Ukrajina: povinnost myslet na nejhorší

Vývoj na Ukrajině je bolestně předvídatelný. Pokud je někdo přesto překvapen, tak teď už snad jen proto, že člověku se přirozeně nechce myslet na nejhorší. Ale demonstrace a teroristické akce proruských separatistů se odehrávají přesně tam, kde se to dal čekat – v Charkově a Doněcku – a vyústily podle očekávání ve vyslovení žádosti o bratrskou pomoc.

Do Moskvy ji adresoval orgán, jenž si říká Rada Doněcké lidové republiky. Je sice dílem pár stovek demonstrantů, kteří obsadili radnici, ale ruská média o něm referují se vší pompou hodnou suverénního státu – mluví o jeho zákonodárcích, návrzích zákonů a podobně. Tím nejdůležitějším návrhem zákona je požadavek na referendum o federalizaci Ukrajiny, jež by se mělo konat 11. května, tedy dříve než vyhlášené ukrajinské prezidentské volby, jež by naopak měly být zrušeny. Federalizace Ukrajiny je samozřejmě požadavek, který formulovala Moskva ještě před invazí na Krym, a ministr zahraničí Lavrov ho včera zopakoval v prohlášení ministerstva a v komentáři pro The Guardian.

Moskvě je jedno, jestli jí někdo věří. Má pozvání

Tvrzení, že teroristické akce jsou organizovány z Ruska, je nemožné bezprostředně ověřit. Ukrajinci tvrdí, že zadrželi při pokusu o překročení hranice operativce ruské vojenské rozvědky GRU. Víc informací se jistě objeví postupně, tak jako když vyšlo najevo, že aktivista, který v březnu vztyčil ruskou vlajku na budovu regionální administrativy v Charkově, byl ve skutečnosti z Moskvy. Anebo když byl v jiném proruském aktivistovi z Doněcku rozpoznán člověk se špatným chrupem, který vystupoval v téže roli už v lotyšské Rize v roce 2009.

Krátkodobě to bohužel nehraje roli. Moskva má stále na hranici s Ukrajinou padesát tisíc vojáků. Je jí jedno, jestli někdo v cizině věří tomu, co říká. Má pozvání. Ukrajinská vláda je pod tlakem něco dělat, úřadující prezident Turčynov včera prohlásil, že jde o "druhou vlnu ruské speciální operace vůči Ukrajině," a naznačil, že vláda nastolí pořádek třeba silou. To ovšem může snadno Moskvě poskytnout záminku – ke krokům, na něž byl povinen myslet každý nejpozději od 1. března, kdy si Putin nechal schválit horní komorou parlamentu mandát k vojenskému zásahu na celém území Ukrajiny.

Němcům je v EU bezpečno, ale na bezpečí ostatních se podílet nechtějí

Moskvu nezajímá, jestli svět věří jejím řečem. Zajímá ji, jak se zachová. A tady naráží na měkkou tkáň. V Evropě už se ozvaly hlasy – toužebné, anebo varovné (Václav Klaus) – že ruské ohrožení může restartovat proces evropské integrace, který podle známé teze ožívá vždy v krizích. Jenže jakýkoli další centralizující krok v dnešní Evropě má dnes jedinou podobu: je podmíněný německým souhlasem a znamená posílení role Německa.

A jakou roli hodlá sehrát Německo? Podle březnového průzkumu pro televizi ARD 53 procent Němců nepodporuje zvýšenou vojenskou ochranu východoevropských členů NATO a ještě více (61 procent) jich odmítá, aby se na ní podílelo Německo. Podle téhož průzkumu by ovšem zároveň podle velké většiny měla mít EU viditelnější společnou zahraniční politiku, neboť "díky EU je nám v Evropě bezpečněji," jak soudí 72 procent respondentů. Tahle kombinace je pro Kreml výzvou zkusit, kam až si může dovolit zajít. Pokud se někdo odmítá zabývat představou, co nastane, až budou ruské jednotky v bojové pohotovosti na baltských hranicích, pak jen proto, že člověku se přirozeně nechce myslet na nejhorší.

Přejít na diskusi