Ale teď vážně: Ať je prezidentem Jágr

Komentátorům, kritikům a dalším existencím se často vytýká, že jenom ostatním vytýkají, co dělají špatně, ale když po nich někdo chce návrh, jak to tedy udělat dobře, vykrucují se, tvrdí, že to není jejich práce a podobně. Dneškem se to ale změní, rozhodl jsem se totiž učinit ten nejpraktičtější návrh řešení naší současné krize (odmyslíme-li si kobercové bombardování psychofarmaky).

Předpokládám, že naši čtenáři jsou informováni o existenci muže jménem Jaromír Jágr. Během víkendu se dostal na třetí místo tabulky nejlepších střelců NHL všech dob, je mu čtyřiačtyřicet let, v nejlepší lize světa, pořád přehrává mnohem mladší a čipernější hráče. Tohoto Jágra mám na mysli. Nechci být za škarohlída, ale i na něj to jednou přijde, řekne si už dost, už to stačilo, zkusí pověsit hokejku na hřebík, zjistí, že tam dost špatně drží, tak ji dá do skříně. Bude přemýšlet, co dál. A já to vím. Měl by se stát prezidentem téhle země. A nedělám si legraci. Možná tak trochu, ale určitě míň než se čtenářstvo domnívá.

Ke komu jinému je ve zdejší politice možné upírat nějakou aspoň zbytkově realistickou naději? Koho najít lepšího? Jaromír Jágr by pro tu funkci totiž byl jistým způsobem ideální. Byl by to prezident skutečně spojující – vzhlížejí k němu lidé v nejzapadlejších vesnicích i u stolů pražských kaváren, a těm, kdo k němu nevzhlížejí, nijak zásadně nevadí, troufám si odhadnout. Mohl by být kandidátem jaksi vážným – rychle se učí a je schopný tomu hodně dát, jinak by ani v tom hokeji nebyl tam, kde dnes je.

Navíc je ze sportu zvyklý osvojit si nějakou taktiku uzpůsobenou stylu soupeře a účinně ji pak aplikovat. Někdo si může myslit, že třeba současná hlava státu by v předvolební debatě musel Jágra slupnout jako malinu, ten někdo by se možná divil, kdyby přišlo na věc. A především. Jágr na Hradě by téhle zemi pomohl. Umí komunikovat a působit přitom přirozeně, přátelsky a přitom se nepodbízí. Má v sobě velice samozřejmý patriotismus, zároveň něco zažil ve svět, na nějž nemá důvod hledět s nedůvěrou nebo nepřátelstvím. A hlavně a především. Nebulí.

Aby bylo jasno. Nemám nic proti veřejnému projevování citů, třeba i pláčem, představa, že síla se projevuje schopností udržet za všech okolností „poker face“ je vlastně docela nová, nijak zvlášť tradiční. Hrdinové klasických dob se něco naplakali. „...takž Achileus kvílil druha svého zažíhaje kosti, plíže se kol žároviště a pro druha sténaje hojně.“ A Achileus nebyl žádné máslo. Byl opakem másla, dalo by se říct. Skuhravé bulení je ale jiná věc, na tu neužijete Achilea, ani Jágra. A česká veřejná debata je na nejlepší cestě se probulet až k paralýze. 

Pláče se nad ztrátou, bulí se nad sebou - nespravedlivě vrženým do ošklivého světa, v němž se vyskytují ti druzí. Jsou slyšet hlasy lidí, kteří to všichni mají tak strašně těžké (jiní, kteří to mají těžké skutečně, zhusta nemají čas, chuť a příležitost si veřejně stěžovat). Tolik trpí. Jedny co nevidět zřejmě ubijí postupující nájezdnické tlupy, druzí tím, že byli při vší své bystrosti a pronikavosti, jež byli schopni demonstrovat ve hned několika facebookových statusech, nuceni žít těmi prvními. Trpí opozice i koalice. Trpí i nejmocnější muž ve státě. To se to pak bulí, přepíná mezi agresivním nálepkováním druhých a ublíženým skuhráním: jsem nespravedlivě nálepkován.

I ten nejmocnější muž ve státě si čas od času rád zabulí, musí poslouchat to žvanění v parlamentě, chudák. Jen Jaromír Jágr, od něj se bulení nedočkáme. Většinou hledá chybu u sebe, porážku nese zmužile, ve vítězství je velkorysý, má schopnost mužstvo o přestávce seřvat, což by se možná taky hodilo. Jistě by možná bylo jaksi schůdnější, kdyby se dal nějaký prezidentský kandidát jeho kvalit najít ve sféře politice bližší, než je lední hokej. To se snadno řekne. Zatím to vypadá, že není Jágra kromě Jágra.