1 čas pro národovecky konzervativní kruhy?

Bílí muži na tahu. Klaus ml. a spol. cítí, že nadešel jejich čas

TÝDENÍK ECHO

Zatímco politická reprezentace zprava doleva řešila vládní krizi, na náměstích českých měst demonstrovaly tisíce občanů za lepší Česko bez Babiše a prezident republiky se chystal na cestu do bratrské Číny, sešla se ve čtvrtek 11. května v parlamentní kavárně Demokracie skupina lidí, jíž leží na srdci docela jiné problémy. Na přednášce s názvem „Šance normálního muže ve věku politické korektnosti“, konané na sněmovní půdě pod záštitou Tomia Okamury, si daly sraz vesměs známé postavy názorově konzervativního proudu veřejného dění.

Tématem bylo údajně ohrožené postavení bílých heterosexuálních mužů v moderní společnosti. Náprava údajného útisku bílých mužů ve státě, kde přes devadesát procent obyvatelstva tvoří etničtí Češi, je ovšem jen jedním z témat, která chce tuzemská konzervativní scéna protlačit nejprve do veřejné diskuse a pak především do reálné politiky. Cítí totiž, že éra Donalda Trumpa, Viktora Orbána či britského odchodu z EU by mohla být k jejich receptům na uspořádání společnosti nakloněna příznivěji než liberalismus předchozích dvou dekád.

Obvyklí podezřelí. A dost!

Na soaré v kavárně Demokracie byli k vidění většinou „obvyklí podezřelí“ konzervativní scény, vesměs lidé z okruhu akce DOST, případně spolupracovníci exprezidenta Klause. Po úvodu Tomia Okamury promluvila spisovatelka Věra Nosková, autorka knihy Chraňme muže, a nastínila apokalyptickou vizi společnosti bez mužů, v níž by bez dohledu inženýrů záhy explodovala parní potrubí, bez kontroly vědců se přehřály reaktory jaderných elektráren a z nebe by pršela letadla, neřízená pány piloty.

Po bizarním sci-fi výletu do odmaskulizované společnosti se slova ujal spisovatel a novinář Benjamin Kuras a satiricky pohlédl na zoubek genderové problematice, především módě přidávání dalších a dalších konfigurací sexuální identity, šířené zejména z amerických univerzit. Konzervativní katolík Michal Semín, ředitel Institutu svatého Josefa, zase pohovořil o totalitní povaze feminismu. Z publika projevům přihlížel například dlouholetý kolega Václava Klause, hudebník a pivní znalec Ladislav Jakl. Ideovým otcem celé akce pak byl drobný podnikatel a další ze signatářů DOST Petr Hampl.

Leitmotiv setkání byl jasný – Západ je v rozkladu, ovládly ho zhoubné ideologie feminismu, kulturního marxismu a falešného humanrightismu a vůbec nejvíc to schytává mládež, která se pro samé iPhony, hip hopy a genderově nestabilní hvězdy showbyznysu už zcela odrodila a nerespektuje vlastenectví ani přirozený řád věcí, v jehož jádru stojí rodina, řízená patriarchou (pochopitelně heterosexuálním a bílým). Tento obecný rozklad pak nejvíce doléhá na normální muže – pořádní chlapi ze staré školy jsou už ohroženým druhem.

Na akci se dostavilo i několik mladých novinářek z názorově levicových médií: jedna z nich, dokumentaristka a žurnalistka Apolena Rychlíková, si směrem k diskutérům, s výjimkou paní Noskové důstojných pánů v nejlepších letech, neodpustila nepěkné poznámečky: zda prý se tu řeší obecný deficit mužnosti ve společnosti, nebo spíš přirozený úbytek testosteronu pánů řečníků.

Sněmovní přednáška o ohrožení chlapů růžovou kastrující armádou feministek, gayů, transsexuálů a lidí z neziskovek mohla na člověka z velkoměstsky liberální sociální bubliny působit poněkud obskurně. Nicméně není pochyb, že podobně zabarvená vyprávění nabírají v rámci Západu na popularitě, a to i mezi nejmladší voličskou demografií. Po celé Evropě i USA mají tyto příběhy vždy trochu odlišné zabarvení i jiné vypravěče, ale k velkému revivalu konzervativního myšlení, zejména ve společenských otázkách, zřejmě skutečně dochází.

Lidé spojení s konzervativním názorovým proudem v Česku teď viditelně hledají dostatečně výraznou figuru politického života, jež by jejich ideologii zastřešila. Několik jmen se rýsuje, přesto to tuzemští konzervativci nebudou mít jednoduché. Jejich názorový svět totiž mnohem víc než ucelený koncept připomíná improvizovaný slepenec mnohdy značně protichůdných myšlenek.

Z inženýra profesorem

Tradiční poučka o českém konzervatismu zní, že prakticky nikdy nevznikl, neboť domácí prostředí postrádalo oba základní předpoklady – buď ten anglosaský, tedy dlouhodobě stabilní společenské klima kapitalistického státu s protestantskou tradicí, kde je úspěšný podnikatel nejen příkladným občanem, ale i dobrým křesťanem, neboť na poctivě vydělané jmění shlíží Bůh milostivě, anebo ten evropský, katolický, v němž se společenský konzervativismus opírá o významnou roli církve coby garanta udržení statu quo: klasicky hierarchizovaných vztahů mezi muži a ženami, přirozenou vůdčí rolí církevních i světských autorit. Anglosaský model byl v plebejských Čechách po sametové revoluci nepoužitelný: místní obyvatelstvo se dívalo a dodnes částečně dívá na podnikatele skrz prsty. A ani křísit křesťanskou zdrženlivost a odříkání v jedné z nejvíce ateistických zemí na světě nemělo příliš smysl.

Navíc témata, proti nimž se konzervativní křídla pravicových stran Západu začala vymezovat v 90. letech, v Česku dlouho nerezonovala. Po čtyřiceti letech komunistické totality se většina relevantních politiků bála nařčení ze zpátečnictví jako čert kříže. Politické střety se odehrávaly především v ekonomické rovině – výše daní, restituce, privatizace, dělení státu. I z toho dnes plyne sdílený pocit, pochopitelně notně přiživovaný politickými bardy oné doby, že v 90. letech se realizovala „skutečná politika“, zatímco teď se jen žvaní. Otázka menšin, legalizace drog, genderu – v podmínkách rychle se měnící společnosti, v době obřích majetkových transferů pochopitelně nezbývalo na tato témata příliš času, velké strany je řešily málo, případně vůbec. Jak ale společnost bohatla, začal v části občanů sílit pocit, že tahají za kratší konec provazu. Na poražený komunismus nešlo problémy svádět věčně, strany, jež vytáhly kartu „boje proti korupci“, typu Věcí veřejných, se obvykle ukázaly jako vší korupce futrál. Nejpozději po ekonomické krizi z let 2008 až 2010 se tak poprvé objevily hlasy, do jisté míry převzaté ze zahraničí a modifikované do domácích podmínek, že problémy Západu, a tedy i nás jsou spíše společenské než ekonomické. Že hlavním viníkem jsou elity, odtržené od lidí. Že Západ teprve teď plně doplácí na kulturní vzpouru 60. let. Ta totiž narušila přirozený řád věcí. Sexuální osvobození rozvrátilo rodiny, významná místa ve společnosti obsadila nová generace s uvolněnou morálkou, v umělecké tvorbě postupně padala všechna tabu.

S touto tezí přišel z významných politiků první paradoxně asi nejdůležitější propagátor ekonomického liberalismu v porevoluční době: Václav Klaus. Ten se po skončení prezidentského mandátu definitivně přerodil z role inženýra Klause, ekonomického odborníka, do role profesora Klause, znalce společenských otázek. Je třeba říct, že role první mu seděla mnohem lépe. Uvedení principů rakouské ekonomické školy a jmen jako Mises či von Hayek do domácího prostředí působilo výrazně důvěryhodnějším a odbornějším dojmem než poněkud komické mudrování o levicovosti a pravicovosti vybraných jídel, o úpadku kinematografie od klasických velikánů, jako byl Fellini, k nesrozumitelným patlalům dneška, o zhoubnosti snowboardingu a cyklistiky, o celkovém zkažení mládeže, infikované jedem neomarxismu ani nemluvě. Profesor Klaus, ekonom ověnčený řadou čestných doktorátů a v kontextu české politiky nepochybně brilantně uvažující muž, se dobrovolně degradoval do podoby nedůtklivého starce nadávajícího na poměry. Jeho stížnosti však našly širokou odezvu, a to i u lidí, kteří mu v 90. letech pro jeho ekonomicky pravicové postoje nemohli přijít na jméno. V Česku se rychle začala formovat nová názorová fronta, jež dokáže překonat zásadní rozdíly v tradičních politických otázkách, jako je daňová zátěž či regulace byznysu, a shodnout se na vzývání „normálnosti“, údajně ohrožené bující dekadencí. Slovní spojení jako „braňme normální svět“, heslo Václava Klause mladšího, či „normální slušní lidé“, užívané jak konzervativními socialisty z ČSSD, tak čirými populisty typu Okamury, mají rostoucí popularitu.

Hampl se Semínem by se měli líbat jen doma

Lidé jako Petr Hampl či Michal Semín, kteří se dlouho pohybovali v ghettu spřízněných, národovecky konzervativně orientovaných skupin bez většího vlivu, náhle zjistili, že jejich názory mají rostoucí publikum. Katalyzátorem byl rok 2015 a uprchlická krize. Hampl ve spolupráci s Martinem Konvičkou se pokusili přetavit skupinu Islám v ČR nechceme v politickou sílu a po letních demonstracích se slušnou účastí se zdálo, že se jim to daří. Pak ale následovalo tříštění sil a především boj o peníze a pokus o napodobení úspěchu tehdy strmě rostoucí Alternativy pro Německo s projektem Alternativa pro ČR, který skončil debaklem předsedy nové strany Hampla v senátních volbách. Základem všech projektů od IvČRn po ApČR byl boj proti „islamizaci“, což je dle Hampla, Konvičky a dalších proces přímo řízený špičkami evropské politiky, jehož účelem má být řízená likvidace bílého evropského obyvatelstva a jeho nahrazení etniky z převáženě muslimské části světa. Kromě boje proti migrantům, v Česku toho času nepřítomným, ale ve všech politických pokusech představitelů českého lidového konzervativismu zněly tóny dobře známé z dřívějška: tvrdé vymezení se proti „homosexualismu“ ve stylu „doma si to spánembohem dělejte, ale na hromadné líbačky na veřejnosti typu Prague Pride můžete zapomenout“ či požadavek, aby kulturní instituce typu divadel či galerií hrála a vystavovala výhradně díla povznášející vlastenecké cítění a lásku k rodné hroudě namísto současného zvrhlého pseudoumění. Významný motiv také představovalo a představuje přesvědčení, že správa věcí veřejných se dostala do rukou změkčilých a estétských povalečů, hejsků, jak je starosvětsky nazývá právě Hampl. Tyto lidi je třeba odstavit z veřejných funkcí a obecně významných pozic ve společnosti, a to buď po dobrém, nebo to později vzbouřená vlna lidového hněvu udělá po zlém.

Důvodů, proč se matadorům konzervativní a nacionalistické scény zatím příliš nedařilo, je více: zaprvé jsou při všem tom boji za národ a zachování bílého patriarchátu dost rozhádaní a strany, spolky a hnutí se zatím místo spojování spíše po vzoru prvoků rozmnožují metodou dělení. Zadruhé jim jejich rétoriku do jisté míry ukradli političtí hráči s mnohem větším vlivem a možností přístupu do médií. Ať už konzervativní socialisté typu Miloše Zemana a zbytků jeho spojenců v ČSSD, nebo lidoví rétoři jako Okamura svým příznivcům vysvětlí, že za jejich zpackané životy můžou pražští inťoši, neziskovkáři a bruselské pijavice, stokrát jednodušeji než komplikovaní strejdové z DOST a křesťanští konzervativci.

Junior, obyčejný táta, cítí šanci

Přesto je evidentní, že dlouho podceňovaná a trochu vysmívaná parta cítí ve vzduchu velkou šanci – a cítí ji oprávněně. Pokud nemohou – většinou pro politickou nezkušenost a neschopnost – ovlivňovat dění v zemi přímo, ještě to neznamená, že na ně nebudou mít vliv. Stačí jen najít vhodného emisara. Pro mnohé z nich je tímto člověkem Václav Klaus mladší.

Jestliže jeho otec svým profesorským a distingovaným způsobem ve veřejném prostoru postupně etabloval myšlenku devastace tradičních hodnot, již způsobily elity, intelektuálové, umělci a liberálové obecně, Klaus mladší se zdá být tím, kdo tento příběh úspěšně převypráví masám. Junior je už teď zdaleka nejpopulárnější politik ODS, intenzivně objíždí republiku a jeho novinové sloupky, chytře psané stylem obyčejného fotříka od dětí, který už ten bordel nemůže vydržet, mají obrovskou čtenost. Klaus mladší se příliš netají tím, že být po jeho, je ODS výrazně jinou stranou, silou, která v žádném případě nebude nadbíhat liberální, vzdělané střední vrstvě z velkých měst, jež za časů jeho otce tvořila základní voličský rezervoár strany. Lidé z prostředí české konzervativní scény Klause ml. opakovaně označují za jednoho z možných štítonošů lidové vzpoury proti establishmentu, jak jsme ji mohli v minulém roce vidět v obou nejstarších demokraciích Západu. A sám Klaus se na úspěch oranžového vládce Bílého domu rád odvolává.

V kavárně Demokracie se v době rozpoutané vládní krize sešla skupina lidí žijící ve světě, kde jsou bílí heterosexuální muži ohroženou menšinou, kde globální elity plánují vyhlazení celých národů, kde zvrhlíci chtějí odlákat matkám syny a převychovat je dle zásad genderové totality. Tento svět nemá s žitou realitou českých občanů, léta Páně 2017, společného vůbec nic. To přesto neznamená, že čeští národovci a konzervativci nemůžou v celkem blízké budoucnosti slušně zabodovat. V politice víc než jinde platí, že není až tak důležitá skutečnost jako spíš způsob jejího podání. Společensky divoký rok 2016 to ukázal více než jednou.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.