Poznáme svobodu médií?

Že je v demokratickém státě nutné, aby občané měli relevantní informace o politickém dění, to je snad každému jasné. Přesto si tuto samozřejmost dovolím ještě vysvětlit. V demokracii mají vládnout všichni, tedy rozhodně chce do vlády každý mluvit. Ale toto právo je spojeno i s odpovědností za svoje rozhodnutí, a proto by měl každý mít k dispozici relevantní informace o věcech veřejného zájmu.

Jenže každý si nemůže dovolit soukromé zpravodajské služby a mnozí ani nemají čas, nebo vzdělání, aby si sami vyhledávali zprávy a psali zasvěcené komentáře. Právě k tomu mají sloužit veřejná média. Americký politik a amatérský právník James Madison, tvůrce prvního dodatku Ústavy USA, to vystihl slavným výrokem: „Vláda lidu se bez přístupu k informacím zvrhne buď ve frašku, nebo v tragédii.“ U nás to zatím vypadá na frašku, na Ukrajině na tragédii.

Svoboda médií nás nezajímá

Někdy v době Zemanovy prezidentské kampaně mi došlo, že české občany svoboda projevu nezajímá. Články o cenzurním postihu proti komentátorovi Adamu Drdovi měly minimální čtenost, protože Čechům v tu chvíli připadal důležitější boj proti sudetoněmeckému nebezpečí. Nikdo se nepozastavil ani nad absurdním rozhodnutím Rady pro Český rozhlas, která Drdu odsoudila, protože svým odlišným názorem narušil názorovou pluralitu. Ve stejné době Česká televize systematicky hubila diváky nekonečným sledem průběžného zpravodajství o každodenních banalitách a nenašla čas vyvrátit nacionalistická obvinění proti Karlu Schwarzenbergovi, která ve špatně vedené debatě vyslovil vlastenecký kandidát Miloš Zeman. 

Místo toho zaplavily tisk i zahraniční noviny zasvěcené komentáře o tom, že novinářské etice se zpronevěřily MF Dnes a Lidové noviny, které se – byť opožděně – snažily uvést Zemanovy lži na pravou míru. Se stejným nezájmem veřejnosti se setkal v srpnu 2013 přechod obou zmíněných deníků do rukou velkouzenáře Andreje Babiše. Nevadilo to širší veřejnosti, ani významným osobnostem veřejného života, ačkoli politický význam zisku tak významných novin snad musel také být každému jasný.

Ale opakovala se stejná situace. Články o tom nikdo nečetl a ani nežádal, protesty se nekonaly. Trochu větší mediální ohlas měla stížnost redaktorů z České televize, k níž došlo na přelomu roku, ale ve veřejné debatě se nebránila svoboda médií, nýbrž moderátorka Daniela Drtinová. Organizace na ochranu lidských práv nehnuly v žádném z těchto případů nikdy ani chlupem.

Dvojí ohrožení svobody médií

A to i přesto, že svoboda médií patří mezi lidská práva. V naší Listině práv pro něj máme komplikovaný název „svoboda projevu“ a „právo na informace“, jež jsou nám v článku 17 „zaručeny“. Přiznám se, že mi připadá výstižnější americká formulace prvního dodatku Ústavy, kde se zaručuje „svoboda projevu a tisku“.

V původní americké formulaci sice není zmíněna televize, ani rozhlas, ale to zajisté jen kvůli tomu, že tato média v roce 1791 ještě neexistovala. Myslím, že právo na „svobodu tisku“ můžeme oprávněně chápat jako právo na svobodu médií. A tímto článkem chci upozornit na to, že svoboda projevu je bez svobody médií bezcenná.

Na to, aby občané demokratického státu byli dostatečně informováni, nestačí jen právo se vykřičet. Nemohu se zbavit dojmu, že řada našich spoluobčanů se nechala ukolébat tím, že jim v průběhu těchto změn bylo nadále umožněno bez obav nadávat na korupci a na politiky. Ale na to, abyste dokázali správně posoudit věci veřejné, přeci potřebujete také vstřebat nějaké nové informace.

Bohužel u nás se nějak vychází z toho, že národ Masarykův už nic nového vědět nepotřebuje. Český občan se vůbec nezajímá o dění „v cizině“, sleduje jen dění české scény den po dni a nepamatuje si, co bylo před rokem. Zpravodajství je pro něj jen kulisa k vyjádření vlastních postojů, zkrátka mu to dává možnost si zanadávat. Jistým měřítkem lidových nálad mi v poslední době jsou blogy iDNES.cz. Drtivá většina z nich patří do kategorie „expresivních“. Z blogů takových autorů se nic nového k věci nedozvíte, vyjadřují jen osobní náladu, či postoj autora / autorky.

Dříve ale něco takového nebylo ani technicky možné, prostý občan má dnes šanci oslovovat denně tisíce čtenářů, ale přesto taková svoboda není svobodou médií. K tomu, abyste se něco dověděli, potřebujete fungující instituci, masový sdělovací prostředek, jehož zprávy jsou přístupné nejširší veřejnosti. Tato instituce ovšem musí být také kompetentní a svobodná. Vývoj vlastnických vztahů na poli českých novin však ukázal, že svoboda nestátních médií může zmizet velmi rychle.

Co se nestalo

Jiné úskalí svobody médií ukazuje vývoj ve veřejnoprávní ČT. Její existence sice není ohrožena a zprávy vysílá každou chvíli. Kromě toho jsou nekonečně rozvleklé Události ČT asi nejdelší zpravodajskou relací v Evropě, takže by se zdálo, že občan je informován. Jenže občan dostává zcela irelevantní informace, které jsou sice často opakovány, ale vůbec mu neumožňují udělat si přehled o situaci. V domácím zpravodajství se zprávy soustředí na chronologické líčení banalit ze života českých politiků – kdo se s kým pohádal, kdo, co řekl, kdo s kým půjde a nepůjde...

Reportáže o zahraničí jsou zpravidla zaklety ve formě nějakého subjektivního příběhu, ze kterého vůbec nemáte šanci si udělat celkový obrázek o dění v dané zemi. Na místo relevantního kontextu bývá k dispozici nějaké laciné schéma (například za všechno může zlý Izrael, nebo že za vše můžou kapitalistické státy západní Evropy), které divákovi už předkládá hotové hodnocení formou příběhu, který je založen na selekci fakt. Příkladem budiž třeba zpravodajství o „arabském jaru“, o válce v Sýrii, o Snowdenově aféře, o životě Nelsona Mandely nebo nyní o ukrajinské revoluci.

Doplnil bych řadu nevyřčených témat. Člověk někdy při konfrontaci se světem ČT žasne, co vše se ve skutečném světě stalo: parlamentní volby ve Francii roku 2012 (u nás naprosto zapřená událost), občanská válka v jižním Súdánu loni na podzim, útoky islámských teroristů na školní děti v Nigérii, bezpečnostní konference v Mnichově. Zkrátka občan si nemůže vytvořit podložený názor, pokud mu chybí důležité součásti mozaiky. Výsledkem subjektivních reportáží je při zpětném ohlédnutí zcela absurdní obraz dlouhodobého vývoje některých zemí. Vezměte třeba obraz Libanonu nebo Izraele.

Jak poznáme svobodná média?

Takže uzavřu svoje vyprávění konstatováním, že pro to, aby se občan demokratického státu mohl zodpovědně rozhodovat o věcech veřejných, nestačí svoboda projevu, ale je nutná i svoboda médií. Stejně jako náboženská svoboda není jen svoboda individuální zbožnosti, ale i svoboda organizovaného života v církvi, je i svoboda projevu právem na organizované šíření zpráv prostřednictvím svobodných médií.

Tato média ovšem musejí ovšem přinášet relevantní a pravdivé informace, které se netočí v kruhu makrodetailů a nepodsouvají divákovi hodnocení ve formě schematizovaného popisu událostí.