Svobodní. Jediné místo, kde to dnes na pravici aspoň bublá
Pokud může nějaká strana chovat důvodné podezření, že ji média ignorují kvůli politickému přesvědčení svých jednotlivých redaktorů, budou to nejspíš euroskeptičtí Svobodní. Před dvěma týdny v průzkumu společnosti Herzmann s.r.o. a Data Collect s.r.o. k volbám do Evropského parlamentu poprvé ve své historii dosáhli téměř pětiprocentní hranice, přesně 4,8 procent, stanuli tedy na dosah bodu, v němž se vše v dobré obrací a z neparlamentní se stává parlamentní strana. Volební potenciál, což je součet lidí, kteří jsou rozhodnuti pro stranu hlasovat, s těmi, kteří by pro ni za určitých okolností hlasovat mohli, přesahuje 8 procent.
Povést se něco takového pirátům nebo Zeleným (neřkuli Bursíkově LESu), následovala by patrně vzápětí vlna mediálního zájmu, která by zpětnou vazbou mohla preference strany dál posílit. U Svobodných nic. „Ale na půlku května mám pozvání na předvolební debatu do České televize,“ nevidí to tak černě předseda strany Petr Mach. Je to, pravda, debata ve formátu ´the rest of the best´, kde bude Mach s Radkem Johnem za VV a s lídry právě Pirátů a Zelených, ale předseda je rád i za to.
Strana pro VŠ
Strana svobodných občanů (SSO) existuje šestým rokem a její vedení působí jako běžci na dlouhé trati. Preference celých těch šest roků střídavě stagnují a mírně rostou, ale především roste členská základna a síť aktivistů a podporovatelů. Interní průzkum mezi členy, příznivci a voliči, který si Svobodní nechali provést letos v lednu, jim přinesl několik důvodů k optimismu do budoucna.
Tak především průměrný věk voliče Svobodných je pouhých 35 let (Češi se v průměru dožívají 79 a Češky 85 let). Podíl vysokoškolských studentů a absolventů je mezi voliči strany výjimečně vysoký – rovných 50 procent (v celé české populaci od 15 let výše spadá do této kategorie 15 procent). Naopak až překvapivě slabou pozici mají Svobodní mezi středoškoláky. V tzv. studentských volbách každoročně pořádaných Člověkem v tísni dostali letos pouhých 3,8 procent, zatímco vítěz, Piráti, posbíral 19 procent. To ukazuje hlavní rozdíl mezi oběma internetovými stranami: Piráti jsou středoškolský, Svobodní vysokoškolský fenomén. A to samozřejmě vzhledem k tomu, že středoškoláci ještě v drtivé většině nemohou volit, dává výhodnější pozici Svobodným.
Pozoruhodná je i voličská minulost těch, co volili Svobodné do sněmovny loni v listopadu: pouhých 31 procent volilo tuto stranu i v předposledních volbách roku 2010, 26 procent ODS a 22 procent topku. Deset procent jejich loňských voličů nevolilo v roce 2010 vůbec, ale z nich jen třetinu tvořili prvovoliči. To znamená, že do jisté míry se SSO daří oslovovat i lidi, dosud hluboce skeptické k možnosti volbami něco změnit, ale potenciál růstu má tato malá formace mezi voliči tradiční pravice. Ta na ně samozřejmě hledí jako na nepříjemnou konkurenci.
Do it yourself
Svobodní jsou zvyklí dělat si všechno sami. Strana roste téměř bez zájmu mediálního světa, v podstatě jako garážový projekt. Mach sám ji charakterizuje jako „stranu zorganizovanou přes internet“. Pozornost věnovaná Svobodným zpočátku (ustavili se v únoru 2009) byla dána téměř výlučně faktem, že byli považováni za prezidentskou truc-stranu Václava Klause, který se jako každý správný politický patriarcha rozkmotřil se svou původní partají a teď se jí snaží přes někoho jiného zatopit. Mach do roku 2009 pracoval na Hradě jako prezidentův poradce a především jako ředitel Klausova „předprezidentského“ think-tanku CEP. Dnes ale tvrdí, že prezidenta tehdy do sladkého tajemství zasvětil dost pozdě, až když se potřeboval vyvázat z CEP i prezidentské kanceláře, aby se mohl věnovat stranické práci. A že když potom Klaus nad Svobodnými veřejně zlomil hůl, „emancipace od Klause“, jak to nazývá Mach, jim jenom pomohla.
Dnes má SSO lehce pod tisíc členů a dva tisíce registrovaných příznivců. Rozdíl mezi členem a příznivcem je jednak ve stupni finančního angažmá – člen platí tisíc korun ročně, příznivec stokorunu za registraci – jednak v možnostech. Zatímco členové mohou volit i orgány strany, registrovaní příznivci participují „pouze“ v primárkách, tedy podílejí se společně s členy na sestavování kandidátních listin. Je to model odkoukaný z USA. U Svobodných se primárek účastní zhruba 30 procent registrovaných příznivců, tedy nějakých 600 lidí. A protože ne všichni členové v primárkách hlasují, představují v nich registrovaní příznivci téměř stejně silný tábor, jako je členstvo.
Co mohou Svobodným tradičnější strany závidět, je větší zapálenost a angažmá příznivců. Před eurovolbami šest týmů v šesti autech, vypůjčených od členů strany, objíždí větší města a na jejich náměstích rozbíjí stánky. „Vždycky nám pomáhají naši místní příznivci, které si najdeme v naší databázi a předem je oslovíme,“ líčí tvůrce této kontaktní kampaně a místopředseda strany Tomáš Pajonk. Zřetelná je jinakost Svobodných na facebooku, kde mají 40 tisíc příznivců. Před volbami loni na podzim například vznikla iniciativa lidí, kteří se fotili s kusem papíru, na nějž sami psali, proč budou volit SSO (http://volimsvobodne.tumblr.com)
Už při zběžném pohledu na ně je vidět, že kolem Svobodných je drajv: ti lidé nevypadají úřednicko-profesorsky (typ „starej mladej“), jak vypadá ekipa, která dnes obklíčila nového předsedu ODS Petra Fialu. Pajonk sám je svým životopisem prototypem člověka, jaké by Svobodní rádi reprezentovali: aktivní a s pozitivním přístupem k životu. Dvaatřicetiletý ekonom žije se svou ženou a třemi dětmi v kopcích nad Valašským Meziříčím, provozuje s kamarádem malou, čtyřčlennou, firmu na vývoj a prodej softwaru, který dopravním a potravinářským společnostem optimalizuje tzv. rozvozové trasy. Tři roky Pajonk pracoval v Londýně a pro svého bývalého anglického zaměstnavatele dělá dál. Říká, že by rád sjednotil lidi, „kteří něco tvoří, kteří jsou na trhu.“ Ve straně je teprve dva roky a vnáší do vedení pohled praktika: „Nejde tolik o procenta daňových sazeb, ale že když cokoliv děláte, neustále porušujete asi tak sto úředních vyhlášek.“
Téměř živočišný odpor k přehnané regulaci a sklonům českých úřadů sekýrovat živnostníky pochopitelně ladí s libertariánským étosem, který dnes Svobodné charakterizuje asi nejvíc. Naposledy cituji z interního průzkumu: ačkoliv euroskepticismus je mediálně nejznámější rys SSO, mezi voliči je „omezení vlivu EU“ až na druhém místě. Hlavní prioritou je pro ně „omezení vlivu státu“ jako takového.
Jak nepodlehli Topolánkovi
Původně se u Svobodných shromáždili všichni možní euroskeptici včetně těch národně-konzervativních. Byl u nich dokonce i proslulý úředník ministerstva školství Ladislav Bátora. Postupně však ve straně převážili stoupenci klasického liberalismu, a tak to chtěl i Mach. Loni na sklonku léta se u něho jednou pozdě večer ohlásil Mirek Topolánek. Ukázalo se, že by Svobodné rád zatáhl do projektu, jehož prý je ručitelem spolu s Václavem Klausem. Mach odmítl, především kvůli šéfce strany Suverenita Janě Bobošíkové. Poté, co Mach řekl NE, vycouval z věci i Topolánek – a výsledek je známý: hnutí Hlavu vzhůru získalo ve sněmovních volbách čtyři desetiny procenta, Klaus, který se objevil na jeho billboardech, ztratil hodně z vážnosti, jíž se ještě těšil.
Mach prý v oněch dnech, kdy o vznikající alianci pod křídly Bobošíkové spekulovala média, dostával desítky až stovky mailů. Řadoví členové a stoupenci ho zapřísáhávali, ať to proboha nedělá. Sám prý o tom ani neuvažoval: „Nám by hrozně uškodilo spojovat se s takovými politickými oportunisty, jako je Jana Bobošíková nebo její kamarádka Jana Volfová.“
Ale není nasnadě spolupráce a časem třeba i spojení s ODS? Z vedení občanských demokratů jdou hlasy, že pokud by to Svobodným nevyšlo teď do europarlamentu, budou ke kooperaci s ODS donuceni. Mach, sám bývalý člen, považuje dnes ODS za partaj zkaženou vládnutím, partaj se sklonem k přílišnému kompromisnictví. Věří, že teď v květnu by to konečně mohlo vyjít: „Šance jsou vyšší než kdy jindy.“
