6 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Když se vrátil domů, dveře měly ustřelenou kliku. Věděl, že je zle

NOVÉ

Josef Touš vyrostl na statku svých rodičů nedaleko Klatov jako jediný syn a zdálo se být naprosto samozřejmé, že po nich hospodaření na samotě poblíž hranic převezme. Však také vystudoval střední zemědělskou školu. Jenže když jednou o Velikonocích roku 1950 přišel domů, spatřil ustřelenou kliku u dveří. Hned věděl, že je zle. Prasklo to. O několik měsíců později byl tehdy dvacetiletý Josef odsouzen za to, že pomáhal svému otci ukrývat a převádět lidi temnou nocí na Západ.

„K sedlačině jsem si vlastně ani nepřivoněl,“ krčí rameny pamětník, jehož rodiče ho už na konci války názorně učili pomáhat potřebným. To když kolem projížděly transporty smrti z koncentračních táborů a u osaměle stojícího statku se objevili uprchlí vězni. Josefovi rodiče je zcela samozřejmě několik týdnů ukrývali. „Měli jsme doma Jugoslávce, dva Poláky, německého antifašistu…“ vypočítává Josef Touš. „A nejen my, další byli i leckde po samotách v okolí. Kdo měl trošku odvahy a nebál se, poskytl jim přístřeší.“ Toušovi patřili k těm, kteří se nebáli. Viděli, že válka se blíží ke konci a nacisté chaoticky prchají před sovětskými vojsky na západ. „Pokud uprchlíky někdo neudal, nesháněli se po nich,“ vysvětluje šedovlasý pán.

Přes louku do Německa

Válka skončila a Pocinovice, pod které spadala samota Toušových, se staly jednou z mála obcí, kde volby vyhráli lidovci. Klid netrval dlouho, jen do roku 1948. Poté, co se chopila moci Komunistická strana Československa, se u Toušů opět začaly objevovat osoby, které potřebovaly útočiště. „U nás byly totiž abnormálně příznivé podmínky pro to, aby se pomáhalo lidem, jimž hrozilo zatčení,“ komentuje výhodnou polohu rodinného statku Josef Touš. Během suchého léta 1947 byla navíc Toušovům přidělena louka bezprostředně u hranic, v úzkém pásu bývalých Sudet, takže rodina velmi dobře znala tamní terén. Na Josefova otce Václava se hned po únoru 1948 začali obracet známí, kteří se toužili dostat na Západ. Bylo ovšem třeba dávat si pozor na konfidenty, kteří občas přicházeli a nenápadně zaváděli řeč na téma blízkosti hraniční čáry. „V žádném případě se nepomáhalo někomu, kdo neměl doporučení. To bychom byli hned shořeli jak papír,“ zdůrazňuje pamětník. „Ale zátarasy tehdy ještě nebyly a tam, kde to otec znal, se při velké opatrnosti dalo přecházet. Samozřejmě jedině v noci.“ Zjednodušeně řečeno stačilo počkat, až přejde hlídka pohraniční stráže. Zátarasy, ostnaté dráty a minová pole se objevily až počátkem 50. let.

 

Josef Touš vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Poznejte při letním cestování příběhy pamětníků tam, kde se skutečně odehrály. Stáhněte si do svého chytrého mobilu aplikaci Místa Paměti národa a projděte si trasy osudy faráře Toufara nebo příběhů disidentských baráků. Na Šumavě můžete s aplikací projít stezkami převaděčů a poznat místa, kudy převáděl lidi na Západ přímo Josef Touš se svým otcem. www.mistapametinaroda.cz.

Prozrazeni

Sami Toušovi o emigraci nikdy neuvažovali. „V žádném případě,“ vrtí hlavou Josef Touš. „Doufali jsme, že to nebude tak kruté, jak se nakonec ukázalo. Mysleli jsme si, že brzy dojde k převratu.“ Kdyby tušili, že totalitní režim bude trvat 40 let, a že budou zatčeni, přemýšleli by pochopitelně jinak. Pamětníkův otec během let 1948 a 1949 převedl nocí na druhou stranu nespočet lidí. Byl mezi nimi i Alois Sutty, snoubenec jedné z pocinovických dívek – Marie Cvachovcové. Po čase se stejnou trasou vrátil. Ukrýval se nejprve ve vsi u snoubenky. „Její otec se pak ale obrátil na mého a povídá: ,Hele, Vašku, já tam mám toho Lojzu, ale jsme uprostřed vesnice a je to dost nebezpečné. Nemohl bys ho k vám na pár dní vzít?´ On pak zase odejde,“ vzpomíná Josef Touš. Sutty sice odešel, ale netrvalo dlouho a byl zas zpátky. Stal se agentem – chodcem. Skrýší a přestupním bodem ovšem stále zůstávala Toušovic usedlost. „Od roku 1949 už otec v podstatě nikoho nepřeváděl, převzal to Sutty. Vodil lidi sem i ven. Přespal u nás, někdy i s dalšími osobami, přišlo jich třeba šest,“ líčí pamětník.

V polovině března 1950 takhle Sutty v noci přivedl k Toušovům z Německa jistého majora Rachače. Bylo v plánu, že agent se po dvoutýdenní misi v Praze vrátí zpět na statek a Sutty ho opět převede za hranici. Jenže Rachač byl v Praze při plnění svého úkolu zatčen. Místo něj k Toušovům dorazila Státní bezpečnost, která tam připravila na Suttyho past. Sutty přišel až do domu a strhla se přestřelka. „Když jsem přišel domů, tak byla u domovních dveří ustřelená klika,“ vybavuje si Josef Touš detail z osudných Velikonoc v roce 1950. Agentovi se nepodařilo z pasti uniknout. Byl zatčen. A s ním i Václav a Josef Toušovi.

Krutá vazba

„To víte, pro mě, dvacetiletého chlapečka, to bylo takové nepříjemné přivítání,“ eufemisticky komentuje Josef Touš fakt, že byli odvezeni rovnou do Prahy a vzhledem k tomu, že v kauze figuroval i major Rachač, strávili týden na výsleších na 5. oddělení v Kapucínské ulici, v nechvalně proslulém Hradčanském domečku. Až na pár facek z výslechů ale Josef vyšel docela dobře. Všechno již bylo vyzrazeno a ze zatčených nebylo třeba „vymlátit“ žádné další informace. To nejhorší zažil až poté, co byl přes vyšetřovací vazbu na Pankráci přesunut do vazby v Klatovech. Tam totiž dostal spálu. „Měl jsem obrovské horečky, byl jsem úplně v agónii a přivolaný lékař nařídil, aby mne převezli do nemocnice. Ale estébáci řekli: ,Nikam! Do žádné nemocnice!´,“ vzpomíná starý pán. Vysoké horečky trvaly šest týdnů a jediné, co měl k dispozici, byl aspirin, který mu nosil jeden lidský bachař. „Jmenoval se Václav Suchý. Na toho mám pěkné vzpomínky. Vždycky v noci přišel a povídá: ,Máš co pít?´ A donesl mi velký hrnek kafe, abych nemusel pít jen vodu nachytanou v klozetu. To byla totiž nejlepší dostupná voda.“ Bachař Josefovi pomáhal i v době, kdy po spále dostal sérii vředů. Dával mu obvazy a ichtoxylovou mast. „Měl jsem velké vředy na krku, na rukou i nohou,“ líčí Josef Touš. „A poslední vřed jsem měl v rozkroku. Nemohl jsem ani pořádně chodit a když praskl, věřte nebo ne, toho hnisu by byla sběračka.“

V prosinci 1950 se pak v Klatovech konal veřejný monstrproces. Protistátní skupina byla vytvořena uměle, spojením Toušových s klatovským uskupením okolo MUDr. Krbce, primáře klatovské nemocnice. Sutty je znal, ale Josef Touš se s drtivou většinou „spolupachatelů“ seznámil teprve na lavici obžalovaných, a to včetně převaděče Wiendla, jenž využíval v podstatě totožnou trasu jako Josefův otec. Soudní jednání přenášel pro výstrahu místní rozhlas po drátě. Alois Sutty byl odsouzen k trestu smrti. Václav Touš dostal za velezradu čtrnáct let, Josef deset. „Ještě tu noc nás převezli do Prahy před komisi a rozdělili,“ líčí pamětník. Jeho otec, kterému bylo v té době už přes padesát, strávil převážnou část svého trestu v Leopoldově.

Roky na uranu

Mladý Josef byl po několika málo dnech, těsně před vánoci 1950, dopraven z Pankráce autobusem, který pravidelně přivážel nové odsouzené, do lágru Eliáš na Jáchymovsku. Tím začala jeho anabáze v jáchymovských uranových dolech. „Jáchymovskem muselo projít, myslím si, kolem sta tisíc lidí,“ odhaduje Touš. „Vždyť já jsem na konci roku 1950 měl už číslo 11970. A každé dva týdny přijížděly dva autobusy plné nováčků.“

Z Eliáše po dvou letech přešel do lágru Svatopluk a odtamtud, zhruba po dalších dvou letech, do tábora Prokop. Dva roky sbíječkou dobýval uran, pak pracoval i jako strojní zámečník. „Na jáchymovské civily mám docela dobré vzpomínky, žádný z nich mi nikdy neublížil, neměl jsem žádný malér,“ přibližuje pamětník svou zkušenost z pracovních táborů. „Těch malérů tam bylo hodně, ale já jsem měl štěstí. Nikdy jsem přímo nenarazil na zlého člověka.“ Nevyhnul se mu ovšem úraz. Uklouzl a na výhybce si při pádu tak nepřirozeně zkroutil nohu, až mu praskl meniskus. „To byla taková běžná věc,“ mává rukou Josef Touš. Operace se bál a odmítl ji, i když se s kolenem dostal do karlovarské nemocnice.

Návrat domů

Josef Touš se mohl vrátit domů po 62 měsících, na jaře 1955 – díky matce, která žádala o jeho podmíněné propuštění. Tomu ovšem předcházel pohovor u osvětového pracovníka lágru, který se zajímal, zda odsouzený čte noviny a co bude dělat po propuštění. „A tak jsem povídal: ,Víte, pane osvětový, já jsem vyšel ze zemědělství a rád bych v něm pracoval,´“ vzpomíná Josef Touš. Osvětového odpověď zaujala a začal se vyptávat na to, jak mladý muž pohlíží na zakládání družstev. Už už to vypadalo, že Touš i se svým negativním náhledem na kolchozy ústním testem prokličkuje, protože neurčitě pronesl, že družstevní myšlenku jako takovou považuje za dobrou, jenže přišel poslední dotaz. A to zda by byl odsouzený ochoten bojovat za lidově demokratické zřízení, když má před sebou vojnu… „Pane osvětový, nezlobte se, ale to bych asi nedokázal,“ odpověděl tehdy po pravdě Josef a pomyslel si, že je vše ztraceno. Bachař ho vyhodil. Ale světe div se, pětadvacetiletý mladík byl nakonec přece jen podmínečně propuštěn. „Asi tomu pomohly nějaké známosti,“ odhaduje po mnoha letech. Jeho otec byl propuštěn při amnestii o dalších pět let později, v roce 1960.

Soudruzi, vy jste tam kradli

Shodou šťastných okolností se, na rozdíl od mnoha jiných, oba měli kam vrátit. Dům na samotě Toušovým zůstal. „Končila tu silnice, nebyla tu elektřina, nikdo sem nechtěl. Nabízeli to našemu známému jako fořtovnu, ale on s ohledem na naši rodinu odmítl,“ vysvětluje pamětník u stolu ve svém rodném domě. Dokonce i jeho matka mohla v domě dál bydlet. „S odstupem času si myslím, že kdyby měli kam dát čtyřiaosmdesátiletou babičku, tak matku taky zavřeli. Ale protože nevěděli, kam s babičkou, nechali matku být.“

Ani na tu vojnu Josef Touš nakonec nemusel. Pomocné technické prapory už v té době neexistovaly, pět let chodil k odvodu a nakonec dostal modrou knížku – přestože vážnější zdravotní problémy, na které si zadělal v uranových dolech, se tehdy ještě výrazně neprojevovaly. Zato na něj byl vyvíjen takový nátlak, aby pracoval v pocinovickém JZD, až se spor dostal až k soudu. Tam ale vyšlo najevo, že majetek usedlosti Toušových byl místními komunisty zabaven nezákonně. Statek byl totiž psán na Josefovu matku. A přestože paní Toušová uvězněna nebyla, přišla o pozemky i dobytek. „Soudce si nás tam pozval a přede mnou těm obecním mocipánům řekl: ,Víte, soudruzi, vy máte možnost toho chlapce přesvědčit, aby v družstvu pracoval, ale nemáte žádnou možnost ho nutit. Protože vy jste tu usedlost nezákonně zlikvidovali. Vy jste tam kradli,´“ vypráví Josef Touš, který tehdy nastoupil ve strojní traktorové stanici a později, po jejím zrušení, začal pracovat jako dřevorubec.

Do svobodné země

V lese ale Josefa Touše dohnaly zdravotní potíže, na které mu zadělal lágr. Koleno se i přes operaci, kterou podstoupil v roce 1957, stále zhoršovalo, při práci s motorovou pilou se navíc začaly ozývat i lokty, poničené vlivem otřesů sbíječky. „Museli mi oba lokty operovat a kvůdli kolenu jsem někdy chodil i o holi,“ vypráví starý pán, který posléze začal pobírat invalidní důchod a za prací pak až do svého odchodu do starobního důchodu dojížděl do strojíren ve Kdyni.

Rok 1989 a s ním spojený konec komunismu znamenal pro Josefa Touše a další politické vězně především splnění touhy po svobodě. „Otevření hranice a odstranění železné opony pro nás bylo nesmírně radostnou událostí,“ usmívá se pamětník. „Když jsme trávili čas ve věznicích a v táborech na Jáchymovsku, ve skrytu duše jsme doufali, že to praskne a my budeme z basy odcházet do svobodné země. Bohužel, odcházeli jsme do země ovládané tvrdým totalitním režimem. Ani venku nechyběly ty dráty a střelba, které jsme znali z lágrů a věznic.“

Josefovi rodiče, kteří sami pomohli na svobodu tolika lidem, se bohužel vytouženého převratu nedožili – matka zemřela už v šedesátých letech, otec v roce 1986. Josef Touš se stal předsedou pobočky Konfederace politických vězňů v Domažlicích a díky endoprotéze voperované do kolene – to už v novém tisíciletí – mohl konečně odložit hůl. O hospodářství, které bylo rodině navráceno v restituci, pečuje jeho syn s vnukem.

„Chtěl bych mladým lidem vzkázat, aby nepodceňovali minulost a zajímali se o ni, aby se ta totalita v budoucnu, v nějaké jiné podobě, nevrátila,“ uzavírá Josef Touš.

Hesla:

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.