Pomalé opičí hovory za úsvitu aneb Úsvit Planety opic

Film Úsvit Planety opic, druhý díl opětovně nastartované série Planeta opic, je v zemi původu i mimo ni oslavován jako příklad „blockbusteru“ pro přemýšlivější publikum, který by mohl komerční kinematografii ukázat cestu směrem k myšlenkově vrstevnatější a vůbec dospělejší produkci. Zní to skvěle. Přiznávám ale, že po projekci Úsvitu jsem v hlavě měl spíš zhasnuto.

Technická stránka filmu je jistě hodna, když už ne rovnou obdivu, tak alespoň uznání. V počítačích vytvoření zvířecí protagonisté vypadají skutečně „jako živí“, dokonale splývají s reálnými prostředími, záběr útvar opic na koních projíždějící lesem vypadá, jako kdyby nějakým lesem právě projížděl útvar opic na koních (skoro tak dobré jako obři na mamutech ve Hře o trůny).

Problematické to ale začne být v okamžiku, kdy se na plátně začne přemýšlet. Nejde ani tak o obsah těch myšlenek – trochu triviální a známé věci. Poněkud iritující ale je, že jsou podávány ve velmi volném tempu a s dosti úmornou vážností.

Opičí revolucionář

První díl série sledoval zrod „opičího revolucionáře“ Caesara (pro animátory ho předehrával osvědčený Andy Serkis). Pokusné zvíře bylo vystaveno účinkům nějakého genetického přípravku, díky čemuž prudce stoupla jeho inteligence. Zároveň ale byl ten opičák konfrontován s extrémy lidského chování – v dobrém i (více a důkladněji) ve zlém. S partou revolučně naladěných druhů v závěru filmu uteče ze světa lidí a v lesích nedaleko San Francisca začnou budovat jakousi opičí utopii. Ten genetický přípravek, jenž udělal opice chytřejšími, se mezitím chystal nadělat pěknou paseku v řadách lidí.

A nadělal. Lidstvo téměř vyhubil, jak ukáže obligátní montáž televizního zpravodajství. Přeskočíme deset let a jeho ubohé zbytky přežívají v primitivních koloniích, jedna z nich je právě v pár blocích na území San Francisca. Zato Caesarovi a jeho družině se daří dobře. V lesnatých kopcích vybudovali jakousi kmenovou lovecko-sběračskou společnost, dřevěnou opičí pevnůstku, jejíž členové se těší z pospolité existence a moudrého vedení nezpochybňované vůdcovské autority.

Lidé jsou ve filmu režiséra Matta Reevese spíš do počtu, Gary Oldman se na plátně občas mihne, aby cosi zařval.

Lidé a opice na sebe ale náhodou narazí, křísne to. Dojde na demonstraci síly a dohodu o vzájemném vyhýbání se. Jenomže lidé se nemohou vyhýbat úplně důsledně. Na opičím teritoriu se totiž nachází vodní elektrárna, kterou by rádi zkusili nahodit a zásobovat tak město elektřinou – trvalo jim to tedy deset let, než na to přišli, alespoň že tak i v jiných situacích se lidské společenství projevuje jako mentálně trochu přibrzděné.  Za opicemi tedy vyrazí chápavý Malcolm (Jason Clarke) s rodinou, aby na věci popracoval.

Trestuhodně nevyužitý Gary Oldman

Kromě holubic mají ale oba tábory i svoje jestřáby. Mezi lidmi je to šéf kolonie Dreyfuss (trestuhodně nevyužitý Gary Oldman), jemuž se představa světa bez opičích sousedů zas až tak nepříčí. V opičím táboře má válečnické spády velmi, ehm, signifikantně pojmenovaný Koba (Toby Kebbell), který kdysi s lidmi udělal strašnou zkušenost a rád by jim ji v mezích možností oplatil. Zatímco se rozbíhá opatrný „mírový proces“, se v zákulisí intrikuje, plánují se diverzní akce. Jak tohle může dopadnout?

Vzhledem k tom, že většina diváků ví, že původní film končí slavným záběrem Charltonem Hestonem a zpola zasypanou Sochou svobody na planetě ovládané opicemi, a tomu, že letní velkofilm bez velkolepého akčního finále by publikum asi nenadchnul, alternativ moc není.

Jako odvážné bývá popisováno rozhodnutí autorů vyprávět příběh hlavně „přes opice“, jejichž postavy dostávají daleko větší prostor a jsou prokresleny trochu víc do hloubky. Lidé jsou ve filmu režiséra Matta Reevese spíš do počtu, Gary Oldman se na plátně občas mihne, aby cosi zařval. Malcolm s rodinou tam sice pobudou trochu víc, je s nimi ale taková nuda, že by je jeden raději oželel. V Caesarovi a Kobovi se asi autoři pokusili předvést dva protikladné typy lidových vůdců – jednoho s přirozenou autoritou a druhého potenciálního totalitáře.

Problém ale je, že tyhle filmové opice nejsou jaksi dost opičí. Jejich tváře jsou „humanizované“, stejně tak i jejich chování, působí trochu jako hyperrealisticky provedené postavy z nějaké serióznější disneyovky. To velmi zdlouhavě ukazované ohledávání se mezi dvěma druhy se často smrskává na odhalení toho, že nakonec jsme vlastně všichni stejní – opět v dobrém i ve zlém. Reevesův film by ale byl o hodně zajímavější (a možná taky pravdivější, ale do toho se pouštět nechci), kdyby nebyli.  

Chlupatí digitální opičáci

Takhle Úsvit působí jako dost nespecifická alegorie nějakého lidského konfliktu, střetu mezi dvěma skupinami na různém stupni civilizačního vývoje, z nichž členové jedné jsou o dost chlupatější a výrazně lépe přeskakují ze stromu na strom. Postupně zvládají i lidskou řeč, která ovšem z úst digitálních opičáků nezní dvakrát přirozeně. Jsou to teprve mluvkové začátečníci – slovní zásoba nic moc, artikulace obtížná. Jeden (například já) tak může snadno nabýt dojmu, že půlku filmu se čeká, až se někdo konečně „vyžvejkne“ a když se tak stane, Ameriku tedy zrovna neobjeví. A kolem šumí 3D les.

Práce filmového recenzenta v rámci nabídky fakt není špatná. Ale někdy má taky svoje.

Přiznávám, že jsem během projekce pár kraťounkých spánků, což asi souviselo víc s momentální dispozicí než filmem samotných. Jeden sleduje velmi pomalý dialog dvou opic o tom, že by se opice neměly navzájem zabíjet. Na moment se propadne do sna, během nějž stihne procestovat kus zeměkoule a nastolit světový mír. Otevře oči a ti dva opičáci na plátně ještě pořád melou svými netrénovanými čelistmi. Práce filmového recenzenta v rámci nabídky fakt není špatná. Ale někdy má taky svoje.