Pojďme se všichni obejmout nad sbírkami Magnesie Litery

Tři sbírky, vybrané v kategorii poezie do finále letošního ročníku soutěže Magnesia Litera, k sobě pasují coby katalog rekreačních zájezdů po starém kontinentě. Počasí v Evropě (autora Adama Borziče) zve na Balkán nebo do Katalánska, Chůze po dunách (Kateřina Rudčenková) do Pobaltí a 64 (Daniel Hradecký) do severních Čech za krásami vnitrozemí. Jsou i další spojnice: zahrnuti do výběru jsou snad všichni, u koho si lze představit, že by mohl mít důvod zabývat se veršotepectvím. Je tu redaktor literárního časopisu i dělník, profesionál využívající oborových tvůrčích grantů, neolevičák i intelektuál, gay i žena.

Borzičův komentář ke stavu světa

Počasí v Evropě, druhá sbírka Adama Borziče, je vypraveno jako černobílá knížka (a design je to pěkný), ale barvu přiznává hned v předmluvě Jakuba Řeháka: „Počasí v názvu lze chápat“ jako „‚počasí světa‘ – citlivost k současné ekonomické krizi a vyčerpání kapitalismu“. Ve sbírce „najdeme básnický komentář k aktuální politické situaci… ukazuje, jaké jsou skutečné možnosti tzv. ‚angažované poezie‘“.  Píše se v předmluvě cosi také o konfesích, universu nebo lyrice, ale po Řehákově programním zdůraznění na úvod působí jiná témata jako paběrky. Je ovšem komické, že následně předvedené verše dokládají, že ono bourání kapitalismu (se sklonem přelít se v boření demokracie) není než mlácení prázdné slámy.

Borzičova strategie je naplánované chrlení a permanentní zalévání čtenáře obrazy a nápady

Dosavadní ohlasy sbírku hodnotí jako uspěchanou a nepromyšlenou, ale o ctižádost rozevlátého mládí nejde: „A dětství, není ono samo jen dospělostí svého času? / V takové rovnici je pak dospělost / jen svrchovaným vědomím / že stále ještě nejsem Dítě“ Je to jen nudné. Borzičova strategie je naplánované chrlení a permanentní zalévání čtenáře obrazy a nápady, takže každý další verš zamlouvá, co bylo před ním. Má uhranout a dát rychle zapomenout. Nepatrný počet krátkých čísel ještě lze udržet v paměti pohromadě, ale roztěkané dlouhé básně s ambicí pásma už ne. Verše se obvykle kryjí s  větou, spěšně se střídají, a nakonec je jedno, co sdělují, je-li to razantní a zdobné – levicovým světonázorem, připomínkou jugoslávských válečných let za dospívání kluka ze smíšené chorvatsko-české rodiny nebo homosexuálním vyznáním chtíče. (To jsou zhruba tři tematické okruhy sbírky. Básně jsou do nich zařazeny bez předělů, ale téma je vždy po kupě.)

Je to dekorativní poezie, jež neustále utíká od sebe, rozrušuje soustředění a odvádí od sebe pozornost. Borzič by možná rád byl dělníkem literatury, ale spíš připomíná pověstného kapitalistu, vyrábějícího kvanta cviček jediného typu.

Rudčenkové sladké mámení

U Rudčenkové Chůze po vlnách (to je čtvrtá autorčina sbírka, tří oddílů a dvou polovin) především tíží otázka, jak se taková kniha mohla dostat do finálního výběru? Tady se nešetřilo pubertálním roztoužením, se vší jeho krkolomností a snahou o moudré vyjevování životních pravd. Tématy sbírky jsou čas, paměť a ovšem vztahy. Snad to jsou důvody jejího úspěchu – jde o pohodlné a jednoduše srozumitelné čtení, vypomáhající si oslovováním čtenáře, takže poezie je to „adresovaná“. Přitom autorka hodně zařazuje abstrakta a infinitivy, které sbírku naopak zatěžují, znekonkrétňují a mají ji zvážňovat. Prézens zase v nabízených závěrech a záběrech má působit neoddiskutovatelně. Toto napětí mezi důvěrností a opatrností je nejzajímavější rys sbírky.

U cenných postřehů je škoda autorčina neustálého nutkání je komentovat a rozňahňávat

Není to tak, že by Rudčenková vůbec nedokázala něco hezky poznamenat, ale při nominaci na Literu je taková schopnost předpokládám samozřejmá. U cenných postřehů je škoda autorčina neustálého nutkání je komentovat a rozňahňávat:  „Být bodrá jako úchytka šuplíku: / bohatství, to už vypadne samo“, „celé dny jsme naslouchali / (…) / didaktickým výkladům jejich otce / (byl z těch, kdo existují ve vyřčeném)“, „i když tě dojímaly děti / které ještě nic netušíce o restrikcích světa / už teď skákaly“ atp. Ještě jedno autorské rozhodnutí je pozoruhodné. Ty nejlepší kousky stojí samostatně, jako básně nanejvýš tří veršů, jako by si Rudčenková náhle uvědomila, že v delším textu se ztrácí: „jak se ty břízy těmi lístky pěkně snaží“, „černá krajina // rozjařený umrlec / co na mrtvou ruku chytil okouna / na tebe samozřejmě mává“. Bylo by škoda neprojít se touto cestou, až se Rudčenková rozhodne slézt s dun.

Velmistr bonmotu Hradecký

Nakonec Hradeckého 64 (třetí autorova sbírka). Titulem přiznává počet zařazených a číslovaných básní, rozsekaných do tří oddílů: Nekyia, Malá píseň v próze a Memorandum. Zatímní ohlasy tápou, zda tento „mostecký solitér divišovského ražení“ píše „kýč, blábol nebo hru na filosofa“ (Michal Jareš), nebo naopak přesvědčeně konstatují, že sbírka „literaturu nikam neposunuje“, byť „nejsou to úplně prázdná slova“ (Ivan Motýl), jsou to „manýristická slova, nadhazování obrazů“ (Aleš Misař). Rozpětí citací dokládá, že 64 patří ke sbírkám, nad nimiž nemá cenu rozumovat, jelikož nejlepší je prostě je číst.

Dlouho jsem nečetl nic tak normálního, jako je věcné konstatování zkušeného muže, že se právě podělal, nemá jak s tím naložit, a proto je lepší přemýšlet o něčem jiném.

Na Hradeckého stylu je přitažlivá najmě schopnost nenuceně zahrnout do svých básní kánon světové literatury, napsat pěknou českou větu a chrlit originální a smysluplné bonmoty: „zapomínáš, / že krále je třeba zabít, / nasolit a sníst, / dokud je při síle a vidí na cestu.“, „miluj sebe a svou zemi, / kde velice pevně a velice pomalu / vědí o tobě stromy“, „Kdo se bojí, nesmí do matematiky, / a mládí přejde jako rýma.“ Vrchol sbírky je její druhý oddíl. Vypráví o starci, který o silvestrovské noci upadne na břich a nemoha vstát promýšlí a bilancuje život (zahrnuje v to rovněž novoroční prezidentský projev a reálnou možnost, že na podlaze svého bytu zemře). Dlouho jsem nečetl nic tak normálního, jako je věcné konstatování zkušeného muže, že se právě podělal, nemá jak s tím naložit, a proto je lepší přemýšlet o něčem jiném.

Netuším, která sbírka vyhraje. Jistě ale vyhrají témata cesty, času a životní rekapitulace – ta jsou společná všem třem knihám, ač je napsali třicátníci a čerstvý čtyřicátník. Rozdíly mezi nimi jsou takové, že s Hradeckým se lze přít, Rudčenkovou nemožno brát vážně a Borziče příčetní čtenáři musejí odmítnout. Je myslím jasné, proč si vítězství zasluhuje Hradecký: liší se a poutá.