Společná vina jako pouto aneb proč byl zvolen Hazdra
Minulý týden byl zvolen novým ředitelem ÚSTR dosavadní první náměstek ředitelky Pavly Foglové, mladý historik Zdeněk Hazdra. Stalo se tak navzdory tomu, že je jako pravá ruka své dosavadní šéfky spoluzodpovědný za snad nejzávažnější krizi Ústavu od doby jeho vzniku.
Mediální ohlas byl zdrcující. Nepodařilo se mi najít ani jeden komentář, který by volbu nového ředitele hodnotil pozitivně. Komentátoři mluví o „podivném kompromisu“ (Michal Komárek, Literární noviny, 17. dubna), o tom, že „ÚSTR porodil zase ÚSTR“ (Jiří Pehe, Právo, 18. dubna), ptají se, „jak dlouho vydrží nový ředitel ÚSTR?“ (Luděk Navara, MF DNES, 17. dubna) a domnívají se, že se z instituce, která by měla zkoumat totalitu, stal – vzhledem k četným bizarním událostem spojeným v posledních letech s jeho existencí – „Ústav pro studium absurdity“ (Stanislav Biler, IHNED.cz, 18. dubna).
Zdá se tedy, že si Rada ÚSTR tímto rozhodnutím zrovna nezvýšila svou popularitu. S výsledkem volby není patrně mimo ni samotnou téměř nikdo spokojen. V publikovaných ohlasech – odleva doprava – převládá názor, že volba může urychlit konec této státní instituce a že se jedná o jejího „posledního ředitele“, protože „politiky řízenou historii nemá smyslu platit“ (Martin Zvěřina, Lidové noviny, 17. dubna), tudíž „bylo by nejrozumnější Ústav pro studium totalitních režimů rovnou zrušit“ (Jan Vávra, ČRo Radiožurnál, 17. dubna).
Příčinou marasmu není politizace
Pro ty, kteří vycházejí z představy, že ÚSTR byl před rokem (po odvolání ředitele Daniela Hermana) převzat levicí a „infiltrován komunisty“, může snad volba Zdeňka Hazdry působit nelogicky. Proč Rada ÚSTR, jmenovaná převážně levicovým Senátem, vybrala za ředitele člověka, který má blízko k TOP 09 (ač je otázkou, zda v této straně má ještě vůbec nějakou reálnou podporu)? Dílčí vysvětlení lze najít v tom, že dva ze čtyř radních, kteří Hazdru zvolili, jsou sami tím či oním způsobem napojení na tuto politickou stranu (Emilie Benešová a Zdeněk Bárta). Ale proč pro nového ředitele hlasovali Jan Bureš a nakonec také Lukáš Jelínek, tedy dva radní, které lze jednoznačně zařadit k levicovému politickému spektru?
Zažil jsem dění v ÚSTR v uplynulém roce, nejdříve jako předseda a posléze řádový člen Vědecké rady, poměrně zblízka. Nemohu po těchto zkušenostech potvrdit platnost všech mediálních obrazů, zejména tvrzení o tom, že hlavní příčinou probíhajícího marasmu je politizace. Co se v ÚSTR momentálně děje a kam tato instituce směřuje, není primárně dané tím, že by tamní vládnoucí skupina plnila určité politické zadání. Pokusy o stranicko-politickou instrumentalizaci Ústavu byly sice pro jeho existenci vždy ohrožením, ale nejzásadnější příčinou jeho současné hluboké krize je zcela jinde. ÚSTR se totiž stal – nikoliv jako první státní instituce – obyčejnou trafikou pro úzkou skupinu, v tomto případě navíc převážně mladých, kariéristicky orientovaných technokratů. Rozkvetl se v něm, částečně již před nástupem současného staronového vedení, klasický systém klientelismu. „Já Ti dám toto, Ty mi za to dáš něco jiného.“ Kdo naopak není ochoten udělat různé čachry a trvá na dodržování pravidel, včetně zákonů, není v tomto klubu vítaný.
Žáček versus Šustrová
Z tohoto hlediska má zvolení Zdeňka Hazdry svoji logiku. Jedná se o člověka, který spolu se čtyřmi ze současných šesti členů Rady vloni připravil nahrazení Daniela Hermana „krizovou manažerkou“ Pavlou Foglovou. Od roku 2010 je při pokusu o tehdejší revizi kursu prvního ředitele Pavla Žáčka spojencem Petrušky Šustrové, ačkoliv jeho kariéra v Ústavu začala paradoxně právě pod Žáčkem. Stále se tak dění kolem ÚSTR nevymanilo z prokletého antagonismu dvou osob (Pavel Žáček versus Petruška Šustrová), který ho trápí téměř od počátku. Je jasné, že se v tomto bludném kruhu budeme točit i nadále.
Při volbě šestého ředitele ÚSTR za šest let nerozhodly objektivní faktory jako skutečná kvalifikace kandidátů, realizovatelnost jejich vize a zájem o uklidnění situace. Rozhodující bylo silné lidské pouto mezi těmi, kteří jsou odpovědní za současnou kondici této instituce. Spojuje je společná vina – za nezákonné propouštění členů předchozího vedení (viz nedávno prohraný soud s bývalým prvním náměstkem Eduardem Stehlíkem), za obelhávání veřejnosti (např. o údajně chaotickém stavu digitalizace a údajném poškozování archiválií, údajně nelegitimním rozdávání odměn ředitele Hermana, o údajné malé hrstce nespokojených zaměstnanců a naposledy o údajně zcela korektně provedeném výběrovém řízení na funkci ředitele). Společná vina – v neposlední řadě i za nízkou akceptaci ÚSTR ve veřejnosti a jeho rapidně klesající renomé u zahraničních partnerů.
Počínání současné Rady ÚSTR a nového ředitele Zdeňka Hazdry se podobá sektě, která nehledě na názory okolního světa tvrdošíjně prosazuje své dogmatické představy. A přitom neoblomně tvrdí, že je vše v nejlepším pořádku – pouze média jsou nespravedlivá a předpojatá. Lze očekávat, že probíhající soudy s bývalým vedením (mj. s Danielem Hermanem a bývalou ředitelkou ABS Zlatuší Kukánovou) a další nové soudy (s kandidáty, kteří se odvážili upozornit na to, že konkurs na ředitele nebyl regulérní) stmelí současné vedení ÚSTR dohromady ještě více. Podobně, jak jeho členy podle všeho spojoval strach z toho, že by nový ředitel, pokud by nepatřil do jejich klubu, mohl po svém nástupu odhalit až příliš mnoho nepříjemného.
Autor je vyřazený kandidát na šéfa ÚSTR, pracuje v Historickém ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.
