6 PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ

Sportovec musí vydržet mnohem víc, řekli estébáci a pustili do něj proud

NOVÉ

Témata:

Za úspěchy sportovce je vždycky velký díl dřiny a zkušeností trenéra. Tím jediným, který s přípravou pomáhal nejslavnějšímu českému běžci Emilu Zátopkovi, byl Jan Haluza. Muž, který byl sám atletickou legendou, olympijským medailistou a také vystudovaným doktorem práv, ale zažil mnohem víc pádů než vrcholů. V různých komunistických vězeních a lágrech strávil osm let a zažil nelidské mučení. Dožil se 97 let a do konce svých dní vysvětloval žákům a studentům, jak důležitá jsou lidská práva a svoboda.

Jan Haluza se narodil 12. července 1914 ve Šternově, dnešním Újezdu u Brna. Měl osm sourozenců, mládí prožil v bídě a musel tvrdě pracovat na rodinném hospodářství. Právě tam se možná zrodil základ jeho disciplíny a pevné vůle, která se mu později mnohokrát hodila.

Po maturitě se rozhodl studovat práva a ve volném čase se věnoval sportu. „V roce 1935 se v Telnici nedaleko Újezdu konalo sportovní utkání. Běžel jsem 100 metrů, skákal o tyči, házel oštěpem. Nakonec byl přespolní běh. Závod jsem vyhrál a na druhém místě skončil můj bratr. V roce 1936 se konala katolická olympiáda ve Vídni a mě požádali, abych se zúčastnil rozřazovacího kola. Zaběhl jsem 1500 metrů za 4 minuty 38 sekund. Tím pádem jsem okamžitě jel na olympiádu – nejdřív do Vídně a potom i do Lublaně. Ve Vídni jsem získal bronz v běhu na 800 metrů a na trati 1500 metrů jsem doběhl čtvrtý. V Lublani jsem poté získal stříbro a roku 1939 jsem zvítězil v přespolním běhu na Pankráci a vyhrál jsem svůj první mistrovský titul.“ Všechny medaile ale později skončily ve spárech soudruhů, kteří vyrabovali jeho byt.

 

Jan Haluza vyprávěl své vzpomínky dokumentaristům z neziskové organizace Post Bellum. Tato organizace sesbírala už tři tisíce osudů a zpřístupňuje je na portále Paměť národa (www.pametnaroda.cz) . Z této úctyhodné sbírky vznikají už deset let rozhlasové „Příběhy 20. století“, které vysílá Radiožurnál v sobotu v 21h a Český rozhlas Plus v neděli ve 20h.

Poznejte při letním cestování příběhy pamětníků tam, kde se skutečně odehrály. Stáhnněte si do svého chytrého mobilu aplikaci Místa Paměti národa a projděte si cesty agenta Chodce nebo trasu mapující osudy faráře Toufara. www.mistapametinaroda.cz.

 

Olympionik, který porážel Zátopka

Na právech promoval v březnu 1939. Těsně před nacistickou okupací Československa ale právníka nikdo nechtěl, a tak začal Jan Haluza pracovat jako dělník na výkopu Brno-Český Brod. Každodenní vyčerpávající dřinu s lopatou a krumpáčem pak vystřídaly relativně šťastné necelé tři roky v Praze, kde doktor Haluza získal místo výpomocného učitele tělocviku na arcibiskupském gymnáziu. Když školu Němci zavřeli, uvažoval sportovec, co dál. Projevily o něj zájem pražské kluby Sparta a Slavia, ale také Atletický klub Baťa Zlín, a tomu dal Haluza přednost. Ve Zlíně potkal o osm let mladšího Emila Zátopka. „Přišel za mnou pan Juránek, vedoucí sportu, a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem společně běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všechno dělal se mnou.“

Emila Zátopka trénoval Jan Haluza v letech 1942–1944, pak už se legendární maratonec připravoval sám. Haluza tak byl jeho prvním a jediným trenérem. Až do konce života si vážil toho, že na něj Emil nikdy nezapomněl a ještě ve stáří o něm Zátopek řekl: „Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.“

Jan Haluza a Emil Zátopek společně vyhráli několik štafetových běhů. O tom, že Haluza byl špičkový běžec, svědčí i to, že při vzájemném soupeření ho Zátopek dokázal porazit jen jednou.

Ideální kádr vstup do strany odmítal

Po válce se Jan Haluza ihned zapojil do obnovy jednot a žup tělocvičného spolku Orel a také se angažoval v politickém životě – stal se členem Československé strany lidové. Po prvních poválečných volbách v roce 1946 o něj začali projevovat zájem i komunističtí agitátoři, kterým se jevil jako ideální kádr. Byl synem dělníka, měl právnické vzdělání a zkušenosti s přednášením, byl populární a sklízel úspěchy ve sportu. „Za členství v KSČ mně dokonce nabízeli místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně,“ vzpomínal Jan Haluza. Komunisty však vytrvale odmítal a v září 1948 přišla odplata – byl zatčen agenty Státní bezpečnosti. O několik dní později zadrželi také jeho manželku Věru a bolševické perzekuci neunikli ani Haluzovi sourozenci – všichni byli vyhozeni ze škol i zaměstnání a směli vykonávat jen pomocné práce. Zlínský byt manželů Haluzových byl úředně zapečetěn a všechny věci zabaveny; kromě rodinných cenností zmizel také sportovní archiv, fotografie a medaile.

Estébácký teror

Jana Haluzu vyšetřovali v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. „Byl jsem na takzvané samotce, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli, a nevěděli jste proč.“ Nakonec byl obviněn z členství v takzvané protistátní rozvratnické skupině Zlín. Aby mohly být v soudní frašce zinscenované komunistickým aparátem vyneseny co nejvyšší nepodmíněné tresty, propojila Státní bezpečnost údajnou skupinu Zlín s „rozvratnickou“ skupinou vizovického faráře Antonína Huvara a vykonstruovala vzájemnou spolupráci jejich aktérů.

Vyšetřovatelé začali křížovým výslechem. „To znamená, že vyšetřovaného teple oblékli a shora na něj pustili okruh pětistovkových žárovek, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo.“ Přesto Haluza ve vykonstruovaném procesu dostal šest let těžkého žaláře za podvratnou činnost proti republice a hospodářskou špionáž.

StB to ale nestačilo a následně Janu Haluzovi připsala na vrub také údajné styky s lidmi kolem Milady Horákové. Zůstal tedy v Uherském Hradišti a vyšetřovatelé použili všemožné formy tvrdých výslechů a mučení, aby se atlet přiznal, aniž věděl k čemu. „Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové,“ uvedl Jan Haluza pro Paměť národa.

S velkou hořkostí vzpomínal na to, jak ho estébáci vláčeli uherskohradišťskými ulicemi, kde vyhrál mistrovství republiky, v železných poutech: „Lidé na ulici se zastavovali, poznávali mě a někteří mě litovali. To pro mě bylo velice bolestné a zahanbující.“

Jan Haluza byl v Uherském Hradišti mučen i jedním ze zrůdných estébáckých vynálezů. „Jeden z nich donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly zamontovány plíšky. ,A teď se obuj!‘ poručili. Tak jsem se obul. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné, protože do bot pouštěli proud. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Nakonec mě v těch botách nechali stát a pustili do mě elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil,“ popisoval pamětník. V pouštění elektrických šoků do jeho těla pokračovali i poté, co se zhroutil na zem. Jeden z vyšetřovatelů Janu Haluzovi řekl: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc…“

Za roky na uranu 2000 korun

Jan Haluza putoval z věznice do věznice: věznili ho v brněnském Cejlu, na pražské Pankráci, v Hradci Králové i ve Valdicích, byl na „přeučování“ v Plzni na Borech. Největší část trestu strávil v lágrech na Jáchymovsku. V roce 1949 Jana Haluzu eskortovali do jáchymovského ústředního tábora Vykmanov, který byl neblaze proslulý Věží smrti. Tam se z celé republiky svážela čistá uranová ruda a vězni ji zpracovávali bez jakékoliv ochrany před radioaktivním zářením. Životní podmínky muklů byly otřesné – trápení hladem, nulová hygiena, přeplněné cely. Později se Jan Haluza dostal do tábora Bratrství, ležícího několik kilometrů severně od Jáchymova, kde fáral pod zem. I na Jáchymovsku byl několikrát vyšetřován, tentokrát za údajnou špionáž v dolech. „Dali nás do podzemních kobek, to byla místnost, která byla do dvou metrů dlouhá a široká metr a půl. Byl tam žanek [ve vězeňském žargonu kbelík na exkrementy], a jinak vůbec nic. V podzemí jsme byli potmě, bez lůžka, svléknutí do trenýrek, trička a ponožek. Takto jsme tam strávili celý týden. Za tu dobu jsme nedostali nic k jídlu ani k pití.“

Když Jana Haluzu po osmi letech pobytu ve věznicích a lágrech v roce 1954 propustili, dostal za práci v uranových dolech dva tisíce korun.

Aktivní až téměř do stovky

Bývalý politický vězeň, který se ocitl na svobodě ve svých čtyřiceti letech, navzdory vzdělání a dřívějším sportovním úspěchům jen těžko sháněl zaměstnání. Pracoval jako horník na Ostravsku, ve strojírnách, jako kontrolor hasicích přístrojů. K právnické profesi se dostal až 25 let po promoci u státní pojišťovny. Kromě toho se stále nemohl zbavit pozornosti StB, která ho nutila ke spolupráci, ale nikdy ho nezlomila.

Po roce 1989 vyšli manželé Haluzovi z ústraní. Vlastní děti neměli, ale o to větší nadšení věnovali práci s mládeží. Na besedách mladé generaci objasňovali na svém příběhu důležité historické události, poukazovali na nutnost bránit lidská práva a zdůrazňovali, že svoboda a demokracie nikdy nejsou samozřejmostí a je potřeba za ně neustále bojovat. Jan Haluza zemřel 25. srpna 2011 ve Zlíně.

 

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.