Jak je to s mrtvými vojáky a co čekat od Robbena

Pro forma dosavadních dní přiznávám, že kvůli rostoucím základům své vlastní tiskové hromádky jsem něco Štindlových starých novin odnesl do kontejneru. Pracovní stůl je tak vzdušnější, vzduch po včerejších bouřích čistší, takže se dýchá líp a líp a kolegové Daniel Kaiser a Lenka Zlámalová se ubezpečili, že dnes spolu na oběd vyrazí brzy (nestalo se, pracovali dlouho). Nu a noviny jsou plny žalmů: za potupené brazilské fotbalisty a padlé české vojáky.

Jejich úmrtí po sebevražedném bombovém atentátu věnují dnes nejvíc svého místa Lidové noviny, MfDNES a Právo. K události došlo včera v afghánské provincii Parván při rozhovoru s místními předáky, ženami a dětmi, jimž vojáci rozdávali pamlsky. Při takové obsadě prý nikdo nevěřil, že situace by mohla být nebezpečná. Jenže útočník na všecky vyzrál, převlékl se do policejního mundúru a odpálil se. Je to nepříjemné, ale může se to stát, přece jen jde o válku, ne o fotbalový zápas podle pravidel. České noviny přitom vytvářejí dojem, že reálnou katastrofou včerejšího skutku byla úmrtí českých vojáků. Texty zpráv jsou proto plny titulků a sloganů „nejtěžší ztráta“, „nejčernější obavy se naplnily“, „vojsko utržilo nejbolestivější ztrátu“ (to vše jsou Lidovky), „nejhorší den v historii armády“ (Právo), „největší tragédie české armády“ (MfDNES) a tak podobně napříč všemi listy. Aspoň že Hospodářské noviny se drží zpátky a jejich slovník je mírný.

Chápu, že potravu noviny potřebují rovněž v létě, ale tohle je nemravné počínání. Anebo jsem necita, ale řekl bych, že průšvih je především úmrtí těch dětí a ovšem všech civilistů. Voják má v popisu práce nasazovat svůj krk a je přirozené, že ve službě spíš může zemřít než třeba prodavačka v novinovém stánku pod okny redakce Echa. Rozhodně nemám „obavy“ z úmrtí našich vojáků v zahraničních misích. „Obavy“ mám o to, aby byli vysílání s rozmyslem a své úkoly plnili (a umírali přitom), aniž se za ně musíme stydět. Včerejší případ podle všech indicií k takovým patří. A mimochodem „nejhorší den v historii armády“ je jistě ten, kdy českoslovenští vojáci bez boje složili svůj proviant k nohám okupační nacistické správy. Aspoň dvěma slušnými zprávami je, že přes zprávu o úmrtí svých kolegů, chrudimští výsadkáři včera pokračovali ve svém naplánovaném výcviku, a že prezident Miloš Zeman se pro jednou zachoval náležitě a pravil „chtěl bych říci, že nezemřeli zbytečně, protože v Afghánistánu je jedna z nejvýznamnějších teroristických základen, která organizuje útoky vůči celému civilizovanému světu.“ (Byť samozřejmě se patří dodat, že Afghánistán je rovněž země v mnohém civilizovaná.)

Všechny deníky také připomínají, že premiér Bohuslav Sobotka dnes začal svou prázdninovou pouť po ministerstvech: odstartoval na ministerstvu kultury. Je to mnohonásobně symbolické. První vizita zrovna na kulturním stánku má vypadat jako pocta celému odvětví, ale co si vzpomínám, kultura je odjakživa resort, s nímž si nikdo neví rady. A tak to každé volební období vypadá stejně: Nový premiér slíbí dosadit do ministerského křesla odborníka. Zkraje vládního úřadování se to někdy i podaří, každopádně závěrem vládního běhu už je vrchní závodník stáje vystřídán a ministrem je někdo „za věrné stranické služby“. Vždy se hovoří o tom, že rozpočet kultury se vyšplhá na jedno procento výdajů státního rozpočtu (jako by to byl maximální výdobytek a ne almužna pro chudé příbuzné). Jenomže pak je potřeba šetřit a škrtat, takže na jedno procento můžeme zapomenout. Rozpoutá se tradiční hra: vyhrožuje se dalšími škrty, „dělníci kultury“ na tu pohrůžku zareagují bouřkou, náhle se někde najdou peníze a rozpočty zůstanou zhruba na svém. Těchto několik tahů zaměstná tolik lidí na tolik měsíců, že celek kultury se zase nikam nepohne, ale uplyne několik let. Když tedy premiér Sobotka slibuje ministru Hermanovi, kterého nedávno chtěl odvolat, že „vláda se bude snažit, abychom postupně situaci zaměstantnců v kultuře zlepšili“ (tj. zvedli jim platy), nechává mě to klidným. Vždyť ministr financí nedávno Hermanovi vysvětlil, že bude třeba škrtat. Navyklé kolečko se dávno roztočilo.

To včerejší semifinále fotbalového mistrovství světa bylo onačejší klání! (Kdo by náhodou nevěděl: Německo porazilo Brazílii 7:1 a Miroslav Klose se stal nejúspěšnějším střelcem historie MS.) Deník Sport se však překvapivě víc než ke včerejšímu mači vyjadřuje k dnešnímu – večer se utkají Argentina s Holandskem. Ačkoli podle Sportu půjde spíš o souboj Messiho s Robbenem o nejlepšího hráče turnaje, jelikož ostatek hráčů jest redaktory pečlivě zamlčen jako stafáž. Ale to se nemůže nikdo divit, když trumfy obou vypíchnutých hráčů jsou tak výjimečné: „Messi dostává míč do nohy“ (je mi líto, ale pod takovou charakteristikou si nesvedu představit vůbec nic), kdežto „Robben číhá vpředu“ a jeden ze dvou gólů Španělsku dal „po neskutečném sprintu, kdy vyvinul rychlost 37 km/h.“ Duchaplnost tohoto sdělení mi připomněla stejně tíživou povídku Šimka a Krampola Jak jsem cestoval (do Hamburku), v níž řidič výletního autobusu Václav Dvořák po přejezdu německých hranic „šlápl pořádně na plyn a vědom si toho, že zde rychlost není omezena vyhláškou sto, vyvinul šedesátikilometrovou rychlost“. Setká-li se Robben nakonec s Němci, uvidíme, zda se taky tak rozlétne.

Blesk to rozčísl zrovna tak: vinou globálního oteplování prý ubývá „zrzavého genu“, který „se vyvinul v oblastech, kam nikdy moc nesvítilo slunce“ a měl za úkol zásobovat tělo vitaminem D. Jenže teď „na obloze bude méně mraků, vitamínu D bude tak všude dost a speciální geny zrzků už nebudou potřeba“, „až nakonec vymřou úplně“. Chmurná předpověď, zvlášť pro zrzouny. Naštěstí Blesk přispěchal na pomoc radou a nápadem: dokud je čas, „měl by své geny rychle rozšířit neporazitelný Chuck Norris“. Bezesporu to je možnost, ale jak napovídá Norrisův životopis, existují i jiné cesty – třeba udělat chladno, neboť Chuck Norris se tak dlouho díval do slunce, až mrklo.  

Přejít na diskusi