Český nacionalismus, nebo norská arogance

Z některých kruhů, někdy i intelektuálních, zaznívá odsouzení vyhraněného postoje vládních politiků, veřejných představitelů a novinářů, kteří se zastávají práv Evy Michalákové a jejích synů, kteří byli matce odebráni norskými úřady. Prý jde o populismus, hysterii, o novou hilsneriádu, nebo dokonce o český nacionalismus.

Nelze samozřejmě vyloučit, že někdo může chtít i získat politické body, ale je nutné neustále podezírat i v případě, kdy se někdo rozhodne pomáhat matce, jež už několik let bojuje o to, aby opět mohla být se svými odebranými dětmi? Kde ti moudří kritici berou jistotu, že zrovna ten norský systém nedělá chybu? O jakou chimérickou víru se opírá názor, že norská společnost je vyspělejší než ta česká? Každý systém dělá chyby a jeho kvalita se nejlépe pozná podle toho, jak se s nimi vyrovnává. A norský systém nemůže být dobrý, pokud páchá takové zlo na dětech a jejich matce tím, že jim upírá právo být spolu, pokud od sebe oba sourozence oddělil, což je vůbec nejhorší, zakazuje matce, aby děti mohla navštěvovat, a pokud návštěvu povolí, nedovoluje s nimi mluvit jejím mateřským jazykem. Dovede si někdo představit, že by se Norové chovali podobně k řekněme izraelským občanům?

Kdekdo v případě dětí Michalákových na prvním místě šermuje informacemi ze spisu, na jehož základě norské úřady děti matce odebraly. Jedna osoba dokonce zveřejnila privátní fotografie rodiny, které měly cosi dokazovat, ale nakonec jediné, co prokázala, bylo zvrácené a bezcitné myšlení obhájkyně norského sociálního úřadu, která si v touze obhájit svůj názor na věc vezme jako argument cizí soukromí. V té rodině se možná něco špatného dělo, ale to určitě není předmětem pro veřejné zkoumání – spis má zůstat na úrovni debat odborníků. Evidentně se tam nedělo nic kriminálního, protože ani jeden z rodičů nebyl soudem usvědčen a potrestán. Nedokázala matka svým několikaletým bojem dostatečně mateřské city a zájem o děti? Je tam obava z nějaké recidivy? Pokud ano, není nic jednoduššího než v případě navrácení dětí zpět matce rodinu kontrolovat sociálními pracovníky. Co to je za státní instituce, které tak fatálně poškozují zájmy a práva rodiny? Je jasné, že norská společnost jinak vnímá postavení rodiny a dětí v nich, a je zřejmé, že české společnosti do toho nic není, protože i ta má právo uspořádat si vztahy podle své společenské dohody. Ale zároveň Norové nemohou zasahovat do práv českých občanů. Objevují se také srovnání norské a české sociální péče, z nichž ta norská vychází lépe. Dokazuje se to počtem selhání českých úřadů při ochraně dětí a jejich umisťování do ústavní péče, která je u nás preferovaná třeba ve srovnání s tou pěstounskou. Toto srovnávání je ale v případě rodiny Michalákových naprosto irelevantní, protože tady řešíme jeden konkrétní případ. A každý konkrétní případ porušování práv dětí a rodičů má být předmětem veřejného zájmu, jedno jestli se stal v Oslu, nebo v Českých Budějovicích.

Postup českého státu a politické reprezentace při ochraně vlastních občanů by měl být mnohem důraznější a tvrdší než omezování se na nějakou protestní nótu či nepozvání norské velvyslankyně na oslavy státního svátku. Česká strana se dosud chovala příliš korektně, norské úřady ji zcela ignorují, a zahájením procesu adopce dokonce porušily sliby, které české straně daly. A je úplně jedno, jestli se tohoto arogantního chování vůči českým občanům dopouští Norsko, Finsko, nebo Bulharsko, český stát musí zájmy svých občanů účinně bránit. Stejně jako se podařilo dostat před justici Američana Kevina Dahlgrena, který je podezřelý z vyvraždění rodiny na Brněnsku. V případě dětí zadržovaných norskými úřady však ubíhající čas páchá strašné škody.