Balvan, který nedůvěřivým Čechům těžkne na noze

Sovětská okupace ze srpna 1968 byla pro generace Čechů a Slováků určující životní zkušenost, historie, již si pamatovali velice dobře a přesto o ní nemohli na veřejnosti mluvit. Vytvořila základ režimu, ve kterém jednadvacet let žili a i ten režim si toho byl dobře vědomý – vstup do vládnoucí strany byl podmíněn formalizovaným souhlasem s okupací země. Také proto mi připadá dost komické, když se dnes bývalí členové normalizační KSČ tváří jak vzory vlastenectví.

I pro člověka, který v normalizačních časech vyrůstal, ale v době invaze byl příliš malý, aby si z ní něco pamatoval, to byl určující moment. Tehdy to všechno začalo a tehdy taky bylo všechno jinak. Historky, jež člověk slyšel od příbuzných a známých i stránky doma schraňovaného dobového tisku popisovaly nějakou úplně jinou společnost, než člověk z vlastní zkušenosti znal. Slova a obrazy lidí, kteří se nebáli a alespoň těch pár dní se nechtěli smířit, šli proti tankům, vzdorovali okupantům, dokonce si snad dělali legraci ze Sovětského svazu. Je něco takového vůbec možné? A z větší části to zřejmě byli titíž lidé, které jeden potkával v ulicích normalizované Prahy, často nudných, dusivých, tichých. Určující znaky světa, jak jej znal, byla letargie, odevzdanost a nedůvěra vůči lidem mimo okruh rodin a přátel – můžou tě podrazit, můžou tě udat, tak si před nimi radši dávej pozor.

Rok 1989 měl být časem, kdy se to všechno změnilo, země začala zase od bodu nula, kontinuita mezi svobodnými lety a roky upatlané normalizace, jež jim předcházely, ale byla silnější než si tehdejší optimisté byli ochotni připustit. Samozřejmě, že za to čtvrtstoletí udělalo Česko veliký pokrok a nevidět vyžaduje velkou snahu a selektivní vnímání. Ten balvan na noze je ale větší a těžší… Možná je tenhle často používaný příměr špatně zvolený, spíš jako by česká společnost v časech po invazi dostala infuzi škodlivé látky, kterou má po všech těch desetiletích ještě pořád v oběhu. A v současnosti je to možná znatelnější než v letech bezprostředně po revoluci. Letargie a nedůvěra tuhle zemi neopouštějí, spíš sílí, jistě nepostihují zdaleka každého. Nedůvěra k autoritám a institucím, která jako by byla jen symptomem čehosi hlubšího – apriorní nedůvěry k druhým, snahy vidět na nich především to horší. A letargie, pocit bezmoci často překrývané výlevy osamělé zloby na internetu. Jednadvacátý srpen dnes symbolizuje historii stejně živou jako 17. listopad, jsou to dva kořeny, zdroje dneška. Oba jsou silné, ten starší, okupační, jako kdyby v posledních letech navíc dál sílil. Chováme se, jako kdyby bylo po Srpnu a přitom ještě žádný Srpen nebyl.

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde