Promoskevským elementům navzdory
1
Jízda dragounů, bojových vozidel americké armády, která o víkendu dorazí také do České republiky, má vyvolat velkou mediální pozornost. A to se také stalo. Přestože nejde o nijak ojedinělou akci. Jen loni se podle údajů českého ministerstva obrany podobných přesunů vojenských bojových vozidel a mužstva událo 131. Ale až ten 132. má mimořádnou pozornost společnosti, respektive médií. Je spojena s nervozitou, kterou vyvolala agrese Ruska vůči Ukrajině, s pocitem ohrožení pobaltských zemí, Polska a aktivizace provýchodních sil u nás.
Nervozita z Putinova Ruska u Poláků nebo v Pobaltí, i když tam je třeba neustále vnímat silnou ruskou menšinu, je pochopitelná – stejně jako relativní společenská jednota v reakci na demonstraci jednoty aliančních sil.
Je třeba si položit otázku, jak je tomu u nás. V domácích médiích, nás pochopitelně nevyjímaje, je zřetelná rusofobie. Ta má v mnoha ohledech logické vysvětlení. Vyplývá z věkového a sociálního složení redakcí českých médií, které jsou sice většinově doleva, ale jednoznačně prozápadní. Proto také mimořádně citlivě reagují na podezřelé projevy proruské propagandy.
Pozornost, která se těmto projevům věnuje, je nepochybně větší, než by odpovídalo rozložení sil ve společnosti. Existují kvalifikované odhady, podle nichž mají provýchodní, tedy proruské sympatie podporu asi 18–20 procent dospělé populace, což je relativně nízké, a tedy povzbudivé číslo. Odpovídá zhruba podpoře komunistické strany a jejích latentních voličů. Vedle toho je zřejmá aktivizace ruských tajných služeb, proruských sil, podpora propagandy nahrávající zájmům moskevského režimu. Konečně současná i bývalá hlava českého státu těmto náladám vyhovují.
V následné mediální zkratce jsou oba vnímáni jako promoskevští elementi, i když při detailním rozboru to tolik jednoznačné není a při přímých otázkách například členství České republiky v NATO nezpochybňují. Nálepku promoskevští elementi si ale zaslouží, protože v tak zásadních otázkách existence republiky mají být jednoznační. Jinak totiž přispívají k atmosféře, za niž se musí každý vzdělaný, demokraticky uvažující Čech stydět a obávat se o svoji budoucnost.
I oni se tak významně podílejí na společenské nejistotě, která plyne z otázky, kolik že těch slavjanofilů a rusomilců v české společnosti je a jak to, že tady jsou po těch trpkých zkušenostech, jež tato země udělala po roce 1948. Nejsme na prahu války, ale prožíváme vypjatou situaci, která se nás dotýká, a v těchto okamžicích, přes pochopitelné pochybnosti, je třeba zaujmout jednoznačný postoj.
My americké tanky vítáme. A do jednoho z nejbližších vydání připravíme důkladně zpracované téma o náladách v české společnosti.
Co dále najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo:
O čem se nesmí mluvit? Zastírání pravdy a omezení prostoru pro „nevhodné“ názory ohrožují společnost. Čtěte hlavní téma Renesance politické korektnosti.
Na text Martina Weisse navazuje Salon, ve kterém s Danielem Kaiserem diskutovali o projevech politické korektnosti v Česku dlouholetý ředitel Národní galerie Milan Knížák, náměstkyně ministra pro lidská práva Martina Štěpánková a bývalý tajemník vlády pro romskou komunitu Roman Krištof.
Útvar pro odhalování organizovaného zločinu se možná v kauze firmy Excalibur Army dostane na tenký ekonomický led. Jak policie dokáže, že jim armáda prodávala vojenskou techniku pod cenou? Více Daniel Kaiser v textu Excalibur. Když plukovník zatýká generála.
Petr Holub upozorňuje v Případu ústeckých drtičů ledvinových kamenů na prohraný boj, který Brusel i přes zpřísnění zákonů vede s českými specialisty na dotační podvody. Firmy se je totiž za přihlížení úřadů naučily rychle obcházet.
„Máme dnes problém rozlišit, co je opravdu důležité a co nikoli,“ říká psycholog Cyril Höschl v rozhovoru s Vladimírem Ševelou. Mimo jiné mluvili také o ztrátě řádu ve společnosti, tělesných trestech nebo dezinformačních základnách na velvyslanectvích.
