Připoutáni na Místa. Špaček našel tři mladé herecké hvězdy

Český film může být rád: Radim Špaček pro něj objevil tři skvělé mladé herce. Natočil s nimi drama Místa o dospívání bez volnosti. Pro období, obecně spjaté s okouzlením a zkoumáním všeho nového, není takový koncept příliš obvyklý. Je otázkou, jak na něj uslyší diváci mimo artová kina.

Když Radim Špaček natočil před pěti lety psychologické drama Pouta, způsobil kritickou senzaci: film se na normalizaci osmdesátých let díval bez hřebejkovského smíření a získal Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Také v Místech se režisér vrací do minulosti, tentokrát do let devadesátých, ačkoli jediné skutečné retro prvky jsou tanec a la Pulp Fiction a několik obstarožních aut.

Dva kluci a holka

Adam (Vladimír Polívka) a Marek (Jan Cina) jsou nejlepší kamarádi. Chodí spolu na střechu polorozpadlé továrny, odkud obhlížejí rodné Ústí nad Labem a konzumují alkohol. Jsou akorát v tom věku, kdy už je jim rodné město nesnesitelně těsné, ale ještě nevědí, jak by se odsud mohli dostat.

Oběma hochům se líbí Anna (Johana Matoušková), sebevědomá dcera místního mafiána, která má na oplátku slabost pro hochy. Jsme svědky scén plácání se na mělčině, které čeří Markovy provokace, díky nimž si uvědomuje své fyzické hranice. Vnímáme i Adamovu zakřiknutost, jejímu zdroji však přicházíme na kloub až velmi zvolna. Hrdinové zatím spíše dojdou k nočnímu obrazu lidské temnoty, kde se hoši zachovají podle očekávání a Annin otec (Jiří Štrébl) strhne kormidlo vyprávění ke konvenčnímu příběhu o pomstě.

Mládí bez volnosti

Špaček na Místech spolupracoval s prověřeným týmem z Pout: scénář napsal Ondřej Štindl, kameramanem byl Jaromír Kačer a producentem Vratislav Šlajer. Přesto, že postavy, scenérie i čas se od minulého filmu změnily, autorský otisk zůstává zřetelný. Oba filmy ovšem spojuje touha odpoutat se. Na rozdíl od estébáckého antihrdiny Pout to však mladíci z Míst neumí - což je vzhledem k jejich věku znepokojivé zjištění.

Hrdinové si tedy osahávají svůj prostor a ubíjí je, že není prázdný, jen jejich. Útěchu jim nenabízí ani vztah nebo sex - to nejsou emoce a pudy, které by v Místech měly příliš místa. Naopak rodové dědictví případně rodičovská tíha: toho dostávají Adam i Anna naloženo měrou vrchovatou. Filmaři si tedy naložili nelehký, ambiciózní cíl a ústupek k žánru ve druhé polovině je znamením, že byli schopni splnit ho jen zčásti.

První polovina filmu mi ale každopádně živě připomíná, jaké bylo zkoušet si sako v letech, ve kterých jsem ho prostě nechtěl nosit. Formální náladu podtrhuje i práce kamery, kdy Kačer často využívá jízdy a jeřábu, takže hrdinové se často zdají být proti svému prostředí titěrně bezmocní nebo alespoň v zajetí, ba přímo v poutech silnějších proudů, než jaké mohou zvládnout.

Statické záběry zase, pokud to velikost scény a lokace dovolí, Kačer situuje na střed (jízda autem, loděnice, kostel): ani tady prostě není úniku z kompozice dané jaksi shora. Svíravou atmosféru doplňují pochopitelně záběry na neutěšenou zástavbu, jemně odbarvený (byť krásný) obraz, stejně jako melancholická hudba Václava Havelky z Please the Trees a Davida Boultera z Tindersticks.

Záludní herci

Špaček v Místech znovu dokázal, jak velký má talent na nové herce. Jestli v Poutech na plátno přivedl přehlíženého matadora Ondřeje Malého, v Místech pracuje s těkavými, mladými dušemi. Přitom ho nezajímá prověřená jistota: raději vytáhnul Vladimíra Polívku, syna slavných herců Bolka Polívky a Chantal Poullain, debutující Johanu Matouškovou z DISKu a nakonec i Jana Cinu, kterého děti znají z Planety YÓ na ČT:D. Zní to jako záludná kombinace, ale Špaček z trojice udělal vynikající, uvěřitelný tým.

V kontextu Špačkovy tvorby patří Místům zvláštní místo. Na jednu stranu jde o film se zvládnutou hereckou výzvou a solidní filmařinou klasického střihu: s rozmáchlým jeřábem a neslyšně plynoucím střihem, s hudbou na všech pravých místech. Jenže právě tím je to taky jeho paradoxně nejusedlejší film. A to je mi líto.

Ačkoli jsem Rychlé pohyby očí přetrpěl se zatnutými zuby, byl to, podobně jako Mladí muži poznávají svět film, který se vymykal možná neohrabaně, ale v jistém rozměru na můj vkus autentičtěji, než Místa.

Nakonec mám pocit, že jestli tvůrčí tým bude v pokrývání uplynulých desetiletek pokračovat, stanou se následovníky historických filmů týmu Jana Hřebejka a Petra Jarchovského - jakkoli jsou životnější a estetičtější, a nakonec i uvěřitelnější. Jestli by jen to měl být s odstupem příspěvek Míst českému filmu, je to milé, ale stačí to i na evropskou festivalovou ligu?