EXKLUZIVNĚ

‚Převáděči vyhodili dítě do sněhu. A pořád jen říkali davaj‘

Zpověď afghánské uprchlice

Témata: , ,

Cesta z Afghánistánu do Česka, která je dlouhá přes 4700 kilometrů, nám trvala přes půl roku. Převaděčům jsme dali peníze a jen řekli, že chceme pryč ze země. Kde se nacházíme, nám oznámili až v Česku u hranic s Německem, když už jsme neměli peníze na to, abychom pokračovali dál. Někdy jsme na ně museli bez jídla a bez pitné vody čekat i několik týdnů. Bylo jim jedno, jestli umřeme. Pro ně to byl pouze výhodný byznys, vypráví bývalá uprchlice Fatima v exkluzivním rozhovoru pro deník ECHO24.cz.

Dnes třiadvacetiletá Fatima, studentka Evropských a duchovních dějin na Univerzitě Karlově, se v kontextu uprchlické krize rozhodla o svém příběhu promluvit. „Každý by měl vědět, jakými zvěrstvy si uprchlíci musí projít. A je jedno jestli cestují po souši, jako naše rodina, nebo po moři. Je strašně těžké všechno opustit a riskovat svůj život. Proto musí mít člověk opravdu pádný důvod,“ vysvětlila mladá Afghánka plynnou češtinou, kterou se naučila během prvních několika let pobytu v Česku.

Rodina Fatimy včetně jejích dvou mladších sourozenců utekla z Afghánistánu v roce 1999, když jí bylo osm let. U moci byl tehdy tálibánský režim islámských fundamentalistů, který hrozil represemi jejímu otci, vysokoškolskému učiteli perské literatury. Poté, co se rodina dostala do Čech, čekala v uprchlických táborech téměř čtyři roky na udělení povolení k trvalému pobytu.

Za nelegální výuku smrt

Rodiče Fatimy se rozhodli se svými dětmi opustit rodné město Herát na severozápadě země poté, co vládní režim přišel otci na nelegální výuku dívek. Ten totiž své někdejší studentky perské literatury dále v tajnosti vyučoval i potom, co Tálibán uzavřel vysoké školy. Výjimku tvořila pouze duchovní výuka chlapců.

„Vězení v Kábulu znamenalo z 99 procent smrt – buď by ho tam umučili, nebo popravili,“ řekla Fatima. „Otce udal asi někdo ze sousedů, když chtěl člověk v té době přežít, musel nějakým způsobem s režimem sympatizovat,“ dodala s tím, že útěk ze země byl pro ně tak jediná možnost. Rodina prodala veškerý svůj majetek a nashromážděné peníze dala převaděči, ať je odvede pryč z Afghánistánu.

„Nejkrutější bylo, když ven do sněhu vyhodili z okna půlroční batole. Bylo jim to jedno. My jsme pro ně byli jen zboží.“

S pašeráky šli nejčastěji pěšky, a to až 12 dní v kuse s tříhodinovými přestávkami na spaní v lese, občas se svezli schovaní v náklaďáku, ve vlaku nebo v autě. Podle Fatimy se jednalo o organizovanou síť převaděčů, která je vedla po své osvědčené trase. Pašeráci měli i další spojky, lidi, u kterých uprchlíky schovávali, například řidiče kamionu nebo majitelé domů, kde občas přespali.

Převaděči měli masky a mluvili rusky

Často cestovali ve skupinkách více běženců, někdy jich bylo až 50. Pocházeli z Indie, Číny nebo Pákistánu. Převaděči, kteří měli na obličeji masky, na ně mluvili rusky. V komunikaci užívali hlavně jedno univerzální výraz ‚davaj‘. Davaj znamenalo všechno – běž, sedni si, dej, jdi, schovej se. Jednou se musela pětičlenná rodina namačkat do kufru osobního auta.

Čtěte také: V Řecku je 80 000 uprchlíků. Vláda varuje před nepokoji v táborech

„Převaděči si nás předávali jako zboží. Ano, dávali nám najíst a napít, když jsme zaplatili, ale jinak jim bylo úplně jedno jestli umřeme. Když při přejezdu řeky do vody spadl jeden Ind, vůbec se nad tím nepozastavili a jeli jsme dál,“ vzpomíná dívka. „Nejkrutější bylo, když s námi cestovala ještě jedna paní. Teplota byla hluboce pod nulou a její půlroční dítě už dlouho nebrečelo. I mne, osmiletou holkou napadlo, že může být mrtvé. Ta paní se stále dožadovala převaděče, aby ho mohla zkontrolovat, ale ten dítě vzal a vyhodil ho z okna ven do sněhu,“ popisuje Fatima průběh cesty z Afghánistánu do Čech.

Na pašeráky musela někdy rodina čekat i několik týdnů, než si je vyzvednou. „Bez jídla a bez pitné vody jsme na ně v lese čekali asi dva týdny. Byl tam jen špinavý potok, ze kterého by se člověk za jiných okolností nikdy nenapil. Pak si pro nás přišli, ale hned nás zas schovali do chlívku. Mezi dobytkem a slepicemi jsme strávili další tři týdny. Když nás po té době vyvedli na světlo, celá rodina se při pohledu na zářící město v noci rozbrečela,“ popsala Fatima.

Chcete do Německa? Jen za příplatek

Po celou dlouhou cestu neměla rodina představu o tom, v jaké je zemi, co je za roční období nebo kolik je hodin. Kde jsou, se dozvěděli až poblíž Chebu u hranic s Německem, když po nich převaděči chtěli peníze na další cestu a oni neměli už na zaplacení. Vlakem se dostali do Prahy, kde chtěli požádat o azyl. Čtyři dny chodili za všemi uniformovanými lidmi a persky jim vysvětlovali, že jsou z Afghánistánu a chtějí politický azyl.

„Když jsem ve větě správně určila podmět a přísudek, celá třída mi tleskala.“

Nikdo z oslovených lidí jim ale nepomohl, jen jim děkovali nebo se s nimi vůbec nebavili. Nakonec museli budovu cizinecké policie najít sami. Přivolaná překladatelka ale nehovořila persky, ale paštunsky – jazykem, který rodina příliš neovládala. Kvůli špatné domluvě proto skončila místo v hlavním přijímacím táboře pro uprchlíky ve Vyšních Lhotách na měsíc ve vojenském vězení.

Čtěte také: Česko přijme během dvou let 1500 uprchlíků, rozhodla vláda

Posléze strávila dalších devět měsíců v přijímacím středisku v Zastávce u Brna, tři roky pak v azylovém zařízení ve Zbýšově. „Úředníci nám i vyplnili špatně rodné listy. Podle dokumentace jsme se všichni narodili 1. ledna. Já jsem navíc byla papírově mladší, než brácha. V Afghánistánu je jiný kalendář a datum narození mi špatně přepočítali. Pak to dali do pořádku,“ vypráví Afghánka.

Na udělení trvalého pobytu rodina tak čekala téměř čtyři roky. Žadatelům z politických důvodů přitom Česko tehdy vyhovělo třeba už po půl roce, ale jelikož hlavní důvod odchodu Fatiminy rodiny pominul, museli čekat déle. Po teroristických útocích z 11. září Američané Tálibán v Afgánistánu svrhli. Rodina ale o návratu do země ale neuvažovala, bála se, že se represivní režim jednou vrátí. Tálibové se navíc v některých oblastech začali skutečně k moci vracet.

Hned do šesté třídy

Během pobytu v azylovém táboře začala Fatima docházet do školy. „Nejdřív jsem se učila zhruba měsíc číst a psát latinkou, pak mě šoupli hned do šesté třídy. Učitelky byly velmi trpělivé a moc mi pomáhaly, dodnes jsem jim za tu pozornost vděčná a i těm dětem tehdejším. Měla jsem mít například stejně jako ostatní desetiminutový referát a ony seděly a tiše mě poslouchaly i přesto, že jsem sobě nerozuměla ani já sama. Nebo mi celá třída tleskala, když jsem správně určila ve větě podmět a přísudek,“ vzpomíná dívka.

Hůře než jejich potomci se s pobytem v nové zemi vyrovnávali rodiče Fatimy. Během několika let strávených na azylové ubytovně nemohli pracovat a na život dostávali šest korun denně. Po získání povolení k trvalému pobytu začal otec pracovat jako uklízeč, po čase si udělal kurz ošetřovatelství. Po cestě z Afghánistánu se původní profesí vysokoškolskému učiteli totiž ztratil diplom a v dokladech má tak pouze základní vzdělání. Matka Fatimy je pak zaměstnaná jako kuchařka v restauraci.

„Nepotřebuji se modlit, abych věřila v boha.“

„To, že se otci ztratil diplom, nesl asi nejhůře. Když jsme odcházeli z Afghánistánu, měli jsme čtyři velké kufry, v Čechách nám zbyl jen jeden malý batoh. Věci nám buď po cestě ukradli, museli jsme je odložit, nebo vyměnit za jídlo,“ vysvětluje bývalá uprchlice.

„Otec byl v Herátu někdo, lidé si ho vážili. V Afghánistánu tehdy nebylo a po odchodu vyšších a středních vrstev není ani teď mnoho vzdělaných lidí. V zemi zbyli převážně jen venkované, kteří se teď stěhují do měst za lepším životem. Když ale nic neumí, práci nedostanou. Okolo velkých měst, ve vzdálenosti 20 až 50 kilometrů, se tak tvoří ghetta, kde lidé spí ve stanech,“ doplnila.

Evropské kvóty nic neřeší

Fatima také bedlivě sleduje dění okolo uprchlíků a coby muslimka vnímá protiislámské nálady v Česku. „Upřímně si nemyslím, že by kvóty Evropské unie pro příjem imigrantů něco vyřešily, ale jde tu hlavně o solidaritu, o naplňování evropských hodnot, po kterých se tím teď šlape,“ řekla Fatima. „Uprchlíci riskují své životy s vidinou toho, že se dočkají změny k lepšímu. Je proto nesmysl se obávat toho, že by chtěli své tradice zvyky zavést v hostitelské zemi,“ doplnila dívka.

„Já si myslím, že jsem se v Česku integrovala a částečně i asimilovala. Jsem vděčná, že můžu chodit do školy a žít v této zemi, že se nemusím po osmé hodině bát chodit ven, tak jako moje máma v Herátu. Jsem vděčná, že můžu chodit do školy a sama se rozhodnout, jestli se jako muslimka zahalím, nebo ne,“ dodala s tím, že k tomu, aby věřila v Boha, se nepotřebuje modlit nebo dodržovat ramadán.

Čtěte také: Klaus: Uprchlíci? Jako když se vám někdo dobývá do bytu

Syrská katastrofa: ze země utekly kvůli bojům čtyři miliony lidí

 

Přejít na diskusi