Molenbeek, místo, kde teror nebují náhodou

Témata: , , , ,

Jsme ve válce, řekl francouzský prezident Francois Hollande a francouzská letadla zahájila intenzivní nálety na centrum Islámského státu Rakka. Ale nedivil bych se, kdyby si Francouzi mezi sebou potichu říkali, že mezi cíli bombardování chybí Molenbeek. Tato bruselská čtvrť si díky pařížským útokům rychle vysloužila neblahou proslulost, kterou by si popravdě byla zasloužila už dávno. „Téměř vždy, když v Evropě dojde k islamistickému vraždění, se pozornost obrátí ke čtvrti na severozápadním okraji bruselského centra,“ vysvětluje Ian Traynor v Guardianu v jedné z řady reportáží, které se po pařížských útocích vyrojily. „Od vraždy protitalibanského vůdce Ahmada Šácha Masúda po 11. září a bombovém útoku na vlak v Madridu v roce 2004, po loňském zabíjení u bruselského židovského muzea a letošním překaženém pokusu o střelbu ve vysokorychlostním vlaku Amsterdam-Paříž vedou vyšetřovatele stopy do Molenbeeku.“ Tato reportáž rovněž obsahuje nesmrtelný citát belgického ministra vnitra „Musím zjistit, proč je tahle čtvrť stále problém.“ To by asi měl, asi se ho na to teď leckdo ptá.

Časopis Politico, evropská verze amerického zpravodajského serveru (kterému se mimochodem povedlo zveřejnit prorocký článek o Belgii jako slabém místě boje s terorismem jen tři dny před pařížskými útoky), přišel teď s textem „12 lidí a myšlenek, které zničily Molenbeek“. Podotýkám, že Politico je zcela mainstreamové, centristické, proevropské médium – jeho cílovou skupinou jsou unijní elity.

Z těch dvanácti položek jsou některé zcela očekávatelné či je jejich zodpovědnost velmi obecná – belgický premiér, ministr vnitra, starostka čtvrti. Nejzajímavější jsou dva, které se týkají vzdálenější minulosti. Obsahují totiž zajímavé poučení pro budoucnost, a to nejen Belgičanů.

Hned jako druhý je uveden Philippe Moureaux, který byl starostou Molenbeeku dlouhých 18 let do roku 2012. „Jako nově zvolený starosta Moureaux v roce 1993 prohlásil: Naprosto nejsme schopni absorbovat novou vlnu přistěhovalců.“ Kritici tvrdí, že otočil poté, když si uvědomil, kolik hlasů může od imigrantů získat, načež se stal velkým zastáncem volebního práva a občanství pro nově příchozí. Obrat byl tak výrazný, že Molenbeek zaznamenal největší přírůstek obyvatel v Belgii – 30 procent za 15 let Moureauxova starostování,“ píše autor Ryan Heath.

Neméně zajímavý je odstavec věnovaný vztahu belgické vlády k saúdskoarabskému islámu: „Na počátku úzkého vztahu belgické vlády se saúdskými saláfisty byl nahodilý požár obchodního domu v roce 1967, při němž zemřelo 323 lidí. Shodou okolností byl v Belgii právě na návštěvě saúdskoarabský král. Nabídl finanční pomoc obětem a jejich rodinám. Za odměnu dostal budovu naproti současnému sídlu diplomatické služby EU, v níž v roce 1969 vznikla první belgická mešita a Islámské kulturní centrum (ICC). Belgický stát svůj vztah s ICC, dlouho považovaným za oficiální hlas muslimů v Belgii, formalizoval a povzbuzoval příchod dalších muslimských dělníků i duchovních. Na rozdíl od většiny zemí jsou kazatelé v Belgii většino narozeni a vyškoleni v cizině. Od 80. let ICC povzbuzovalo duchovní v příklonu k fundamentalistickému saláfistickému učení, včetně nasazení 600 saláfistických učitelů do škol.“

Na těchto dvou příkladech je vidět, že vznik islamistických přistěhovaleckých ghett se neudál tak docela samospádem, že jejich vzniku pomohla politická rozhodnutí, a to rozhodnutí zcela nezodpovědná a cynická. Učinili je politici sledující vlastní prospěch, kteří na následky buď nemysleli, anebo jim byly jedno – spíš to druhé. O Belgii se mluví jako jednom z nejzkorumpovanějších států Evropy. Je to ovšem korupce, která se neobjevuje v úzce zaměřených měřeních Transparency International, nýbrž korupce hlubší, korupce právě popsaného druhu – cynické abdikace na zodpovědnost za budoucnost země a lidí v ní. O to podvratnější, že následky se projeví až za dlouho, ale od určitého okamžiku už jsou nevratné.

Jak by si asi s těmito pokušeními poradila česká politická kultura? Že se dají kupovat romské hlasy, víme. Je tak těžké si představit politika, který bude zametat cestičku přistěhovalecké komunitě, která mu zůstane zavázaná a věrná, zejména když zůstane v izolaci? K ruce mu budou užiteční idioti z lidskoprávních organizací, jak jsme to viděli třeba na příkladu Střední zdravotní školy v Praze 10. Objevily se tam dvě muslimky, které se za pomoci aktivistů rozmyslely, že je tam chtěli diskriminovat v nošení šátků. A to by bylo, aby se to nepodařilo dotáhnout až k ombudsmance a nepodařilo se docílit toho, že škola, na níž předtím bez konfliktů studovali studenti několika národností a kultur, byla odhalena jako problémová a vyžadující státní intervenci.

A saúdské peníze? Zkusme si je dosadit za čínské a ruské připomeňme si, co dělá prezident Zeman. Z agentů jejich zájmů dělá své oficiální poradce. Využívá a dost možná bude využívat jejich podporu v domácím politickém boji. Za jakou cenu, nevíme a jemu je to určitě jedno.

Podívejme se na belgickou politiku prizmatem té české a hned nám budou rizika přistěhovalecké vlny jasnější. Ani ne tak kvůli tomu, jací jsou přistěhovalci, jako kvůli tomu, jací jsou politici.

Přejít na diskusi