Charlie, nezodpovědný časopis. Osvobození od blbosti

Text známé francouzské spisovatelky Marie Darrieussecq, který publikuje několik světových deníků a Echo24.cz, pro něž jej laskavě přeložil Denis Molčanov.

Pociťuji dnes týž úžas jako v roce 2001, tváří v tvář nepřítomným věžím WTC. Protože nám něco vzali. Monument. Poprvé od té doby. Ranili nás v našich nejhlubších symbolech. Charlie Hebdo je národním pokladem.

V tuto chvíli nikdo neví, jak může Charlie příští týden opět vyjít. Čtu si poslední číslo a vidím, že polovina autorů je po smrti. Dívám se, jak mi ty noviny mizí před očima. Pláču jako před milovanou osobou, kterou právě zavraždili. Teroristi je chtějí vymazat. Useknout jim hlavu. Zaujmu já místo těch mrtvých a budu do Charlieho přispívat? Dívám se na své tři malé děti a kladu si otázku. Odpověď zní: ano, není zbytí, teror však zůstává.

Říká se mu „Charlie“, jako starému kámošovi. Můj táta ho čte od sedmdesátých let. Ještě předtím se ten satirický týdeník jmenoval Hara Kiri. V roce 1970 ho zakázali kvůli velmi provokativní (a velmi vtipné) obálce k příležitosti úmrtí generála de Gaulla. Byl založen nový časopis jménem Charlie Hebdo.

Kolik věcí jsem se z Charlieho dozvěděla, a to od mých pěti, šesti let. Ne, nebyl to časopis pro děti. Dozvídala jsem se o sexu, samozřejmě, a také o občanských hodnotách i o právu vysmívat se všemu a duchaplně. Dozvídala jsem se o tom, že žiju v drzé Voltairově zemi. Dozvídala jsem se o feminismu a zároveň fascinovaně zírala na obrázky, na kterých macho osahávali ženským zadky. Dozvídala jsem se o laickosti na obrázcích kněží jebajících malé chlapce. Dozvídala jsem se o fašismu a o rasismu a o antisemitismu a homofobii nad obrázky plnými kouzelné „nevhodnosti“, kteréžto slovo ještě neexistovalo. Všechny Charlieho karikatury jsou šokující. Nutí dospělého člověka k výbuchům smíchu zdravého, očišťujícího – k rázné veřejné hygieně.

Charlie Hebdo měl v podtitulu „nezodpovědný časopis“. Je velmi barevný, zdánlivě bez ladu a skladu, přesto rozdělený do rubrik. Žádná reklama, jenom obrázky a texty. Toto číslo ze 7. ledna má na první straně velkou karikaturu Michela Houellebecqa odkazující na román Podrobení, který mu ten den vyšel a který líčí budoucí Francii vedenou islamistickou vládou… Článek podepsal Bernard Maris, brilantní ekonom, jenž říkával: „zapomenout na Freuda v ekonomii, to je jak zapomenout na Einsteina ve fyzice.“ Bernard Maris byl zavražděn. Osobně jsem měla hrozně ráda sloupek psychoanalytičky Elsy Cayatové. Její poslední článek nese název „Vánoce jsou fakt otrava“. Elsa byla zavražděna. Další rubrika, „Debata“, je zasvěcená existenci Ježíše Krista – výborný článek ve dvou sloupcích pro a proti, je plný svěžího humoru a zároveň vysoké teologické hodnoty. Uprostřed stránky je kresba podepsaná Tignous. Tignous byl zavražděn. Procesí jeptišek s relikvií: Kristovým mobilním telefonem. Nový důkaz o jeho existenci. Sestry totiž zjistily, že má v paměti číslo na Pannu Marii.

Další rubrika, „Fatwa týdne“, je výzva k smrtelnému potrestání… nožiček na brýlích, které nic nevydrží. Ten roztomilý vtípek podepsal Charb, šéf časopisu. Byl zavražděn. Už před lety na jeho hlavu vypsaly islamistické servery odměnu. „Kde je Charb? Kde je Charb?“ křičeli útočníci, když vrazili do redakce. Jeho poslední publikovaná kresba je parádní. Ozbrojený, vousatý extremista s šíleným výrazem ve tváři oznamuje nové atentáty na konec ledna, ale vypadá to jako přání do nového roku. Na sociálních sítích se hovoří o „varovné předpovědi“, jenže Charb takové obrázky kreslil neustále, nebyla to denunciace náboženství, nýbrž veškerého fanatismu.

Další kresba si tropí žerty z pádu letadla Air Asia, protože Charlie si neváží ani obětí. Charlie se směje mrtvým, jako se směje všemu, Charlie vtipkuje o své vlastní smrti, i o atentátu, a je možné, že přeživší této tradici dostojí.

Když dočtete Charlieho, je vám zase dobře, jste osvobozeni od blbosti, co jí na světě je. Je vám, jako by vás právě opustil záchvat smíchu nebo pláče, Charlie je totiž také časopis vážný a filozofický. Wolinsky, legenda satirické kresby zavražděná tuto středu ve svých 80 letech, říkal: „Humorista nemůže věřit v Boha. Humorista bojuje s vyráběním všech legend vysvětlujících nevysvětlitelné.“ Jeho poslední kresba má velmi znepokojující náboj, prezidentu Hollandovi vkládá do úst: „Je to dobrá cesta? To zjistím až na konci.“

Charlieho karikatury mohou být též vlídné, recesistické, dětinské, vědomě vzdálené bontonu, radostně rozpustilé, nereálné. A Cabu, další monument humoristické kresby, mírumilovný Cabu, jenž ještě v 76 letech vypadal jako jeho slavná postava Velký Dudoušek, zasněný mladíček, tento Cabu byl zavražděn, zatímco jeho poslední kresba karikuje Françoise Hollanda a francouzskou levici v podobě jeho pejska.

Když jsem se dozvěděla, že jsou tihle dva po smrti – Cabu a Wolinski –, dala jsem se do pláče. Z poznání, že se to doopravdy stalo. Známe je tak dobře. Z tolika novin, levicových a pravicových, z rádia, televize, v nichž šli padesát let po našem boku a nutili nás k smíchu.

Humor je spásou světa. Humor nás zbavuje ducha vážnosti a nebezpečí s ním spojeného. Charlie používá humor jako zbraň, zbraň, jež ovšem nezabíjí. Tohle je jisté: individua, která zavraždila deset novinářů plus dva policisty a řvala při tom Alláhu Akbar!, smysl pro humor neměla.

V roce 2007 vyšly v Charlie Hebdo karikatury Mohameda. „Zahalte Charlie Hebdo!“ křičeli na obálce papež, rabín a nějaký ulamá. Totéž číslo přetiskovalo dvanáct karikatur z dánského Jyllands Posten. Několik muslimských spolků na ně podalo žalobu za „urážku všech muslimů“ (dnes tyto hlasy ve Francii atentát veřejně odsuzují). Sarkozy a Hollande, na nichž Charlie přitom nenechal nit suchou, se za časopis ve jménu svobody slova postavili. Hollande, tehdy první tajemník socialistů, dokonce sám svědčil u soudu, Sarkozy byl tehdy ministr vnitra, tedy i ministr pro náboženské kulty. Soud dal nakonec za pravdu časopisu, jelikož kresby „zcela jasně mířily pouze na část muslimského společenství, nikoliv na jeho celek.“ Pojem „rouhání“ nemá v demokracii co dělat. Rouhání se vztahuje k sakrálnu, svoboda slova k racionalitě. Salman Rushdie dnes vzdává hold Charlie Hebdo.

V listopadu 2011 Charlie Hebdo, navzdory výhrůžkám, vydává zvláštní číslo přejmenované na „Charía Hebdo“, na obálce ukazuje Mohameda v slzách, zoufajícího si ze svých islamistů: „Je opravdu těžké být milován pitomci“. Prodalo se rekordních 400 tisíc výtisků. V roce 2012, po úmyslně založeném požáru, musel časopis změnit adresu a požádat o policejní ochranu. Čemu všemu asi asistovali ochránci pořádku v redakci, která si v podstatě utahovala ze všeho, co představuje měšťácký řád, váženost, soukromý majetek, „morálka“? „Za rok,“ řekl Charb v rozhovoru pro Le Monde, „jsme jich uondali asi dvacet.“ (září 2012)

A v tomtéž textu se také svěřil: „Nemám děti, ani ženské, nemám auto, žádnou půjčku. Možná to bude znít trochu velkohubě, když řeknu, že radši umřu vestoje, než abych strávil život na kolenou.“

© Marie Darrieussecq, francouzská spisovatelka, držitelka ceny Médicis 2013

Publikováno rovněž v Dagens Nyheter, El Malpensante (Bogota), El Replicante (Mexiko). Dále v Chile, Argentině a pravděpodobně v The Guardian.

Čtěte také: Chlípný intelektuál objevuje výhody islámu

Přejít na diskusi