Češi. Bezvěrci a bez hodnot
Češi jsou národ bez společné hodnoty. Jen těžko se hledá nějaká společenská idea, kterou by Češi většinově přijali nebo která by je spojovala. Ať se podíváte kamkoli za hranice, v každé zemi najdete něco, co jejich občany aspoň trochu sjednocuje. U velkých zemí je to hledání pochopitelně snazší. Známá je fixace Rusů na rodnou zemi a utrpení vyhnanců, kteří měli s Ruskem ty nejhorší zkušenosti, přesto do smrti nepřestanou toužit po návratu domů. Silné vazby k zemi a státu mají Francouzi, Britové, nezávisle na tom, jestli jsou Angličané, nebo Skotové. Němci to mají pochopitelně taky. Poláky ve vztahu k zemi posiluje katolická víra, i když hranice jejich země se v historii dramaticky měnila. Slováci jsou zase viditelně identifikovaní se svým prvním regulérním vlastním státem. V Evropě by se těžko hledala země, jež by nějaké pouto, silnou ideu, systém hodnot neměla. Čechům je totiž všechno tak trochu jedno. Vrcholem jejich souručenství je maximálně hopsání na fotbale nebo hokeji. Češi vše podřizují své individuální existenci, žvanci na talíři a tomu jsou schopni obětovat cokoliv.
Zkusili jsme to tentokrát pojmout výtvarně, na maximální riziko. Druhé číslo je vytištěné a zítra bude v prodeji. pic.twitter.com/CKXlZBGRN3
— Dalibor Balšínek (@balsinek)
November 13, 2014
Nebylo tomu tak vždycky. Stačí vzpomenout na atmosféru 30. let, skautské a především sokolské hnutí, oběti, které přinášel protinacistický odboj. Není nyní účelem zkoumat, proč tomu tak bylo, a dnes není. Jde o schopnost nectít společný zájem. Možná i proto, že tento zájem není nijak definován – nebo jen vágně.
Češi chtěli po 17. listopadu 1989 do Evropy, chtěli do NATO. Dnes neví, jestli o to pořád stojí. Neví, jestli chtějí na Západ, anebo se lísat k Putinovu Rusku. Je vůbec otázka, kolik Čechů chce demokracii nebo liberální demokracii a kolik z nich by spíš volilo autoritářský systém orbánovského typu v Maďarsku. Předpoklady by tu byly.
Češi jsou povětšinou bezvěrci, neopírají se o žádný institucionální hodnotový systém a to jim uvolňuje ruce pro jakékoliv chování, které se řídí jen a jen osobním zájmem. Mylně se nám za přednost dává tolerance k homosexuálům nebo cizincům, mimomanželským vztahům či promiskuitě. Češi se o ostatní moc nestarají, tedy pokud se někdo nemá výrazně lépe než ostatní, a většinou to neřeší, pokud je to samotné nezačne ohrožovat. Dokonce by se mohlo zdát, že jsou ultraliberální individualisté. Zároveň je však není až tak složité přesvědčit, aby popřeli a odmítli své dosavadní směřování za neurčitý slib, že jim bude líp. A je jim v principu jedno, kdo jim zařídí, aby se měli lépe. Že kdysi bonzoval a sloužil totalitnímu režimu? To přece nevadí, jasně ukázal, že je přece schopný, a v nových podmínkách ukázal, že si umí poradit. Chyby dělá každý. Co bylo, to bylo. Terazky je majorom. Pomohl sobě – a pomůže i nám. Zvláště když to říká. Prostě, chceme se mít líp! A trochu zapomínáme, že může být i hůř než líp. Tak uvidíme, jak to zařídí.
Naše druhé číslo je z logiky pětadvacátého výročí 17. listopadu trochu bilanční. V Tématu se k výročí vrací Daniel Kaiser, Salon tentokrát připravil Ondřej Štindl a Lenka Zlámalová pořídila rozhovor s ústředním filozofem změn v 90. letech Václavem Bělohradským, byť i on je důkazem názorového vývoje. Krátký komentář k Listopadu přidává Petr Holub. K hlavní postavě listopadových změn, a to si musíme říci bez falešných slůvek, že na tom se opravdu, ale opravdu nic nemění, Václavu Havlovi, se přes různé jeho monografie vrací Lukáš Novosad.
Více o obsahu čísla: Týdeník Echo: Komunisti a estébáci vzkvétají. Bělohradský o ANO
Chtěli bychom vám moc poděkovat za zájem, který jste o Týdeník Echo projevili ve svých reakcích, v objednávkách předplatného a snad i při koupi na stáncích. My se vám budeme snažit odvděčit tím, že se budeme chtít pořád zlepšovat.
Týdeník ECHO si můžete koupit v trafikách, předplatit. Anebo číst v elektronické verzi.
APLIKACI TÝDENÍKU ECHO PRO IPAD SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDE.
