TÝDENÍK ECHO: Válka skončila vítězstvím Německa

Spolkový prezident Joachim Gauck je známý svou zálibou v morálních gestech. Koncem dubna letošního roku učinil jedno takové: jako první vysoký představitel Německé spolkové republiky dal najevo ochotu uvažovat o odškodnění, které vláda Řecka žádá za hrůzy spáchané německými okupanty před sedmdesáti a více lety. Spolková republika prý „jako země s dějinným povědomím“ snad „může prosondovat“, co se ve věci odškodnění dá udělat.

Po celá desetiletí a speciálně poslední dva roky, kdy Atény s novou vehemencí nastolují otázku reparací (260 miliard eur) nebo aspoň vynucené půjčky z roku 1942 (bez úroků 11 miliard eur), byla oficiální pozice spolkové republiky zamítavá, do roku 1990, tedy do smlouvy o sjednocení Německa, jakési náhražky řádné mírové smlouvy, zhruba v duchu: ještě nepřišel čas, a od roku 1990: už je pozdě. Aby hlava státu v této věci obrátila, bylo donedávna nepředstavitelné.

Gauck nemá žádnou pravomoc nechat reparace vyplatit, přesto jeho gesto bere dech. Lze si jej vykládat dvěma způsoby: buď jako uznání velkorysého muže, že jeho vlast už je dnes tak bohatá, že může jít i do (spíše malého) rizika, kdy by se o náhradu po vzoru Řecka přihlásily další nedostatečně odškodněné oběti nacistické okupace. Nebo jako uznání toho, že na starém kontinentu se za posledních pět let vytvořilo kolem Německa vážné napětí, jemuž bude chytré nějak odpomoci.

Kdo je největší arogant?

Bývalý Gauckův kolega a český prezident Václav Klaus před dvěma měsíci během přednášky v Bratislavě prohlásil, že ani on před lety ve vývoji Evropské unie neočekával „takovou dominanci pozice Německa, o jakou Němci marně usilovali ve dvou světových válkách“. To je pravda, s dodatkem, že tentokrát Německo hegemonie dosáhlo, aniž by o ni nějak zvlášť usilovalo.

A Klaus není v této věci sám. Bývalý italský premiér Silvio Berlusconi převzal od svého nedobrovolného odchodu z vlády, k němuž dopomohl evropský establishment v čele s Angelou Merkelovou, euroskeptické argumenty a občas je opepří protiněmeckými výroky. Před rokem vzpomenul svého dávného sporu s německým europoslancem Martinem Schulzem, jehož v hádce připodobnil ke kápům z koncentráků, a dodal: „Oni Němci dělají, jako že žádné koncentráky neexistovaly.“ Úřadující francouzský prezident Francois Hollande musel před dvěma lety vyhodit z vlády ministra, který se dopustil protiněmeckých výroků. Hollande sám ovšem v roce 2012 končil volební kampaň v městečku, z něhož pocházela legendární odbojářka zavražděná Němci – byla to jeho odpověď na zprávy, že jeho rivalovi Sarkozymu přijede v kampani pomoci Angela Merkelová.

Resentimenty v Paříži zřejmě nepolevily, soudě podle toho, co před měsícem psal deník Liberation. Nejmenovaný francouzský ministr si redaktorovi stěžuje na dogmatické Němce, kteří jen dokážou držet se pravidel bez ohledu na okolnosti a kteří prý na všechno – na plán evropské záchrany bank, na Junckerův plán investic do evropské ekonomiky, na další pomoc Řecku nebo na změkčení pravidel – znají jen nein. Liberation zaznamenává i náladu v Anglii, tamní „nechuť části politické třídy a bulváru, které musejí sledovat, jak se dnes poražený z dvou světových válek chová jako nezpochybňovaný pán eurozóny“. Dodejme, že ta nejmíň důvěřivá část britského establishmentu tuší německý vliv i za hnutím za nezávislost Skotska, což má být malá pomsta za snahu Británie získat zpátky od EU část kompetencí.

V Berlíně si podle Liberation začínají kvůli protiněmeckému sentimentu dělat starosti. Dohromady vzato jsou výroky mnoha předních politiků, dokonce i ty učiněné pod podmínkou anonymity, že je třeba mít se na pozoru před Německem, ve své četnosti něčím, co tu nebylo od roku 1990, kdy byla nepřipravená Evropa konfrontována s touhou Němců žít v jednom státě. Napětí, které v Evropě sílící Německo vyvolává, je skutečně hlavním politickým výsledkem pět let trvající krize společné měny.

Celý článek najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo.