Hrůzy Islámského státu, Zemana a Zaorálka

V těchto dnech probíhá v Osvětimi vzpomínková akce výročí osvobození tohoto koncentračního tábora, jichž se zúčastní řada hlav států či vlád z celé Evropy a světa. Česká republika je mimochodem donorem Nadace památníku a muzea Osvětim – Březinka a český velvyslanec v Polsku členem jejího mezinárodního poradního sboru. Ve stejné době se na Pražském hradě odehrává akce Let My People Live!, organizované se zjevným – a neúspěšným – záměrem ubrat vítr z plachet polské akci.

Organizátoři avizovali účast francouzského prezidenta a slibovali i ruského prezidenta a německou kancléřku. Organizátor akce, předseda Evropského židovského kongresu Vjačeslav Moše Kantor, je přítel Vladimira Putina, ruský oligarcha, který se svého majetku zmocnil ve stejné době a stejným způsobem jako Michail Chodorkovskij, o němž Miloš Zeman řekl, že je škoda, že Putin takových nezavřel víc. Zde také hledejme vysvětlení, kde se vzala sestava jednoho z nejbizarnějších konferenčních panelů, jaký si současná politická fantazie je schopna představit: ředitel americké organizace na ochranu Židů Anti-defamation League Abraham Foxman, francouzský liberální filozof a aktivista Bernard-Henry Lévy, americký historik Timothy Snyder a ředitel Ruských drah, Putinův, Zemanův a Klausův přítel Vladimir Jakunin.

Pan Jakunin by ovšem mohl u nás najít více příznivců poté, co nedávno pohrozil, že pokud by byl nucen zveřejnit svůj plat, odejde raději do soukromého sektoru (přičemž se zajisté neobává tolik zásahu do soukromí jako toho, jak by pak vysvětlil nesoulad mezi svými příjmy a majetkem).

Tolik na rozjezd něco kontextu k dnešní výměně názorů na použití síly mezi prezidentem Zemanem a ministrem zahraničí Zaorálkem.

Projev, který Zeman na konferenci přednesl, byl mimořádně špatný. Úvodní oslí můstek o tom, jak někteří intelektuálové podlehli fascinaci Hitlerem, měl zřejmě fungovat jako špička vůči „pražské kavárně“. Příkladů by se našly stohy. Zeman vedle spisovatele Knuta Hamsuna citoval Peroutkův výrok, který nebyl příkladem fascinace, nýbrž defétismu, a jeden překroucený a z kontextu vytržený výrok Winstona Churchilla. Churchill nepsal Hitlerovi v lednu 1939, jak tvrdí Zeman, nýbrž v listopadu 1938 pronesl v Parlamentu dlouhou reakci na Hitlerův útok na kritiky Mnichovské dohody. V něm mimo jiné pronesl slova: „Vždy jsem říkal, že kdyby byla Velká Británie poražena ve válce, doufám, že bychom našli nějakého Hitlera, který by nás navrátil k našemu oprávněnému postavení mezi národy,“ což bylo uznání rozvratu, do něhož vrhl Německo versailleský mír. Pak už následovala jen kritika Hitlera. Amatérismus přípravy prezidentova projevu je obtížně uvěřitelný; čerpá snad z nějakých konspiračních webů psaných v nějakém cizím jazyce?

Jádro Zemanova projevu spočívá v doporučení, aby světová armáda pod egidou Rady bezpečnosti OSN zaútočila na Islámský stát.

První, co je k tomu třeba říci, je to, že prezident země, která vydává na armádu procento HDP, by se měl vystříhat rad jiným, jak mají nasazovat ty své.

Dále je Zemanův plán nesmyslný takticky. K „bezvýchodnému“ plošnému obsazování území se v Iráku přistoupilo proto, že každý voják ví, že letectvo samotné ještě žádnou válku nevyhrálo. Z míst, kde dnes kraluje Islámský stát, jako třeba Falúdža, americké jednotky v době okupace Iráku sunitské teroristy v tvrdých bojích vyhnali. Vrátili se tam, když Američané odešli, a dnešní útoky, vedené ze vzduchu včetně použití Zemanem doporučovaných bezpilotních letadel, je zatím nevyhnaly.

Pak tu máme nereálnost politickou. Členové Rady bezpečnosti by se na něčem takovém neshodli. Neshodli se na přístupu k občanské válce v Sýrii, která s rozmachem Islámského státu intimně souvisí. Neshodují se v přístupu k zemi, která připomíná Německo v 30. letech víc než Islámský stát – k Íránu. Je to naprostý blábol, shodou okolností v kremelských intencích. Je to Kreml, který říká navenek, že svět se musí sjednotit proti islámskému nebezpečí, a domů, že hlavním konfliktem dnešního světa je snaha USA zničit Rusko.

Proti Zemanovi se ostře ohradil ministr zahraničí Zaorálek a jeho vystoupení mělo dobrý mediální ohlas. Zřejmě z toho jednoduchého důvodu, že se ozval proti Zemanovi. Ale co vlastně řekl?

Odmítl „křižáckou válku“, termín používaný islamisty. „Nevěřím na žádné další vojenské intervence Západu v Sýrii, Iráku či bůhví kam,“ prohlásil. Byla to proklamace neintervencionismu, jaká je dnes na levici v módě a snadno se prodává. Jenže každou, i zpackanou, intervenci, je třeba poměřovat kontrafaktuálním scénářem: co by se stalo, kdyby k ní nedošlo? Tak jako je snadné říci, že vizitkou intervencionistů je Irák, je stejně snadné říci, že vizitkou neintervencionistů je Rwanda. Ale „Za další genocidy“ nezní jako dvakrát atraktivní zahraničněpolitické heslo.

Dále řekl, že se nemáme nechat zjančit teroristy, a že s radikálním islamismem se musejí vypořádat muslimové sami. To opomíjí problém, co s těmi asi 4000 evropskými občany, kteří bojují v Sýrii a mohou se vrátit (mimochodem, v poměru k počtu obyvatel jich nejvíce pochází poněkud překvapivě z Belgie, Dánska a Švédska). A tady je pro českou vládu úkol stejně jasný, jako pro Zaorálka nevyslovitelný: vznik muslimské subkultury, která tyto občany plodí, u nás nedopustit.

Přejít na diskusi