Co vlastně znamená 'být Charlie'?
Je to docela uklidňující. Po vraždění v Paříži, události, jež se drasticky vymyká měřítkům obvyklého, byla ta událost na sociálních sítích náležitým, obvyklým způsobem „zpracována“. Rozložena do sledů instantních stanovisek, v nichž každý zájemce může najít místo pro to svoje, ujmout se své role a přehrát své obvyklé číslo. A všechno jako kdyby bylo jako dřív. Asi je to v pořádku, snad to tak i má být.
Velice častou prvotní reakcí byla nějaká forma identifikace s heslem Je suis Charlie – Jsem Charlie. Předpokládám, že za tím většinou byla obyčejná a pochopitelná potřeba projevit nějak solidaritu s oběťmi toho útoku, dát najevo, že se člověka dotkl, vztáhl ho na sebe. Zároveň to ale může působit velikášsky – jako snaha lidí, kterým ani v nejmenším nehrozí, že si pro ně přijde komando s kalašnikovy (a věřme, že to tak zůstane), se nějak „dotáhnout“ na lidi, kteří zaplatili krví za... za co vlastně?
Ne úplně málo lidí ve dnech po pařížském masakru vraždy jednoznačně odsoudilo, vyjádřilo podporu svobodě projevu a zároveň dalo najevo, že styl napadeného týdeníku jim moc neseděl, Charlie Hebdo zbytečně urážel city mnoha lidí, zdaleka ne jenom muslimů, a ty by měly být respektovány. V něčem je ta reakce pochopitelná – žijeme v době (možná pomalu končivší), kdy provokovat bylo tak snadné, až provokace přestala být provokací. Možná by se dalo mluvit i o jakémsi rádoby provokatérském konformismu. Vytvořit dílo, které nepochybně urazí nějakou skupinu lidí, v „bublině“ autora ovšem zarezonuje velmi pozitivně. Dostane se mu potlesku za to s jakou „odvahou“ vyjádřil názor, který pro něj společensky a pracovně relevantní sféra sdílí, „překročil tabu“ nebo tak něco. Příští provokaci třeba podpoří i nějaký grant.
Chcete si číst analýzy, zajímavé názory, rozhovory a ještě více textů od Ondřeje Štindla? Objednejte si předplatné Týdeníku ECHO
Ti zavraždění z Charlie Hebdo nebyli podobné typy, pokračovali v tom co dělali i v čase, kdy bylo jasné, že jejich počínání může vést k nějaké krajní reakci. To, myslím, nějakým způsobem zhodnocuje i výsledky jejich práce, jejíž styl mi třeba nebyl zrovna blízký – v téhle souvislosti to je ale úplně jedno. Přesně to vystihl americký sloupkař Ross Douthat (mimochodem katolík): „Liberalismus není závislý na tom, se všichni navzájem urážejí. A je v pořádku preferovat takovou společnost, v níž samoúčelné urážení je spíš vzácné než rozšířené. Ale když urážky regulují vrazi, potřebujeme jich víc a ne méně.... Musí být všechno záměrné urážení v jakémkoli kontextu oslavováno, ctěno a chváleno? Nemyslím. Ale v přítomnosti samopalu nebo – jako v temných kapitolách historie mé vlastní víry – mučidel a hranic, liberalismus i svoboda vyžadují, abychom je vítali a bránili.“ Asi tak. A všem těm nepochybně dobře to mínícím lidem, kteří se rozhodli „být Charlie“, se sluší popřát, aby jim to odhodlání vydrželo i v okamžiku, kdy jim to dělání si svého bude moci přinést nějakou nepříjemnou konsekvenci. Ne že bych jim – ani sobě – takovou konfrontaci přál.
