Nová ruská strategie: rozklad místo zničení

Jakkoli silně můžeme politicky, morálně či legálně nesouhlasit s ruskými kroky vůči Krymu a východní Ukrajině, z ryze technického hlediska je nezbytné uznat, že Rusko používá skutečně zajímavou a do značné míry inovativní strategii. Co je vlastně její podstatou? Je to už opravdu válka, nebo „cosi jiného“? Jedná se o kvalitativně nový a originálně ruský nápad? Má i nějaké slabiny či nevýhody? A jak se lze proti ní vůbec bránit?

Válčení nové generace

Nová ruská strategie není vlastně ničím utajovaným, protože o ní otevřeně a oficiálně hovořili i přední ruští vojenští činitelé a respektovaní experti. Označuje se obvykle jako „válčení nové generace“ (New Generation Warfare, vojna novogo pokolenija) a je charakteristická několika zcela zásadními rozdíly oproti tradičním metodám. Zejména je typické, že nedojde k žádnému vyhlášení války či jinému jasnému zahájení nepřátelství, takže přechod od míru k vojenskému konfliktu je postupný a nejednoznačný (byť nikoli nutně pomalý). Protivník není přímo ničen, ale spíše systematicky rozkládán a ochromován.

Vojenské operace jsou tzv. bezkontaktní, což znamená, že neprobíhají klasická velká střetnutí pěchoty, tanků, dělostřelectva apod. Angažují se hlavně speciální jednotky, bezpilotní letouny či kybernetické prostředky. Rozsáhle se nasazují nevojenské nástroje, tj. různé psychologické, mediální, ekonomické či politické metody. A to všechno probíhá za dokonalého informačního propojení a koordinace všech zúčastněných sil a prostředků.

Operace realizovaná dle této strategie začíná právě oněmi nevojenskými prostředky, což vede k destabilizaci, oslabení a zmatení nepřítele. Významnými cíli jsou političtí a vojenští činitelé, jejichž akceschopnost je poškozena vydíráním a úplatky. V obyvatelstvu je silně podněcována nespokojenost a odpor vůči vládě. V této fázi se na teritorium nepřítele poprvé dostávají první vojenské jednotky, a to v podobě nepříliš početných sil, které mají špičkový výcvik a výzbroj, byť nemají žádné oficiální označení. Zpočátku se samy příliš neangažují v boji, ale všestranně podporují činnost místních ozbrojených aktivistů.

Vojenská aktivita postupně eskaluje. Mohou se zapojit i soukromé či polo-soukromé vojenské firmy. Může být zřízena bezletová zóna, popř. lze provést omezené letecké nebo dělostřelecké údery, perspektivně se dají nasadit nesmrtící (a)nebo energetické zbraně. Takto jsou vyřazena či obsazena klíčová politická, ekonomická a vojenská centra, čímž se dotčené území prakticky dostává pod kontrolu útočníka. Když v závěrečné fázi přicházejí „oficiální“ vojska a provádějí kompletní okupaci území, nenarážejí už na významnější odpor.

Asymetrická ne-válka

Obsazení Krymu nepředstavovalo plnohodnotnou realizaci celé této strategie, hlavně proto, že vojenský odpor ukrajinské armády byl nevýznamný prakticky od počátku a obyvatelstvo bylo Rusku velmi nakloněno. Přestože jsou (dnes tak populární) srovnání Ruska s Třetí říší vysoce zavádějící, lze říci, že anexe Krymu byla ve vztahu k „válčení nové generace“ asi v podobném vztahu jako anšlus Rakouska ve vztahu k Blitzkriegu. Vlastně se jednalo o rozsáhlé cvičení za víceméně mírových, přestože reálných podmínek.

Nedá se říci, že by ruští generálové vytvořili něco, co zde nikdy dříve v žádné podobě nebylo. V jejich strategii lze vidět prvky mnoha dobře známých konceptů, ať již jde o klasické Umění války čínského vojevůdce a myslitele Sun-c’, doktrínu „4th Generation Warfare“ nebo čínský projekt „Unrestricted Warfare“. Přínos Rusů spočívá především v tom, že tyto prvky propojili a vytvořili z nich ucelenou strategickou koncepci. Jednou z jejích možných interpretací je i to, že je zamířena proti Pátému článku NATO, resp. proti jakékoliv smlouvě o kolektivní obraně, protože se jedná o jakousi asymetrickou „ne-válku“.

Ano, asymetrickou. Ještě nedávno bylo „v módě“ tvrzení, že klasické konflikty dvou státních armád o sporné území jsou věcí minulosti a že budoucí konflikty budou vedeny zejména proti povstalcům, teroristům a dalším nestátním skupinám, které sází na asymetrické způsoby boje. Nyní se však rýsuje možnost, že nastane jakási kombinace obojího, protože konflikty o území by mohly probíhat sice mezi státy, ale s tím, že jedna ze stran se bude angažovat asymetricky, pokud jde o přímou účast jejích vojenských jednotek, ačkoliv ty budou mít k dispozici výcvik a výzbroj na úrovni elitních sil národních armád.

Nasazení zejména asymetrických a nevojenských nástrojů umožňuje útočníkovi i „věrohodné popření“ (plausible denial) jakékoli účasti v konfliktu. Vše lze označovat za vnitřní problémy napadené země a v případě větších komplikací se dá operace přerušit. Neoznačení ozbrojenci se stáhnou a nátlak skončí, útočník bude nadále vše popírat, škody však již budou napáchány. A až pozornost poleví, celý scénář se dá klidně zopakovat.

Nepřítel musí mít zoufalé radikály

Má ale tato strategie i nějaké slabé stránky? Můžeme se opět vrátit k německému Blitzkriegu, protože lze opět načrtnout jednu paralelu. „Blesková válka“ totiž opravdu dobře fungovala jen proti slabému a nepřipravenému protivníkovi. Ruské „válčení nové generace“ je velmi účinné proti Ukrajině, což ale vůbec neznamená, že by stejně dobře fungovalo třeba proti pobaltským republikám. Celá strategie totiž stojí na předpokládané neochotě nepřítele „začít střílet první“, resp. podstoupit přímou ozbrojenou konfrontaci.

Dalším požadavkem nezbytným pro úspěšnou realizaci oné strategie je právě nutnost toho, aby u nepřítele existovala dostatečně silná skupina nespokojených obyvatel, jež bude také ochotna zapojit se do alespoň omezených ozbrojených akcí. Pár nadšenců s transparenty nestačí, musí se jednat o hodně odhodlané (popř. zoufalé) radikály, kteří v krajním případě vezmou do ruky samopal a půjdou třeba obsadit radnici ve svém městě.

Z těchto předpokladů tedy vyplývají i způsoby, jak se proti „válčení nové generace“ efektivně bránit. Nesporně je třeba mít opravdu akceschopné ozbrojené síly, jež budou připraveny nejen odvádět působivé výkony v zahraničních misích, ale rovněž chránit vlastní teritorium, a to jak proti klasické vševojskové invazi, tak proti asymetrickým diverzím nebo třeba kybernetickým hrozbám. Navíc je samozřejmě potřeba disponovat kvalitními zpravodajskými službami, které podobný útok zavčas odhalí. To však pořád není to nejdůležitější, jelikož to hlavní opatření se nenachází v rovině vojenské, nýbrž politické.

Ani nejlepší armáda nebude moc platná, pokud o jejím použití nebudou rozhodovat odhodlaní a schopní politici a pokud za ní nebude stát loajální obyvatelstvo. To, co ze země dělá vhodný terč pro „válčení nové generace“, jsou zejména slabí a uhýbající politici a občané nespokojení s politickou, sociální či ekonomickou situací.

Pro Ukrajinu to vše platí takříkajíc dokonale, ale měli bychom se důkladně zamyslet, zda náhodou tyto varovné ukazatele (ačkoliv jistě v menší míře) nemůžeme dnes pozorovat také v téměř celé Evropě.