Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, vzpomíná odsunutý Brňák

Emil Pupik strávil velkou většinu svého života na různých místech jižního Německa, když ale na podzim roku 2012 natáčel několikahodinový rozhovor s reportérkou Post Bellum Teresou Babkovou, mluvil celou dobu česky, jen tu a tam hledal ta správná slova. Narodil se v Brně, kde se před druhou světovou válkou hlásila zhruba pětina obyvatel k německé národnosti. Vyrůstal na Cejlu a v této čtvrti dílen a pavlačových domů bylo tehdy zvládnutí obou jazyků – tedy češtiny a němčiny samozřejmostí. Až do jara roku 1945.

V jeho rodině se tradovalo, že Emilů dědeček naspořil slušné jmění. „Jmenoval se Franz Pupik a měl dílnu s českým společníkem. V roce 1921 řekl babičce, že chce koupit Demlův dům, a ukazoval jí peníze schované v psacím stole. Za několik dní ale zemřel, a když babička pro peníze do dílny šla, našla jeho stůl vypáčený. Někdo ty peníze vzal. Zaměstnanci i jeho společník pachatele zapřeli.“ Rodina tak měla spíše hluboko do kapsy a do toho se Emilova maminka Anna Therese zamilovala do studenta. „Tak jsem se jim v roce 1928 narodil já a o dva roky později 1930 můj bratr Franz. Tatínek se ale vypařil,“ vzpomíná Emil Pupik na dětství bez otce. Podobná situace se navíc ještě jednou zopakovala. „Maminka se o několik let později zamilovala do dalšího studenta a v roce 1937 se nám narodil ještě další bratr Alfred. I jeho otec se však ztratil. Tak s námi maminka zůstala sama. Ráno roznášela noviny a potom prodávala mléko v obchodě. Moc peněz za to ale tehdy nebylo.“

Bílé německé punčochy postříkané českým inkoustem

Emil vzpomíná na sousedy z Cejlu: „U domu s číslem 36, ve kterém jsme bydleli, býval dlouhý dvůr, což bylo pro děti skvělé místo na hraní. Asi sto metrů od nás bydlela jedna česká rodina. Měli tam sklenářství Gebrüder Fuchs, ve kterém se vyráběla zrcadla. Hrál jsem si s jejich dvěma dcerami. Jiná česká rodina tam mívala výrobnu a opravnu klobouků. Ti mě dokonce vzali do vinohradu a starý pán celý den nadával na Hitlera. Věděl, že přede mnou klít může.“ Poklidné soužití Čechů a Němců ale nemělo dlouhého trvání: „Například čeští kluci stříkali inkoust německým dívkám na bílé punčochy,“ vypráví Emil na druhou polovinu třicátých let, kdy sám navštěvoval německou školu.

Během válečných let se šel Emil učit elektrikářem do Brněnské zbrojovky a stal se členem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend), což bylo pro tehdejší německé kluky víceméně samozřejmost. Jelikož pracoval ve zbrojovce, nemusel se účastnit vojenských výcviků, jen jednou ho povolali na Slovensko, kde měli hloubit protitankové zákopy. „Tehdy jsem měl za normální, že se pro Němce něco dělá,“ říká, ale dodává, že se prý tehdy Němci na Slovensku chovali jako lupiči a že se mu to nelíbilo. „Já jsem si řekl, že to nechci podporovat. Řekl jsem to nahlas a oni mě zmlátili.“ Emila tehdy nejspíš nenapadlo, že si nakládaček, často za mnohem dramatičtějších okolností, užije v následujících měsících víc než dost.

Když se vrátil ze Slovenska domů, dal v práci najevo, že už nechce pracovat ve zbrojovce. „Za tři dny k nám domů přišel jeden pán a ptal se po mně. Hledal Pupika, který nechce pracovat. Odpověděl jsem mu, že já pracovat chci, ale ne ve zbrojovce. Dal mi navštívenku s adresou a řekl mi, že si mám vzít věci na čtrnáct dnů. Maminka mi pak sbalila kufr a jel jsem šalinou na Královo Pole. Na té adrese stál dům s velkými železnými vraty, kde nebylo uvedené žádné jméno.“ Když Emila pustili dovnitř, naskytl se mu prazvláštní výjev. „Zahlédl jsem, jak se na zemi, na dlažbě z kamenných kostek, válí střepy a mezi tím se plazí kluci se zkrvavenými lokty.“  Brzy pochopil, že se dostal do svérázného nápravného zařízení, kde měli mladé německé hochy přivést k poslušnosti Vůdci. Emil měl štěstí, jeho profese elektrikáře byla žádaná i tady a tak dlouhé hodiny trávil opravou motoru a bití a týrání tak unikl. Bylo mu ale jasné, že odsud musí zmizet, zvláště když se od jednoho z dozorců, který se choval lidsky, dozvěděl, že má v dokumentech uvedenou dobu pobytu „na neurčito“. Aby unikl, musel se tak přihlásit zpátky do zbrojovky. Místo výroby ale na Emila Pupika čekala služba v jednotce Heimat Flak Batterie 19/17, kde opět uplatnil svou elektrikářskou profesi. Obsluhoval reflektor, který měl svítit na letadla, která s koncem války stále častěji nalétávala na Brno tak, aby je němečtí ostřelovači mohli lépe zasáhnout.

Nejdřív tě zavřeli hitlerovci, teď naši lidé

V dubnu roku 1945 vícero brněnských Němců před postupující Rudou armádou uteklo, většina rodin, které v Brně žily odedávna, ve městě zůstaly. Sedmnáctiletého elektrikářského učně Emila Pupika krátce po osvobození povolali na pracovní úřad do Bratislavské ulice.

„Sešla se nás tam skupina asi šesti lidí. Sebrali nám všechno, co jsme u sebe měli. Pak nás vedli přes dvůr směrem na Cejl. Tam si nás převzala česká policie. Asi po půl hodině jsme potkali větší skupinu Čechů. Jeden z nich mě znal ze zbrojovky a volal na mě: ,Emile, co s tebou dělají? Nejdřív tě zavřeli hitlerovci, teď naši lidé. Co jsi jim udělal?‘ Já jsem volal zpět: ,Vy mě znáte, já jsem nic neudělal.‘ Ani jsem to nedořekl a už mě jeden z policistů, co nás hlídali, nakopl, abych nemeškal.“ Skupinu Němců z Cejlu odvedli do Kounicových kolejí, které za války neblaze prosluly jako věznice a popraviště. Podobně neblahou roli měly studentské koleje sehrát i v poválečných měsících, jen role se obrátily. Často samozvaní čeští dozorci si až příliš rychle osvojili zvyklosti svých nacistických předchůdců.

Hned po příchodu tak Emil a ostatní viděl, jak jeden syn musel mlátit svého otce. „Musel ho bít pořádně. Pravděpodobně si říkal, že je lepší, když ho bude bít on a ne dozorci.“ Jiní Němci měli kolem krku obojek a museli předvádět psy nebo kočky. „V jedné místnosti nás bylo asi patnáct. Leželi jsme na posteli po dvou, většina spala na zemi. I nás týrali. Za trest jsme museli mýt podlahu prknem. Stráž nalila vodu na zem a my jsme ji museli čistit.“ Jindy zase vězně vyhnali na dvůr. „Nechali nás stát v horku na slunci. Asi metr či dva před nás umístili konve s vodou. Dva z dozorců měli bič. Když se někdo k vodě přiblížil, tak ho švihli.“ Bití a kopance „dozorců“ se staly každodenní realitou, leckdy prý ustalo, až když se strážci unavili. Emila jednou ztloukli tak, že ztratil vědomí.

Když nám dali najíst, museli nám naoko nadávat, aby to slyšeli sousedé

Internované německé obyvatele zařazovali do pracovních skupin. Emila poslali spolu s dalšími řezat dříví pro Čechy v domě u brněnského parku Lužánky. V Kouničkách vládl hlad a tady se vězni dostali k jídlu. O tehdejší atmosféře v Brně vypovídá i následující vzpomínka. „Když nám měli dát najíst, řekli nám, že musí otevřít okno a nadávat nám, aby to slyšeli sousedé. Pak spustili, že jsme líní a jen žrát chceme atd. My jsme přitom jedli brambory a řízek… My jsme věděli, proč to lidé dělají, ale je to smutné,“ vypráví nám Emil Pupík a tak jako na jiných místech vyprávění ho přemáhá dojetí.

Z Brna vyhnali staré lidi, ženy a děti. Uteč na Vídeň

Po nějakých čtyřech týdnech Emil Kounicovy koleje opustil – poslali ho opravovat železnici na kraj Brna. Hlídali ho dva sovětští vojáci. Pamětník vzpomíná, jak se mu jednou podařilo ukrást jim trochu chleba. „Dnes bych to už neudělal, protože jsem slyšel, že při krádežích jídla dotyčné zastřelili.“ Vedle toho měl pomáhat s ošetřováním německých raněných vojáků internovaných v místní škole. Emila tam oslovil neznámý muž: „Zeptal se mě: ,Nejsi ten Pupik, kterého zavřeli hitlerovci?‘ Odpověděl jsem: ,Ano, ale já vás neznám.‘ Řekl mi: ,Taky nepotřebuješ.‘ Pak dodal: ,Z Brna vyhnali staré lidi, ženy a děti. Až budeš mít možnost utéct, tak uteč směr Vídeň. Ale dávej pozor na mostech, tam jsou zvýšené kontroly.‘ Využil jsem první příležitosti, když jsme opravovali koleje, a utekl jsem,“ vypráví Emil Pupik. Měl štěstí, že na rozdíl od většiny jiných Němců nebyl ostříhán dohola a tak nepůsobil nápadně. Povedlo se mu dostat do bytu na Kolišti, kde ke konci války bydlela jeho matka, a v prázdném bytě si nabral sušenky a napil se vody z kohoutku, zabalil si batoh. Vydal se směrem k brněnskému předměstí Jundrov. „Dostal jsem se k jedné Češce. Říkal jsem jí, že nemám peníze. Ona mi řekla: ,Když nemáš peníze, máš hlad.‘ Dala maso a pár brambor a převezla mě loďkou přes řeku.“ S plným břichem se vydal do lesa, tam ho ale chytila skupina Čechů, z nichž jeden Emila poznal. V lesích zrovna probíhalo pátrání po nějakém významném nacistickém pohlavárovi na útěku. Namísto do Vídně tak putoval zase do Kounicových kolejí.

Kontrola z Prahy mi zachránila život

„Předali mě českému komisaři, který zde Němce vyslýchal. Pak mi svázali ruce za záda a přikázali mi, abych tlačil nosem těžkou knihu ke zdi. Jakmile spadla, následovalo bití. Pak jsem musel překročit na zemi ležící německou vlajku. Nebo na ni šlápnout. Překročil jsem ji. Okamžitě jsem dostal pěstí do obličeje.“ Kolotoč bití a hladu se tak rozjel nanovo. „Když už nám něco k jídlu dávali, tak tím způsobem, že se stejně nebylo možné najíst. Vložili třeba do kotle zeleninu a vařili ji. Asi třicet osob muselo okolo kotle utvořit kruh. Dostali jsme šálky. Nakázali nám, ať běháme rychle dokola. Jeden z nás nabral vařící vodu a měl se napít. Na ty, co se nepřibližovali, řvali: ,Ty sviňo, nechceš žrat?‘ Ti, co se zkusili napít, měli spálené rty. Co bylo dál, nevím, omdlel jsem.“

Mučitelé si vymysleli i další „kratochvíle“. „Venku jsme si museli lehnout na záda. Jeden hlavou na břicho toho druhého, nohy jsme měli roztažené. Dozorci po nás stříleli kulometem. Ti, kteří leželi na někom tlustém, byli zasaženi rovnou do hlavy. Stříleli i jen tak do vzduchu. Když se někdo bál, smáli se. Každý den jsme mívali vůz plný mrtvol.“ Jindy kdosi z dozorců dostal nápad – postavit v Kouničkách tři šibenice. „Stavělo nás ji sedm Němců. Vyhledali jednoho, který měl viset. Pak někdo vymyslel, že když mají tři šibenice, měli by mít tři oběšence. Jako druhého vybrali mě. Následně určili ještě třetího. Svázali nám ruce za záda, na krk nám natáhli provaz. Stál jsem na prázdné bečce od piva a strachy jsem se držel, abych se sám nepověsil. Už stáli u mě, byl jsem připravený k oběšení. Vtom někdo přiběhl na dvůr a křičel: ,Kontrola z Prahy je tady!‘ To mi zachránilo život.“ 

Po několika týdnech naštěstí přišla další možnost Kounicovy koleje opustit, to když se nabírali lidé na opravu zřícené koželužny firmy Laseker na Křenové ulici. „Přihlásil jsem se dobrovolně. Říkal jsem si, že by tam mohly být lepší podmínky a hlavně jídlo, když je tam i armáda.“ Unikl každodennímu bití, ale s jídlem si zpočátku nepolepšili a tak vězni nezřídka jedli kůru ze stromů a trávu. Emil ale vymyslel způsob, jak se k jídlu dostat. „Byly tam dvě veliké brány, dělila je zeď. Jednu bránu nikdo moc nehlídal. Dveře zvenku otevřít nešly, ale zevnitř ano. Stačilo vyndat kulaté dřevo, zarážku. Na dřevo jsem navázal starý drát, který tam ležel, na něj cihly. Zvenku jsem tedy mohl otevřít, ale zevnitř vrata vypadala jako zavřená. Utéct jsem nechtěl, ale měl jsem hlad. Proto jsem se zastavil doma na Kolišti a vzal tam starý hrnec, sirky a mouku. Schoval jsem se vždy do rohu a z mouky s trávou jsem si vyráběl knedlíky.“ Jindy se jim od Čechů venku podařilo sehnat špek. V koželužně strávil Emil Pupik spolu s dalšími zhruba osmnácti internovanými Němci asi půl roku. Situace s jídlem se postupně zlepšovala a na dopravu stravy do lágru v Křenové přidělili právě Emila. Nejprve jezdil s českým vojákem, nakonec jídlo vozil sám.

Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice

Po čase přišel příkaz k přesunu na nádraží. „Bílé pásky s číslem jsme museli spálit. Nějaký pán mi vzal moje boty a místo nich mi dal dřeváky. Dostal jsem malý kufřík, asi 20 cm na 30 cm veliký, v něm byl jeden kapesník. Dál jsem obdržel tři tisíce marek.“ Emil spolu s dalšími čtyřiceti osobami nastoupil do prvního vagonu. Vlak se rozjel a neznámo kam. „Řekli nám jenom: Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice.“ Další zastávkou se nakonec stal Furth im Wald v Bavorsku. „Vyšel jsem ven, protože jsem měl žízeň,“ vzpomíná Emil Pupik. „Z vagonů jsem slyšel pláč. Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, že je už nikdo nebude znásilňovat. Ptal jsem se po vodě. Dozvěděl jsem se, že musím jít až k poslednímu vagonu. Tam jsem uviděl svou babičku.“ Emil se tak po dlouhé době setkal s někým z rodiny. Babičku si mohl vzít s sebou do prvního vagonu. „Kdybych nevyšel ven, třeba bych jí už nikdy neviděl,“ vypráví Emil Pupik. Vagony totiž od dlouhého vlaku odpojovali postupně na různých místech. S babičkou pak společně dojeli do Garmisch-Partenkirchen.

Začátky v Německu pro Pupikovy nebyly lehké. „Místní lidé z nás nebyli nadšení. Brali nás jako české cikány,“ vzpomíná Emil Pupik a přivítání vysídlenců. Za policejní asistence se noví příchozí nastěhovali k místním starousedlíkům. Emil se snažil navázat kontakt s ostatními členy rodiny, ale nebylo to snadné, i kvůli tomu, že cestování mezi jednotlivými okupačními zónami v Německu bylo možné jen na zvláštní povolení. Rodina se nakonec dala dohromady díky tetě, která se už před válkou přestěhovala do Lipska „Moje maminka byla v obci Wennenden. Její nejstarší sestra Maria žila ve Stuttgartu. Nejmladší Else byla u Američanů v zajetí, protože za války pracovala jako telefonistka na frontě.“

Emil Pupik v Německu vystřídal řadu povolání. V době, kdy jsme natáčeli jeho vzpomínky, žil ve městě Neu Ulm na hranici spolkových zemí Bavorska a Bádensko-Würtenberska. Na setkání si připravil své sepsané vzpomínky, ale nahlížet do nich nemusel, zážitky se mu vryly hluboko do paměti. Ještě jednou jsme se pak s Emilem Pupikem mohli setkat v létě roku 2013 během jeho návštěvy rodného Brna. Společně jsme navštívili Kounicovy koleje a další místa spjatá s jeho vzpomínkami. Z našeho setkání pocházejí i krátké videozáznamy, které můžete zhlédnout u tohoto článku.