůj kmen Umajja. Nakonec i ‘Uthmán byl zavražděn a jeho nástupcem se stal čtvrtý chalífa Alí. Tato vražda a volba nového chalífa způsobila mezi sunnity a šíity nepřekonatelnou roztržku, která trvá dodnes. Kmen Umajja odmítl uznat Alího za chalífa. Umajjovci tvrdili, že Alího stoupenci se podíleli na ‘Uthmánovy vraždě. Přitom tento chalíf, celým jménem Alí ibn Abí Tálib, měl k Muhammadovi ze všech čtyřech chalífů nejbližší příbuzenský vztah a přesto byl zvolen chalífem až čtvrtý v pořadí. Alí byl Muhammadův bratranec a zeť. Byl manželem jeho dcery Fátimy.

Alí se významně podílel na raném rozšíření islámu. Jeho stoupenci šíité ho prosazovali za Muhammadova nástupce již od Prorokovy smrti. Ale i Alí byl nakonec cháridžitským vrahem zavražděn v Kúfě, v roce 661. Za dalšího chalífu byl prohlášen jeho syn Hasan. Ale vzhledem k tomu, že většina muslimů uznala Mu‘áwiju, čelního představitele Umajjovců, za oficiálního chalífu, postoupil Hasan svá práva jemu.

Mu‘áwija přemístil vládu z Medíny do Damašku, odkud Umajjovci vládli až do roku 750. Ale už v roce 747 v Chorásánu, oblast provincie severovýchodního Íránu, se rozvinuly černé vlajky vzpoury, podobné těm dnešním vlajkám v Islámském státě. Vzpoura se vedla ve jménu potomka Muhammadova strýce Abbáse. Armáda umajjovského chalífy byla poražena a na islámskou scénu přichází Abbásovci, dynastie sunnitských chalífů. Sídelním městem se stal Bagdád.

Kořeny rivality a nesnášenlivosti mezi muslimy

Jak v křesťanství, tak i v islámu od počátku soupeřilo mezi sebou mnoho směrů, mnohdy i protichůdných. V křesťanském ekumenickém hnutí se na základě koncilů a z nich vzešlých náboženských dogmat, podařilo významně potlačit tyto náboženské rozpory. Některé směry však přetrvaly otevřeně nebo skrytě dodnes. Mezi ně například patří oddělení východní a západní církve v 11. století nebo gnostické názory z 1. až 3. století apod.

Ale základní historické schizma islámského náboženství, které způsobilo až krvavé nepřátelství mezi sunnity a šíity, datované od Siffínu, přetrvalo dodnes, a dodnes vyvolává řadu bojů mezi muslimskými stoupenci obou směrů. U Siffínu, poblíž Eufratu, vyvrcholil v roce 657 spor mezi Umajjovci a stoupenci Alího. Zde Alí nakonec raději zvolil řešení sporu arbitráží, než aby připustil prolévání krve svých stoupenců.

V průběhu jednání u Siffínu vznikl ještě další ortodoxní odštěpenecký směr, který odmítl uznat všechny ostatní náboženské názory. Tvrdili, že chalífát má být přístupný kterémukoliv zbožnému muslimovi. Při volbě chalífa nemá rozhodovat původ, nýbrž jeho chování a víra naplněná skutky. Příslušníci tohoto směru se nazývají cháridžité (v překladu: „ti, kteří odešli“). Dnes zbytky cháridžitů žijí na Sahaře a v Ománu.

Rivalita a nesnášenlivost mezi muslimy různých náboženských směrů se vleče islámem jako červená niť od jeho vzniku až do současnosti. Jedním z mnoha příkladů může být Irák.

Stabilita v každé islámské zemi závisí do značné míry na síle a schopnosti ústřední vlády udržet smír mezi všemi složkami muslimského obyvatelstva. V Saúdské Arábii to je královská rodina, v Íránu teokracie militantního šíitského islámu, v Sýrii to byla do nedávna vláda jediné strany s vůdcem Háfizem al-Asadem, podporovaná armádou.

Chcete si číst analýzy, zajímavé názory, rozhovory? Objednejte si předplatné Týdeníku ECHO

V Iráku po svržení monarchie, v roce 1958, následovalo období politického i náboženského neklidu, protože zmizela ústřední mocenská síla. Toto nestabilní období skončilo až v roce 1979, kdy Saddám Husajn odstavil svého předchůdce a nastavil arabský nacionalistický diktátorský režim sunnitského směru. V roce 2003 byl Saddám svržen invazí vedenou USA. To okamžitě způsobilo nestabilitu, která opět přivedla zemi k neklidu a k chaosu. Nestabilita v Iráku a Sýrii umožnila v této oblasti nástup vyznavačů extrémně fundamentálního islámu, umožnila vznik Islámského státu. Extremismus má živnou půdu a možnost vítězit všude tam, kde je nestabilita, chaos a výrazná nespokojenost obyvatelstva. Hitler by nikdy nemohl realizovat své fašistické představy, pokud by k tomu neměl podmínky. A zrovna tak by islámští extremističtí fundamentalisté nemohli realizovat hrůzu Islámského státu, kdyby se jim nevytvořily vhodné podmínky.

Vládnoucí sunnitská garnitura v Iráku byla pod patronací USA vystřídána šíitskou reprezentací. Mocenská karta se obrátila, ale nová vláda moc nezískala, a to ani s pomocí okupační armády. Proto řada dobře vycvičených sunnitských vojáků přešla rychle na stranu IS i se svými zbraněmi a vojenskou technikou.

Demokratická forma islámské vlády? Naivní

Nesmiřitelná náboženská nenávist mezi šíity a sunnity vychází ze zcela odlišných představ týkající se nástupců (chalífů) Muhammada po jeho smrti. Představa o jednotné, západně orientované demokratické formě islámské vlády je nejenom naivní, ale i hloupá. Tento omyl vychází z neznalosti a nepochopení islámského náboženství, práva a tradic.

Jestliže za Umajjovců byla vládnoucí elita hrdá na svůj arabský původ, tak nástupem Abbásovců se arabská říše přetvořila na mnohonárodnostní, ale jednoznačně muslimskou říši. Vzniklou Abbásovskou dynastii začali výrazně ovlivňovat muslimové nearabského původu. Po celou dobu její existence byl sídelním městem Bagdád, kromě dvou období, kdy sídelním městem byla Rakka (796 až 808) a Sámarrá (836 až 883).

Původně vysoce centralizovaný stát, řízený složitým byrokratickým systémem, se postupně politicky rozpadal. Ale idea sjednoceného islámského světa, chalífátu, s jistými potížemi přežívala až do roku 1924, kdy byl chalífát zrušen Tureckou republikou, kdy skončila Osmanská (též Otomanská) říše, která existovala v letech 1299 až 1922.

Ale již mnohem dříve, asi od 9. století, se politická moc často přesouvala od Bagdádského chalífy k dočasně formovaným různým dynastiím místních vládců. Příkladem zrodu takové místní dynastie, která se vymanila zpod Abbásovců, byla Fátimovská dynastie. Úspěšně zapustila své kořeny v Jemenu a v severní Africe. Fátimovská moc dosáhla vrcholu za chalífátu al-Mustransira (1036 – 1094). Po jeho smrti nastal v tomto hnutí rozkol. Zbytek stoupenců vytvořil radikální sektu, křižáky nazývanou Asasíni.

Jejich teroristické akce se zaměřily na sunnitské předáky. Dokonce se pokusili zabít i Saladina, kurdského muslima a významného velitele, který z Egypta roku 1187 zaútočil na křižácké vojsko v Palestině, a v bitvě u Huttínu nad nimi zvítězil. Obsadil Jeruzalém i celou Svatou zemi. Stal se zakladatelem místní dynastie Ajjúbovců. Zrušil fátimovský chalífát, obnovil abbásovské chalífy a upevnil oficiální sunnitský islám v Egyptě a poté i na dalších územích. Nakonec vedle Egypta ovládl Jemen, severní Afriku, Palestinu, Sýrii i Arménii. V Evropě byl považován za ctihodného rytíře a hrdinu. Stal se dokonce přítelem krále Richarda Lví srdce, uzavřel s ním příměří, vrátil svaté křesťanské relikvie a křesťanským poutníkům umožnil volný přístup ke svatým místům v Jeruzalémě.

Ve 14. století, po vpádu Mongolů a jejich následné porážce Mamlúky, elitními islámskými bojovníky, roku 1260 u Ajn Džálútu, přichází na islámskou scénu turecká Osmanská říše (1281 – 1923), založená Osmanem. Od roku 1517 se turečtí sultánští vládci této říše označovali také za chalífy. Osmanská říše se přetvořila na silný vojenský stát. V roce 1453 byl dobyt Cařihrad, jeho název se změnil na Istanbul a stal se hlavním městem Osmanské říše.

Vzhledem k šíitskému ortodoxnímu islámu v Íránu je vhodné připomenout Safíjovskou dynastii, jež vládla Persii mezi lety 1500 až 1722. Název pochází od řádu safawíja, který měl centrum v Ázerbájdžánu, a který vyhlásil džihád proti křesťanům ve východním Kurdistánu a v Gruzii. Řád byl původně sunnitský, ale později přešel k extrémnímu šíismu. Safíjivci vedli dlouhé války s Osmany. A právě události této doby ještě umocnily nenávist mezi sunnity a šíity. Safíjovská dynastie skončila prakticky roku 1722, ale navzdory tomu se jejich zásluhou vytvořil silný perský národní stát, který vydržel až do dnešních dnů.

Území islámu a území války

Muslimové, kteří v 7. století vytvořili úspěšně novou společnost, jsou si jisti o správnosti nastolené cesty, která podle nich, jako jediná naplňuje Boží plán. Možnost nezdaru realizace islámu ve světě neberou v žádném případě v úvahu. Z toho, že existuje jen jediný Bůh vyplývá, že může existovat také jen jediné náboženství a jediný zákon všech zákonů pro všechny lidi na světě. Tím je podle muslimů právě islám. V 10. století se ustálily čtyři právní školy, které údajně zcela pokryly možnosti náboženského práva na základě Koránu a sunny. Školy jsou pojmenované podle svých zakladatelů: malíkovská, hanafíjská, šáfijovská a hanbalovská.

Koncepce islámu historicky vyústila v učení o rozděleném světě. Islám v podstatě dělí svět na území islámu (dár al-islám) s muslimskou vládou uplatňující právo šarí‘a, které určuje chování a právní vztahy pro veškeré činnosti lidí. Šarí‘a je také cestou ke spáse.

Druhým územím je zbytek světa, který prozatím nepodlehl muslimské vládě. Někteří představitelé islámu svého času tuto oblast nazývali územím války (dár al-harb). Podle původních představ by muslimský stát měl tolerovat vyznavače uznaných náboženství (křesťany a židy) na svém území, pokud jsou loajálními k muslimské nadvládě a platí ji požadované daně.

Ale současně s tímto názorem panuje přesvědčení, že žádná muslimská vláda, reprezentovaná nějakou státní formou, nemůže trvale uznávat existenci jiné státní nebo politické formace mimo islám. Tato teze plyne z naplňování Božího plánu, jehož jediným správným nositelem je islám. Čili tolerance k jiným politickým, náboženským nebo státním systémům je jen dočasná.

K původnímu jen striktně bipolárnímu dělení světa, se časem připojila ještě třetí islámská koncepce rozděleného světa pod názvem: území smíření či území neutrality (dar al-hijád). Ale pro tento statut islámští právníci a teologové nevytvořili žádný systém jasně stanovených povinností a práv. To je poplatné tomu, že tato třetí koncepce je zcela okrajová a je jen jakýmsi dočasným specifickým případem druhé koncepce – území války. Sem muslimové zahrnují například Kypr a Etiopii.

Ale bezesporu dějinné úspěchy, jichž muslimové na počátku islámu rychle dosáhli, vytvořily optimistický rámec tohoto pojetí víry, v konečné vítězství islámu na celém světě. Na tomto jejich přístupu ke konečnému náboženskému uspořádání světa se nezměnilo nic, přestože se muslimské nezdary začaly projevovat již od 10. století. K těmto nezdarům patří například krvavý rozkol mezi sunnity a šíity, přechod politické i vojenské moci do rukou turecké Osmanské říše, ústup islámu z celého Španělska a Portugalska atd.

Příčiny těchto a dalších neúspěchů se nehledají ve vývoji a ve změně hodnot nového světa, ale naopak v tom, že každý nezdar je zapříčiněný odchýlením se od původních norem a standardů ustanovených v době Muhammadově a jeho prvních čtyř chalífů. Podle muslimů je příčinou všech neúspěchů to, když podlehnou novotám a přestanou se striktně řídit podle vzorců původní ummy. Společenství muslimů, umma, je spojeno se vznikem muslimské obce v Medíně, roku 622. Umma má jasně stanovené atributy: typ modlitby ve stanoveném čase, půst v měsíci ramadánu, pouť do Mekky, znalost Koránu, uspořádání rodinné struktury i dalších společenských systémů včetně právního, postavení žen a mužů ve společnosti, uznání stanovených tradic (zahalování žen, obřízka apod.), používání islámského kalendáře, organizace městské správy a institucí, specifika bankovního systému, včetně dalších znaků, které jasně vymezují islámskou identitu.

Rostoucí minulé neúspěchy v politické, mocenské i sociální sféře do značné míry zapříčinily vznik učení o mahdím, který se objeví těsně před koncem světa, aby naplnil svět dobrem a eliminoval tak do té doby rostoucí zlo, které pramení z nedodržování islámských zásad a z porušování pravidel Boží cesty. Muslimové jsou přesvědčeni, že se před koncem světa objeví nějaký muž z Muhammadovy rodiny, který pod praporem islámského náboženství dovede muslimy k spravedlnosti a k vítězství. Muslimové budou tohoto mahdího následovat a budou vládnout nad celým světem. Pak ale přijde ještě Antikrist (dadždžál) a krátce po něm sestoupí z nebes Ježíš a zabije Antikrista.

Jiná islámská vize zase říká, že Ježíš sestoupí současně s mahdím a společně zabijí Antikrista a mahdího si Ježíše vezme jako svého imáma. Zajímavé je, že tyto mahdístické naděje nemají žádné opodstatnění v Koránu ani v tradicích.

Historickou pravdou je, že nevraživost a nedůvěru vůči nemuslimům, umocnila koloniální politika v 19. století, která otřásla přesvědčením, že islámská umma se těší přízni Boží. Z mnoha muslimských zemí se staly kolonie nebo alespoň nerovnoprávné a hospodářsky závislé země. Tato situace přiměla muslimy k zamyšlení nad příčinou tohoto úpadku.

Dbát na čistotu islámu

Islámský svět je značně diferencován ve svých názorech. Přitom současné tendence v islámském myšlení lze rozdělit do dvou základních směrů. Fundamentalistický, který hlásá návrat k původnímu islámu. Druhý směr se snaží vykládat islám v souvislostech s dneškem. Žádný z těchto směrů není jednotný a každý z nich obsahuje velké množství názorových rozdílů, často velmi hlubokých.

Například fundamentalistický směr zahrnuje škálu od teroristického extrému typu Islámský stát až po mírnější formu v Saúdské Arábii, udržovanou absolutistickou vládou královské rodiny. Legitimita královské moci je založená na dvou pilířích. Prvním pilířem je věrnost k tradičním islámským hodnotám a druhým je duchovenstvo, které důrazně dbá na čistotu islámu.

Značná část vzdělaných muslimů se kloní k názoru představitele panislámského hnutí Džamáluddína al-Afghání (1839 až 1897). Tento islámský politik a nacionalista byl přesvědčen, že islám je nejmocnější pokrokovou silou na světě a proto toto náboženství je schopné přizpůsobit se novým podmínkám a zvítězit. Džamáluddín vyrůstal v Kábulu, kde je i pohřben. Působil v Dillí, Káhiře, Londýně, Moskvě, Paříži a nejdéle v Istanbulu, kde také zemřel. Hlásal, že islám, v minulosti tak mocný, může se jím stát znovu, pokud nedovolí Evropě potlačovat toto náboženství. Proto reformu islámu viděl v návratu k původnímu islámu a v potlačení materialistických západních tendencí. Hlavním teologickým úsilím musí být upevnění islámského náboženství a jeho ochrana před náporem západního stylu života, který je dekadentní, neboť nahradil duchovní rozměr nezdravým materialismem. Tato cesta vede jen k povrchnímu a jednoduchému životu, k disharmonii s přírodou a k fetišizaci hmotných statků.

Podobné názory prosazoval egyptský islámský teolog Muhammad ‘Abduha (1849 až 1905). Všichni představitelé konzervativního islámu vidí jeho pokrok pouze v návratu k původním hodnotám a institucím z doby proroka Muhammada. To je návrat do středověku.

V této souvislosti je vhodné připomenout, že teologické výklady stejného náboženství mohou být zcela protichůdné. Například Muhammad ‘Abduh do jisté míry akceptoval Darwinovu vývojovou teorii a tvrdil, že její zárodky lze najít už v Koránu. Ale dnešní islámští teologové tuto teorii jednoznačně odmítají, protože pokud by byla pravdivá, pak by Korán lhal. Ale texty této svaté knihy nelžou a jsou náboženským důkazem o nepravdě vývojové teorie vzniku člověka.

S velkým úsilím prosazoval harmonii mezi sunnity a šíity a přátelství mezi muslimy a křesťany. Jeho výrazná tolerance ke křesťanství vyplývala z poměrně silné egyptské křesťanské komunity Koptů, mezi kterými měl mnoho osobních přátel.

Sekularismus naráží

Vedle fundamentalistických islámských názorů existují i islámské země, kde se projevuje sekularismus, který je ze strany ortodoxního islámu považován za zhoubný a nepřijatelný. Sekulární síly v islámských zemích se převážně projevují v armádních strukturách těchto zemí. Příkladem je Egypt, Turecko, Pákistán apod. Právě toho si je dobře vědoma královská rodina v Saúdské Arábii a proto často provádí personální změny v armádních vedoucích špičkách.

Sekularisté v islámských zemích požadují, aby náboženství neovlivňovalo politický a veřejný život. Zákonům vycházejícím z náboženského učení se lidé mohou podrobovat jen na základě dobrovolnosti.

Sekulární přístup se snaží spojit princip občanské rovnosti s principy muslimského státu. Představitelé sekularismu zastávají názor, že náboženství je pouze a jenom osobní záležitost každého jednotlivce. To ale neznamená, že náboženští představitelé jsou automaticky vyloučeni z politických nebo ekonomických dějů. Například všechny islámské banky musí respektovat stanovená islámská pravidla. V čele islámské banky stojí výbor složený z bankéřů a duchovních, kteří posuzují slučitelnost každé transakce s právem šarí’a. Striktní zákaz úroku, považovaný za lichvu, je nahrazen systémem, který částečně připomíná náš leasing. Islámské finančnictví neuznává peníze, které nejsou podložené reálnou protihodnotou, převážně zlatem. Na rozdíl od západních bank se nenechají zaplést do zranitelných virtuálních peněz nebo pochybných finančních derivátů. Islámské banky prokázaly neobyčejnou stabilitu v době, kdy se ostatní světový finanční a bankovní systém hroutil v důsledku americké hypoteční krize.

Vyznavače islámu spojuje Korán, sunna zachycená v hadísech a právo šarí‘a. Škála jejich praxe je však značně rozdílná. Od extrému teroristického pojetí, typu Islámský stát, až po islámské formy se sekulárním aspektem. Každá z těchto forem zahrnuje menší nebo větší stupeň diktátu ze strany vládnoucí reprezentace. Ani sekulární přístup se neobejde bez jistého mocenského, často vojenského diktátu.

Írán je klasickou ukázkou toho, jak se ve stejné zemi, ve stejném náboženství šíitského směru, dokázaly vystřídat i krajní meze společenského uspořádání. Je ukázkou náboženství, které islám považuje za poslední ve vývoji jednotlivých náboženství a tím i jedině správné, které zvítězí na celém světě. Tato představa u nevzdělaných a fanatických muslimů vytváří podhoubí pro terorismus, i když samotný Korán to takto ostře nestaví.

V historii Íránu vládly různé dynastie. Od roku 1828 se stal kolbištěm zápasu mezi Ruskem a Británii o vliv v tomto regionu. V roce 1925 Rezá Chán Pahlaví sesadil posledního z dynastie Kádžárovců a uzurpoval si vládu i moc. Rezá Šáh Pahlaví, jak se sám tituloval, byl autokrat až téměř despotický vládce, ale byl zároveň zastáncem moderní vyspělé společnosti. Zahájil výstavbu průmyslu, železniční a silniční sítě a přistoupil k široké tvorbě vzdělávacího systému. V roce 1935 změnil oficiální název státu na Írán. V roce 1941 do Íránu vtrhla sovětská a britská vojska. Sám Rezá odešel do exilu, kde roku 1944 zemřel. Po různých peripetiích a zahraničních politických tlacích se v roce 1953 znovu vrátil k moci jeho syn Muhammad Rezá Pahlaví. Vytvořil sekulární stát se silnou podporou USA a Velké Británie. Zmodernizoval íránský průmysl, ale zároveň začal násilně potírat jakoukoli politickou opozici.

Hlavním kritikem šáhovy vlády se stal Ajatolláh Chomejní, který získal na svoji stranu představitele náboženských kruhů. Za to byl vězněn a poté vyhoštěn do exilu. V roce 1977 začaly v Íránu intenzivní protesty proti Šáhovi, které posléze paralyzovaly celou ekonomiku. Šáh Rezá Pahlaví musel v roce 1979 odejít do zahraničí a povstaleckým guerillám již nic nebránilo porazit pravidelnou armádu. Ajatolláh Chomejní se vrátil a dokončil šíitsko-islámskou revoluci, která rázem přeměnila Írán v silně konzervativní až extrémistický teokratický stát. Pod hlavičkou náboženské čistoty došlo okamžitě k totálnímu, násilnému a krutému potlačování lidských práv. Vztahy mezi Íránem a USA se „přes noc“ staly hluboce nepřátelskými. Druhým úhlavním nepřítelem se stal Izrael, což si ale do jisté míry zapříčinil sám, svoji agresivní protiarabskou politikou.

Ale představa, že když nebudeme muslimy dráždit, že nás pak nebudou napadat a nechají na pokoji, je zcela naivní, a vychází z neznalosti Koránu a islámských představ vůbec.

Neustupujme zlu Islámského státu

Islámský stát se ukázal být poslední nejextrémnější formou radikálního militantního fundamentalismu. Tento vřed civilizované společnosti je mnohem horší a nebezpečnější než jakýkoliv jiný typ organizovaného zločinu. Jeho aktéři jsou přesvědčeni, že bojují ve jménu Alláha, ve jménu Boha jediného a největšího. Jejich cílem je vytvořit nový celosvětový chalífát a tak naplnit Boží plán vedoucí ke spáse lidstva. Jak sami říkají a hodlají i realizovat, tak zabít stovky milionů lidí ve jménu tohoto poslání, nic neznamená. Věří, že se jim opět podařilo zažehnout pochodeň k šíření vítězného islámu tak, jak se kdysi dělo na počátku islámu. Stávající úspěch v získávání nadvlády považují za důkaz, že se tak děje v intencích Koránu a Alláha. Připomeňme si některé verše ze súry 8., zvané Kořist:

...

A hle, Pán tvůj vnukl andělům: „Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“

A toto je za to, že vzpouzeli se Bohu a poslu jeho. A ten, kdo se vzpouzí Bohu a poslu jeho ... a Bůh je strašný ve svém trestání.

Toto je trest váš, ochutnejte ho a vězte, že pro nevěřící přichystán je trest ohně pekelného.

Vy, kteří věříte! Když se na pochodu střetnete s nevěřícími, neobracejte se k nim zády!

A kdykoliv se k nim v ten den obrátí zády – s výjimkou toho, kdo obrátí se k jinému boji nebo se vzdálí, aby se připojil k jinému oddílu – ten uvalí na sebe hněv Boží a útulkem jeho se stane peklo – a jak hnusný je to cíl konečný!

Nejste to vy, kdo je zabili, ale Bůh je zabil; a nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby vyzkoušel věřící zkouškou dobrou, od Něho přicházející, vždyť Bůh slyšící je, vševědoucí!

...

Západ je šokovaný divokostí a brutalitou bojovníků Islámského státu. A nejde jen o irácké křesťany nebo jazídy. Všude tam, kam vstoupili bojovníci Islámského státu, byli obyvatelé hned popraveni nebo byli přinuceni si vybrat mezi konverzí k islámu nebo zabitím.

Každým dnem do jejich řad přichází stovky a stovky nových „božích bojovníků“ z celého světa. Co budou asi činit, až se zocelení tímto bojem, vrátí zpět do své domoviny? Jsou přesvědčeni, že musí pokračovat v započatém boji k šíření islámu a k vytvoření nového celosvětového chalífátu.

Tato nejhorší sorta extrémního islámského fundamentalismu vidí historický odkaz islámu v jednotném boji s bezvěrci po celém světě. Islám se kdysi úspěšně šířil a upevňoval ve světě své panství, když ve jménu Alláha vedl nesmiřitelný a krutý boj. Jsou skálopevně přesvědčeni, že islám, jako jediná správná cesta k Boží spáse, se může šířit jen vítězným bojem. Nemají strach ze zabití, neboť to je jen rychlá cesta do vysněného a Koránem slíbeného ráje, kde na ně čekají jen slasti, v pozemském životě nedosažitelné.

Pokud si některý z dnešních politiků myslí, že problém lze vyřešit smírčím jednáním s hlavními představiteli Islámského státu nebo s jinými radikálními islamisty, pak se jedná buď o hloupého politika nebo ignoranta či neznalce islámu. Ustupovat tomuto zlu, by bylo stejnou chybou, jaká se svého času stala při nástupu Hitlera k moci, který chtěl rovněž vytvořit celosvětové panství, pod hlavičkou Třetí říše.

Jen hlupáci opakují stejnou chybu dvakrát. Bohužel, stávající kroky představitelů EU vůči islamistům v Evropě neskýtají v tomto směru žádné záruky. Doufejme, že se tito dobře placení politici probudí a začnou konat dříve než bude pozdě. Islamisté, na rozdíl od našich politiků nečekají, ale konají !!! Mix zcela odlišných žebříčků životních hodnot nevytvořil a nikdy ani nevytvoří stabilní státní útvar. Muslimové to již dávno pochopili a proto svoji mocenskou vizi, v duchu Koránu, jasně zakotvili v islámském náboženství a jeho teologických výkladech. Evropo, prober se! Jinak, nechť Alláh je k nám milosrdný, protože muslimové tací nebudou.

Chcete si číst analýzy, zajímavé názory, rozhovory? Objednejte si předplatné Týdeníku ECHO

Přejít na diskusi