Týdeník ECHO

Strašidlo z jihu: ovládnou Řecko a Španělsko radikální marxisté?

Loni touto dobou vyhlašoval tehdejší šéf Evropské komise José Manuel Barroso sebevědomým hlasem konec krize eurozóny. Rok se s rokem sešel a radostné naladění střídají obavy z nového kola krize eurozóny po předčasných volbách v Řecku 25. ledna.

Pokud krize skutečně propukne, bude to další jasný důkaz, že euro pro osmnáct (a po přijetí Litvy k 1. lednu 2015 devatenáct) často velmi rozdílných ekonomik prokazatelně nefunguje, co víc – Evropě a některým evropským zemím zvlášť škodí. Je fakt, že existují povzbudivé příklady zemí, jež se ze své dluhové krize i ve svazujícím rámci eurozóny jakžtakž oklepaly a dnes se opět zvedají – platí to hlavně pro Irsko, do jisté míry snad i Portugalsko (ačkoliv to se pouze vrací k rozpačitým výkonům, pro něho charakteristickým před eurem, za eura i po euru). Co jsou ale tito napůl oživlí lazarové platní, když měnová unie funguje jako přenašeč hospodářských a politických nemocí, takže i křehký úspěch několika států může havárie jiné členské země opět vymazat, nota bene pokud to bude někdo ve váhové kategorii Itálie?

Jenže hlavní pozornost se aktuálně upíná na dvojici akutnějších pacientů – Španělsko a Řecko. První důvod je, že se obě v celosvětových „indexech chudoby“ umisťují v první desítce, což je pro eurozónu, zvyklou označovat sebe sama za elitní klub, neoddiskutovatelně ostuda. Index chudoby, v originálu výstižnější Index of Misery, je žebříček, který na rozdíl od jiných používaných ukazatelů hospodářského vývoje klade důraz na hospodářské faktory s největším vlivem na psychiku člověka. Ten tradičnější sestavuje agentura Bloomberg tak, že prostě sčítá inflaci a nezaměstnanost v daném roce. V něm bylo loni Řecko po Venezuele a Jihoafrické republice na 3. a Španělsko na 4. místě (následované Egyptem...). V poněkud složitěji kalkulovaném indexu Cato Institutu vítězí opět Venezuela, Španělsko se umisťuje na 7. místě a Řecko desítku uzavírá.

S široce pociťovanou mizérií a bezvýchodností souvisí druhý důvod, proč se omezit na Španělsko a Řecko. Právě tady mají poprvé v dějinách eurozóny slušnou šanci vyhrát ve volbách nefalšovaní političtí radikálové. V Řecku za tři týdny, ve Španělsku na podzim.

U obou stran zbytek Evropy předpokládá, že i kdyby se dostaly k vládě, budou svůj radikální program zmírňovat, jak to ostatně levice v Evropě dělala vždycky. Řecká Syriza, natož španělský Podemos se ale od klasických sociálnědemokratických stran v důležitém ohledu liší – musí se počítat s mnohem větší neústupností členstva. Syriza vedená uhrančivým čtyřicátníkem Alexisem Tsiprasem je konfederace menších uskupení, která se v grémiích strany předhánějí v bojovnosti. Podemos funguje na principu: jeden člen – jeden hlas, a poněvadž členská základna se rekrutuje z bojovného hnutí Indignados, španělské sekce Čtvrté internacionály (trockisté) a podobných, neměl by předseda, profesor politologie honoris causa Pablo Iglesias, velký prostor k manévrování, ani kdyby snad chtěl. Obě strany slibují skoncovat s úsporným režimem, který vládám v Madridu a Aténách vnucuje Evropská unie, obě se nechají unášet sny o jakémsi spojenectví národů jižní Evropy, které skoncuje s diktátem Berlína a protestantskou strohostí ve státních rozpočtech. Syriza hodlá své volební sliby financovat mimo jiné z Německa, po němž bude vymáhat reparace za druhou světovou válku.

Velkou analýzu Daniela Kaisera si přečtete v nejnovějším vydání Týdeníku ECHO, který vyjde v pátek 9. ledna. Předplaťte si ho už nyní zde.

 

 

Co dále najdete v novém čísle Týdeníku ECHO?

Hlavní téma o Španělsku a Řecku dále rozebírá Lenka Zlámalová s hosty diskusního Salonu: španělským advokátem Guillermo Morenem, řeckým profesorem Kostasem Tsivosem a státním tajemníkem pro EU Tomášem Prouzou.

O pozoruhodném prolínání české levice, pravice, xenofobů a ezoteriků s kremelskou propagandou, píše na příkladě několika českých serverů Vladimír Ševela.

Cesta do pekla dlážděná sociálními dávkami. Petr Holub dochází ve své analýze k zajímavému zjištění: Česko svou „rodinnou“ politikou jen pokračuje v trendu normalizačních vlád. Tento model ale ve svobodné společnosti nefunguje a naopak prohloubí sociální a demografické problémy.

Stačí vyšší nezaměstnanost a radikály budeme mít i u nás. Naštěstí se tato vláda zdá konečně moudrá a komunikuje se všem, říká v rozhovoru šéf odborů Josef Středula.

Oligarchie ráno, demokracie odpoledne, monarchie k večeři. Současné Rusko je surreálným světem, kde nic není pravda a všechno je možné, rozebírá Martin Weiss pozoruhodnou knihu britsko-ruského televizního novináře Petera Pomerantseva.

Na pohřebištích ve starém Egyptě to žilo a v říších faraonů nic nebylo jen na efekt, říká v rozhovoru mladá egyptoložka Hana Vymazalová.

Národní divadlo na zlomu období a ér. V jakém stavu je po dlouhém působení Michala Dočekala činohra a jak je na tom po podobném panování Petra Zusky balet?

Homeland je seriálem, který se úspěšně pokusil o restart a dokázal přežít svého hrdinu, věnuje se Ondřej Štindl jednomu z nejlepších TV seriálů dneška.

Nejnovější vydání Týdeníku ECHO i všechna další si můžete zajistit: Předplaťte si ho už nyní zde.

Přejít na diskusi