Proč se hodným lidem dějí ošklivé věci
Na přelomu roku proběhla médii zpráva o rozhodnutí Společnosti německého jazyka (Gesellschaft für deutsche Sprache), která určila nejhorším slovem roku 2014 slovo "Lügenpresse", do češtiny nejspíše přeložitelné jako "prolhaná média" (Echo24 informovalo zde.)
Němečtí jazykovědci volí "nejhorší slovo" od roku 1991 s cílem "poukázat na slova a formulace ze všech oblastí veřejné komunikace, jež sama o sobě jsou schopna narušit jakoukoliv věcnou debatu nebo porušují základní zásady lidskosti". A dosavadní výsledky vypovídají hodně o tom, jaká témata jsou právě ve společnosti aktuální, takže volbě věnuje pravidelně pozornost i světový tisk. Celá řada vítězných slov samozřejmě odráží realitu vnitřní německé veřejné debaty a netýká se celoevropských a globálních problémů, mnoho z nich však ano: V roce 2001 tak zvítězili "boží bojovníci" (Gotteskrieger), "sebeoznačování teroristů Al-Káidy a Talibánu", které převzala i západní média a veřejná diskuse. V roce 2008 zvítězily "banky trpící nouzí" (notleidende Banken), pojem, "který staví na hlavu vztahy příčin a následků - banky jsou stylizovány do role obětí", přičemž následky jejich špatného hospodaření nesou daňoví poplatníci. V roce 2010 zvítězilo "žádné jiné řešení" (alternativlos), slovo, které "věcně nesprávně sugeruje, že v procesech rozhodování nejsou k dispozici žádné alternativy, čímž se naznačuje i zbytečnost jakékoliv diskuse a argumentace proti". A v roce 2013 zvítězila "sociální turistika" (Sozialturismus), slovo, "s jehož pomocí štvou někteří politici a některá média proti imigrantům především z východní Evropy".
Vítězství "lživých médií" v letošním roce se zdá být jenom logickým pokračováním výše nastíněného výčtu. Jde o výraz pocházející z propagandistických bojů první světové války, ve velké oblibě je také měla nacistická propaganda, přičemž dnes se k němu vracejí jak jednotlivci, mnohdy osobnosti značné společenské váhy, tak i společenské skupiny, buď vlivné či ve veřejném prostoru viditelné a slyšitelné. Krátce by se dalo shrnout, že v pohledu těchto jednotlivců a skupin jsou "lživá média" (v českém jazyce by možná nejpřesnějším a nejaktuálnějším překladem daného výrazu bylo "pražská kavárna") všichni ti, kdo se snaží pojednávat palčivá celospolečenská témata věcně, bez hledání jednoho viníka a kdo odmítají nabízet jednoduchá vysvětlení a řešení, zkrátka všichni ti, kdo odmítají spiklenecké teorie a spiklenecké ideologie všeho druhu.
A spiklenecké teorie a ideologie se zdají v současné době zrovna bujet. V minulých týdnech jsme se s nimi mohli všichni setkat velice často a zastávali je často veřejně vlivné osoby, které by tak buď už z titulu své funkce opravdu činit neměly, či od kterých bychom to opravdu nečekali. Spiklenecké ideologie nejsou samozřejmě žádným novým společenským fenoménem. Znala je antika - jednou z nejznámějších starověkých spikleneckých teorií je požár Říma způsobený prý císařem Neronem, hledajícím inspiraci pro svou báseň o zkáze Tróji. Znal je středověk - v době morových epidemií ve druhé polovině 14. století Evropa spikleneckými teoriemi žila a za oběť jim velice často padalo židovské obyvatelstvo evropských měst. Znalo je i osvícenství - především v desetiletích následujících francouzskou revoluci se s nimi tak říkajíc roztrhl pytel.
Právě k období po francouzské revoluci se často obracejí pokusy pochopit a popsat společenský výskyt a fenomén spikleneckých teorií jako takový. Společnost se v té době nacházela v přerodu: staré struktury a jistoty postupně i zcela náhle zanikaly, nové se buď ještě nezrodily, nebo, což je pravděpodobnější, unikaly pozornosti současníků a jejich schopnosti pojmout je v jejich složitosti. Doba francouzské revoluce a napoleonských tažení musela proto mnohým pozorovatelům připadat jako doba, jež vymknuta z kloubů, šílí. A z této zkušenosti mnoho z nich učinilo závěry, které byly a jsou společensky natolik závažné, že je potřeba věnovat jim větší pozornost než jen pohrdavou poznámku o pošetilcích, kteří věří všemu, dokonce i spikleneckým teoriím.
Německý historik Dieter Groh, který napsal jedny z nejlepších studií k fenoménu spikleneckých teorií (titul jedné z nich jsem si vypůjčila do názvu tohoto sloupku) formuloval genezi a psycho-sociální paradoxy spikleneckých teorií následovně: Situace, kdy se svět kolem zdá propadat zmatku, zažívá opakovaně každý z nás. Přitom pocit nepatřičnosti a chaosu je mnohdy nenápadně, ale o to účinněji propojen s pocitem nespravedlnosti. Jenom tehdy se totiž svět zdá v pořádku, pokud se nám dějí jenom takové věci, které si podle našich vlastních představ „zasloužíme“, totiž věci ve své podstatě pozitivní. Vzhledem k tomu, že pouze mizivé procento lidí je schopno nahlížet kriticky vlastní činy, považuje většina z nás vše pozitivní, s čím se během svého života setkáváme, za jakousi „zaslouženou“ odměnu, přičemž vše zlé je znakem (okolního) světa, který se z neznámých příčin vychýlil z rovnováhy. Toto zdánlivé „vychýlení světa“ začíná být kritické ve chvíli, kdy jej jako takové vnímá nejenom určitý jedinec, nýbrž celá společnost. Neztratit v takovém případě rovnováhu (individuální a společenskou) či dokonce zjednat nápravu bývá značně obtížné. Komunita věřících křesťanů může uskutečnit procesí, komunita kmenová může provést očistný rituál, komunita sekularizované společnosti se může snažit problém pojmenovat a „racionálně“ jej řešit nebo v případě, že si uchovala dualistický výkladový model světa, nalézt viníka, a tak nesrozumitelné dění učinit pochopitelným. Pravděpodobně i zde je důvod, proč konspirační teorie zažívaly a zažívají největší konjunkturu v době formování moderní euro-americké společnosti, i proč jsou v současné době velice oblíbené v islámských zemích, bránících se náporu modernity importované zvenčí.
Všem konspiračním teoriím je přitom společné jedno: Mylný předpoklad, že dějiny jsou výsledkem záměru jednajících subjektů. Jinak řečeno, konspirační teorie předpokládají, že cokoliv, a především to, co je znepokojivé a ohrožující, se děje jako výsledek plánované akce či plánovaných akcí konkrétního jedince nebo jedinců a jako výsledek jejich zájmů a morálního ustrojení. Konspirační teorie pak zcela pomíjejí příčiny tkvící v konkrétní situaci, v momentálních okolnostech. Dějinné události ale nikdy nejsou výsledkem nějakých individuálních nebo skupinových záměrů. Vztahují se ke komplexním sociálním systémům, které se generují v jejich průběhu.
Tvůrci a přívrženci spikleneckých teorií tuto skutečnost buď přímo odmítají, nebo přinejmenším neberou na vědomí. Nutnost vysvětlit velice složité dějinné procesy jednoduše a jako výsledek záměrné akce připravuje konspiračním teoretikům zřejmou past: konspirátoři musí být nejen nesmírně mocní, nýbrž musí pracovat i v dokonalém utajení. Jinak by bylo nepochopitelné, že jejich zhoubné záměry nevyšly najevo dříve, než došlo k jejich uskutečnění. Pozoruhodné přitom je, že tito všemocní a tajuplní konspirátoři jsou natolik zpozdilí, že jejich rejdy může ex post odhalit prakticky kde kdo. Každá ambiciózní spiklenecká teorie se tak nachází v jakémsi směšnohrdinském paradoxu.
Konspirační teorie nejsou nikdy pouhým svévolným produktem několika paranoidních jedinců, operujících bez závislosti na prostředí, které je obklopuje. Často jsou součástí nejširšího společenského diskursu a často vedly a vedou k děsivým činům. Výkladové vzorce světa, jež jsou v té které době a společnosti dominující, jsou rozhodující pro zrod konspiračních teorií a pro celý jejich další, většinou velmi pestrý život. Spikleneckým konstrukcím pak nejlépe vyhovuje dualistický model světa, v němž se sváří dobro a zlo: „hodní“ lidé jsou na straně „dobra“, na straně „zla“ jsou lidé „zlí“. Jestliže se tedy „zlé“ věci stávají „hodným“ lidem, musí být způsobeny přívrženci a přisluhovači „zla“. Strany „dobra“ a „zla“ mohou být definovány celkem jakkoliv, vždy se však jedná o nějak ohraničené „my“ a „oni“.
Spiklenecké teorie ovšem plní velice důležitou funkci ve společnosti, pro kterou je tak těžké se jich zbavit: jelikož nabízejí výkladový model světa na základě drastické redukce jeho složitosti, uvádějí do souladu omezené lidské schopnosti svět uchopit v jeho celistvosti s pocitem individuálního nebo skupinového ohrožení: Lidé se prostě cítí lépe, když dostanou na znepokojivé zážitky a zkušenosti, jež pociťují jako ztrátu kontroly, odpovědi, které obsahují nějaké jednoznačné, a proto nutně příliš jednoduché vysvětlení.
Bylo by ale chybou považovat přívržence spikleneckých teorií šmahem za osoby jaksi méně inteligentní či méně statečné, ale především za tak málo informované, že mají sklon "věřit kde čemu" a zbavovat se tak nutnosti se jimi zabývat. Nějaké spiklenecké teorii uvěří v životě aspoň jednou každý z nás a kromě toho - všelijaká spiknutí se i reálně dějí (jenom jsou mnohem více součástí momentálních okolností, než jakákoliv spiklenecká teorie dokáže připustit). Spiklenecké teorie dokážou měnit společnost a nechávají za sebou i hodně mrtvých, když na to přijde. Je důležité brát je vážně - to znamená brát vážně konkrétní kořeny jejich vzniku a konkrétní příčiny jejich úspěšnosti. Bylo by možné se například ptát, jak k rozkvětu konspiračních teorií týkajících se "islámského nebezpečí" přispěla kniha amerického historika Samuela P. Hungtingtona Clash of civilizations z roku 1996. Jak snadné bylo převzít po roce 2001 její výkladový model! Ale je opravdu správný? Asi nejspíš ne, jak dokládá celá řada odborných kritických komentářů. Jenže všechny nabízejí mnohem komplikovanější výkladový model světa než objekt jejich kritiky, takže se na ně neobjevují recenze v jiných médiích než úzce odborných.
Takže: Vyřešil by celý problém přísun většího množství informací a komplexních analýz? Dnes, kdy se v záplavě informací všichni doslova topíme, lze s úspěchem pochybovat, že jejich ještě větší množství může nějakým způsobem sklony důvěřovat konspiračním teoriím "vyléčit". Právě opak je pravdou - současné ohromné bujení konspiračních ideologií je přímým následkem stále narůstajícího množství informací, které pro naprostou většinu z nás musí představovat důkaz, že kvalifikovaný názor si učinit nelze. V té souvislosti se často volá po nutnosti lepšího mediálního vzdělání, aby především mladí lidé dokázali selektovat a hierarchizovat informace, které se na ně valí. To je určitě důležité. Ale je třeba také věnovat se kořenům společenské obliby konspiračních teorií: snažit se odbourávat nedůvěru, kterou stále větší část společnosti pociťuje vůči vládnoucím politickým a ekonomickým elitám a snažit se přesvědčit jednotlivce i společenské skupiny o tom, že i na nich záleží, kam se bude společnost ubírat - že i oni, my všichni, jsme za ni zodpovědní.
