Kdo je tu pro železnou oponu?
Zatímco představitelé zaměstnaneckých svazů a četní politici léta požadují, aby se vzdělávání přiblížilo potřebám trhu práce, což podle nich vždy v praxi znamená technizovalo, v praxi dnes objevujeme úplně jiný deficit: deficit všeobecného povědomí o historii.
Její znalost se zjevně v širokých vrstvách těší malé prestiži, absence byť základních znalostí člověka na veřejnosti nedeklasuje. Neznamená to pochopitelně, že na místo historických pojmů jsou v mozcích bílé skvrny. Nějaké pojmy tam jsou, ale jen bez ladu a skladu kdesi odposlechnuté a nahromaděné – bez souvislostí, bez důsledků. Zůstal z nich jen neurčitý emocionální náboj strachu a nenávisti. A právě ten je dnes používán se žalostnými výsledky v argumentaci okolo ukrajinské krize.
Ondřej Štindl již upozornil na další trapný lapsus Strany svobodných občanů - „A když bude Západ i Rusko vojensky podporovat strany konfliktu, bude z ukrajinské války nová korejská válka, která povede stejně k rozdělení země,“ napsal do MF Dnes Petr Mach. Jako analogie s Ukrajinou to kulhá na kvadrát. Zaprvé byla Korea rozdělena už před korejskou válkou, jelikož z ní Japonce vyhnali od severu Rusové a od jihu Američané. Zadruhé to nebyla žádná občanská válka - začala tak, že severokorejský vůdce Kim Ir Sen zaútočil frontální ofenzívou podél 38. rovnoběžky na Jih poté, co k tomu získal souhlas a podporu Stalina a Mao ce Tunga.
První mu poskytl zbraně, druhý stovky tisíc „dobrovolníků“. Americké intervenční síly – přesně vzato síly OSN – na to reagovaly. Zabránily tak kompletnímu záboru Korejského poloostrova komunisty. Mach používá termínu občanská válka s jeho obvyklými konotacemi: konflikt, do kterého není radno strkat nos, protože mu nikdo zvenčí nerozumí, a každá, byť dobrými úmysly vedená intervence všechno jen zhorší. Opak je v tomto případě pravdou, alternativou amerického zásahu nebylo postupné vyřešení vnitrokorejských občanských sporů. Alternativa by znamenala žádný Samsung, žádné Daewoo, žádný Gangnam Style, jen hladomor a pracovní tábory po celé Korei. Mach by si to měl dát na billboardy.
U strany, jež vzbuzovala jisté naděje na regeneraci a rozšíření politické nabídky, to sice mrzí, ale aspoň je bezvýznamná. Premiér této země v sobotu pokračoval ve svém trapném lavírování. Na sobotním zasedání grémia své strany zopakoval, že sankce vůči Rusku nejsou řešením, protože nebudou mít vliv na jeho postoj vůči Ukrajině. Prý „vršení sankcí není řešení, řešením je důsledná politická debata.“ EU i USA musí s Ruskem udržet politický dialog. Je nápadné, že premiér jednající ve vleku varování, jak hrozivé rány sankce zasadí našemu exportu, ví, že na Rusko nebudou mít vliv. Je směšné, že řešení premiér vidí v něčem, na čem se nebude nijak podílet. Kreml se s ním bavit nebude, Putin bere telefony jen Merkelové. A je nehorázné, že nezbytnost jednotného postupu EU vyzdvihuje politik, který na jednání do Bruselu odjíždí s veřejným příslibem, že ho bude blokovat.
To nejhorší na konec. „Politika sociální demokracie je, abychom zabránili vzniku nové železné opony na východě Ukrajiny,“ pravil Sobotka. Volba mezi železnou oponou a kantovským věčným mírem není obtížná. Kéž by tak volba stála.
Jistěže si nikdo nepřeje izolaci Ruska ani nikoho jiného. Ale ta volba metafory je tak nešťastná, jak je výmluvná. Zaprvé, železnou oponu spustilo Rusko. Ohradilo jí svou sféru vlivu, aby z ní nikdo nemohl utéct. Nebylo za ní zahnáno žádnými západními sankcemi. Naopak, třeba zrovna my bychom si měli pamatovat, jak důležitým bodem v jejím spouštění bylo, když nám Moskva v roce 1947 zabránila přijmout Marshallův plán.
Zadruhé, na západ od železné opony bylo líp než na východ od ní. Takto je železná opona chápána v celém demokratickém světě, tak s tímto pojmem pracují normální historici. Jiný obsah tomu pojmu ovšem dávala komunistická propaganda. V té náležel do kategorie pojmů vyjadřujících západní agresivitu, patřil po bok takových pojmů jako imperialisté, váleční štváči, studenoválečníci, revanšisté a podobně. Proč Sobotka označuje za hlavní nebezpečí ukrajinské krize právě toto, a ne třeba rozpad helsinských principů v mezinárodních vztazích v Evropě, používání síly, znovunastolení sfér vlivu nebo nějaký jiný pojem se solidním sociálnědemokratickým rodokmenem? Bere snad dodnes jeho spolustraníky komunistická propaganda za srdce víc než demokratické myšlenky? Anebo má sám Sobotka v hlavě takhle nastláno? To snad nemusel v listopadu 1989 jezdit z bučovického gymnázia na demonstrace do Prahy.
Vždyť si lze představit spoustu horších věcí než novou železnou oponu, pokud bychom byli na její západní straně. Třeba horkou válku. Anebo postupné okupování klíčových pozic lidmi, u nichž človek neví, zda jim jde o naše zájmy, anebo o ruské.
