Jak se pozná skutečná pomoc od pseudohumanismu

Témata: , , ,

V noci na pátek přistál v Kanadě první speciální letoun se syrskými uprchlíky z táborů na Blízkém východě. Na letišti v Torontu Syřany přivítal osobně kanadský premiér Justin Trudeau. Kanada letos přijme deset tisíc Syřanů a příští rok dalších patnáct tisíc.

Po přísných bezpečnostních prověrkách si je vybírá přímo v utečeneckých táborech. A pro pomoc má jasná pravidla. Přijímá především zranitelné ženy a děti. Do kanadského vládního programu na pomoc ohroženým se téměř nemůžou dostat mladí muži. Jedinou výjimkou jsou ti, kdo přijdou se svými rodiči. Nechme teď stranou ještě speciální výjimky, které Toronto dává homosexuálům, bisexuálům a transsexuálům. Tuto menšinu, prosazováním jejichž práv je momentálně západní civilizace posedlá, považuje Toronto v podmínkách arabského světa za ohroženou. Těžko říct, jak se bude zkoumat, kdo do syrské LGBT skutečně patří.

Podobná pravidla pro přijímání běženců z válkou rozložené země už před časem definoval britský premiér David Cameron. Když navštívil v půlce září tábor v Libanonu, řekl, že Londýn si těch dvacet tisíc uprchlíků, které se chystá přijmout, vybere přímo v táborech. „Přijmeme ty nejohroženější. Postižené děti. Ženy, které byly znásilněny. Muže, kteří zažili mučení.“ Nikoliv ty, kdo si mezi prvními zaplatili u pašeráků cestu do Evropy. Británie také dává na provoz táborů s velkým náskokem nejvíc peněz z celé Evropské unie. Velmi cílený a přesně definovaný program pro přijímání syrských uprchlíků mají i Spojené státy.

Všechny tři anglosaské země jsou známé přísnou migrační politikou a ochranou hranic. A velmi pečlivě rozlišují, kdo je ekonomický migrant a kdo skutečný uprchlík. V anglických (stejně jako ve francouzských médiích) na rozdíl od těch německých nebo našich se píše o migrační, nikoliv uprchlické krizi.

Anglosaský svět dal na rozdíl od kontinentální Evropy, především Německa a Švédska, přednost dodržování pravidel a dobře organizované pomoci těm skutečně nejpotřebnějším před rezignacích na ochranu hranice a chaosem.

Ten kontrast je výmluvný. Podle různých odhadů je v migrační vlně, která se valí otevřenými hranicemi do Evropy mezi sedmdesáti až osmdesáti procenty mladých mužů do třiceti let. Tedy těch nejsilnějších. Nejschopnějších bojovat a držet svou zemi pohromadě. Zranitelných žen, dětí a starých lidí je minimum. Aby nebylo. Drahá, život ohrožující cesta s převaděči Evropou je drsná. Zodpovědný rodič, který není přímo ohrožen na životě, bude dlouho zvažovat, jestli své dítě takovým hrůzným zážitkům vystaví. Silný je i argument těch, kdo tvrdí, že mladí zdraví muži nemají utíkat, ale bojovat.

Proč Evropská unie s Německem v čele nenasadila hned na začátku podobnou politiku jako Británie či Kanada? Proč nezavřela hranice a z táborů na Blízkém východě neotevřela letecké mosty pro ty skutečně ohrožené? Zvlášť ve chvíli, kdy koncem srpna Angela Merkelová řekla, že nebude Syřany v rozporu s dohodou Dublin II vracet do první země Evropské unie, kde překročili hranici? Proč pro ně nezačala do Turecka posílat jubo jety a nechala je napospas překupníkům s lidmi?

Výsledkem anglosaské migrační politiky je pomoc těm skutečně ohroženým. Výsledkem té evropské – drsné pravidlo prvního na pásce, toho, kdo překoná všechny strasti drsné cesty a přijde do Německa, dokud je ještě místo. Třeba ve Švédsku už žádné není. Kanada, Spojené státy a Británie pomohly skutečně slabým a samy sebe neohrozily. Evropa otevřela hranice těm silným a sama sebe uvrhla do nejtěžší společenské krize od druhé světové války.

Proč se jí to stalo? Z vlastní slabosti a neschopnosti o problémech otevřeně mluvit a řešit je. Pomáhat ale bohužel může jen ten, kdo je sám silný. Vedle anglosaské pomoci, vypadá evropský (především německý) pseudohumanismus tristně.

Přejít na diskusi