Jsme součástí Západu? Nebo se musíme přiklonit k Východu?
Z aktuálního čísla
Týdeník ECHO
1
Platí, že tak jako příroda, i strategie trpí hrůzou z prázdna? Jaká je souvislost mezi tím, že obavy vyjádřené otevřeným dopisem několika středoevropských politiků Obamovi v létě 2009 z toho, že region přestane být předmětem amerického strategického zájmu, se do písmene naplnily, a tím, že máme na Hradě prezidenta, u něhož nevole jeho odpůrců krystalizovala do výtky, že je „Putinova loutka“? Vyplývá jedno z druhého?
Lze říci, že po rozšíření NATO Spojené státy všechno zkazily nejprve tím, že invazí do Iráku ztratily v Evropě veškerý goodwill, a pak nebyly schopny dotáhnout projekt protiraketové obrany, když to ještě šlo. Zdejší politiky, kteří se pro ně angažovali, tak nechali na holičkách. Ale je to tak z pohledu Ameriky? Jeden svatokrádežný názor může znít, že se nám v Havlově období podařilo povýšit česko-americké vztahy na úroveň, kam by, živeny jen přirozenými zájmy, nikdy nedorostly. Nebyly podepřeny reálnými zájmy obou zemí, respektive zejména zájmem Ameriky.
Zjednodušeně řečeno, Havlovi s Albrightovou se podařilo utéct příliš daleko a bylo nevyhnutelné, že je jejich nástupci dohoní a budou je korigovat. Jejich souhra přitom nebyla postavena na tvrdých strategických zájmech, ale jen na osobní kulturní a hodnotové blízkosti. „Nelze tvrdit, že by tato kulturní blízkost byla produktem pečlivě vyargumentované politické úvahy,“ popsal to loni americký zahraničněpolitický analytik Bruce Jackson, jehož nelze vinit z toho, že by náš region neznal a nepřál mu.
„Otázky kladené této romantické alianci byly překvapivě lehké a odpovědi bezbolestné: Rusko špatně, Aun Schan Su Ťij dobře, Evropa svobodná a bez hranic a Cuba libre. Ve skutečnosti to nelze dost dobře ani považovat za politické hodnoty. Václav Havel v prezidentském úřadě jistě dosáhl mnohého v agendě lidských práv a v rozšiřování NATO, nicméně tu zůstává otázka, zda samotné sdílené hodnoty zakládají v zahraniční politice politickou alianci.“
Zájem na české straně by byl, a to velmi dobře odůvodněný. Aliance s USA je v našem zájmu nikoli prostě jen jako obranný deštník. Vzdálený, benevolentní hegemon má své půvaby ve srovnání s lokálními hegemony, jejichž zájmy mohou být nebezpečně konkrétní. Pro zemi v prostoru mezi Německem a Ruskem dává vzdálený hegemon skvělý smysl a je dobré mu vysvětlovat, že už dvakrát, když Evropu pustil ze zřetele, musel v ní intervenovat. Pro Ameriku to už tak jasné není. Jako jediná globální supervelmoc si mohla aliance vybírat; pokud bude svět multipolárnější, musela by Amerika s jinými mocnostmi při budování aliancí soupeřit. Ale tento americký prezident to považuje za volitelný předmět a nemá zájem. Tedy považoval až do chvíle, kdy se jeho zahraniční politika v Sýrii a na Ukrajině bez nadsázky zhroutila; co si skutečně myslí teď, je těžko čitelné.
Celý článek si můžete přečíst v aktuálním čísle Týdeníku ECHO. Časopis si můžete předplatit zde.
Koupit v papírové podobě si ho můžete na těchto prodejních místech.
