KOMENTÁŘ

Česká televize jako Asadova poštovní schránka

DIKTÁTOR V ČT

Témata: , ,

Česká televize v úterý večer odvysílala exkluzivní rozhovor s člověkem, na něhož by se obžaloba z válečných zločinů psala snadněji než na takového Miloševiče. Jenže politici se nedostávají před tribunály v závislosti na tom, co spáchali, ale na tom, jak politicky nepostradatelní jsou. Miloševič byl poražen, Bašar Asad se učinil nepostradatelným pro naději na stabilitu v Sýrii, udržel se u moci, a když hrozilo, že se mu moc z rukou vymkne, přišel mu na pomoc Putin, který svého klienta samozřejmě žádnému soudu nevydá.

S politikem, jako je Bašar Asad, se nedělá rozhovor kvůli tomu, aby se člověk od něj něco dozvěděl. Představovat si, že se ho na něco zeptáte, třeba jestli v noci dobře spí, on se nad tím zamyslí a sdělí vám, co našel ve svém nitru, je iluze. Redaktor Michal Kubal to v diskusi po odvysílání rozhovoru vlastně řekl celkem srozumitelně: rozhovor pomohla dohodnout česká velvyslankyně v Damašku Eva Filipiová a Asadovi lidé si vymínili kontrolu nad střihem natočeného materiálu. Přítomnost prezidentova poradce Hynka Kmoníčka ve studiu symbolicky dotvrzuje povahu celé akce. Rozhovor nebyl službou divákům-koncesionářům veřejnoprávní televize. Byla to politická iniciativa ve spolupráci Asada a české diplomacie, v níž obě strany realizovaly své cíle. „Česká republika se od začátku snaží nebýt tím vyjednavačem u jednacího stolu, abychom mohli vždycky zůstat tou poštovní schránkou, kam se ukládají vzkazy pro okamžik, kdy se všichni pohádají se všemi, a to do konce tohoto hrůzostrašného konfliktu ještě několikrát nastane,“ popsal záměr české diplomacie Kmoníček. Česká televize ze sebe nechala udělat poštovní schránku.

Asad do ní vložil jasný vzkaz: Mysleli jste si, že mě odstraníte, ale podívejte se, jak sedím pevně v sedle. Mám totiž na své straně Putina, a to je lepší než Západ. Na vás se dívám, sunnitské monarchie Perského zálivu. Ale i na vás, mí poddaní. Ano, rozhovor byl režimem uznán za vhodný pro vysílání v Sýrii.

Ze vzkazu české diplomacie lze taky leccos vyčíst. Kmoníček ho okomentoval výstižně, naše role schránky by mohla být odměněna konáním mírových jednání v Praze. Od vrcholného havlismu se posunujeme do role jakéhosi rádoby Švýcarska. To nemusí být úplně na škodu, Havlova diplomatická fantazie často narážela na nesoulad mezi záměry, znalostmi a možnostmi. Ale kam až se dostáváme a co z toho budeme mít? Člověk se musí ušklíbnout při vzpomínce na to, jak Obama a Medveděv v roce 2010 podepisovali v kulisách Prahy dohodu Nový START. Obama tak dal najevo, že ČR nepovažuje za vhodné místo pro rozmístění protiraketové obrany, ale jako území, na němž se Rusové cítí komfortně, se mu hodíme. Jeho úsudek se projevil jak v naivní víře v odzbrojování, tak v naivní víře v to, že Medveděv má reálnou moc. To jsme zas jednou vešli do dějin!

Poslední vývoj politických jednání kolem Sýrie – listopadová jednání ve Vídni – dopadá tak, že Sýrie, Írán a Rusko víceméně dostanou to, co chtějí. Může to dopadnout dobře? Má s tím Praha být spojována? Jak to slouží našemu zájmu? Řekněme, že budeme hustí pragmatici, kteří se s lidmi používajícími barelové bomby a sarin dohadují několikrát do roka, protože vědí, co naše zájmy vyžadují. Pak musíme chtít slyšet odpověď na jednu klíčovou otázku. Podle všech dostupných zdrojů tvrdí většina syrských uprchlíků proudících do Evropy (okolo sedmdesáti procent), že utíkají před Asadem. A že dokud bude Asad u moci, o návratu uvažovat nehodlají. Jak se sázka na Asada srovnává s naším eminentním zájmem na zastavení proudu uprchlíků? Pragmatismus totiž hlavně nesmí být blbý.

Tak či onak je hypotetická pražská schůzka, její konání či nekonání, již spjata s Kmoníčkovým jménem – jeho jméno spojuje všechny zprávy, jež se o ní vyskytují. Víme tedy, kde bude možné hledat odpovědnost.

Je tu samozřejmě úvaha o možném hmatatelnějším prospěchu, jež by nám z naší role v Sýrii mohl kynout. Jisté kruhy trpí setrvalou chimérou, že diktatury v mezinárodní izolaci představují zvláště žírnou půdu pro české exportéry, jen jim zbabělá diplomacie nebránit. Tady je na místě střízlivý pohled – Sýrie nikdy nebyla příliš bohatá země. A hlavně příliš solventní. Bývalému Československu dlužila přes miliardu dolarů, což je účet skvělého obchodování frajerů z komunistických pézetek. Z této částky (tedy z její části připadající ČR) je jasný osud jen 23,4 miliónu korun. Sýrie z nich splatila 11,8 miliónu korun, 11,6 miliónu korun jí vláda v roce 2008 prominula. Ano, miliónů korun, to není překlep. Osud zbývajících miliard je nejasný, vláda ho v roce 2005 za ministra financí Bohuslava Sobotky řešila v utajeném režimu. Co takhle dát si závazek, že se pustíme do velkého syrského diplomatického dobrodružství teprve tehdy, až bude jasné, kolik procent jsme z tohoto dluhu získali?

Obsah rozhovoru by byl na samostatný článek. Jen jedna poznámka. Když Kubal vysvětloval, že přistoupil nejen na použití syrského štábu (jako jiné televize pořizující rozhovor s Asadem), ale i na jejich právo schvalovat střih (na což by žádná seriózní televize přistupovat neměla), řekl: „Obával jsem se toho, že některé z těch nepříjemných otázek, které jsem měl připravené, by nakonec v tom výsledném sestřihu nemusely být… Ale nedošlo k tomu.“ Netuším, které otázky mohl mít na mysli.

Čtěte také: Nebojuju s opozicí, ale s teroristy, míní Asad

Přejít na diskusi