1 Esej Václava Cílka

Klimatická trumpiáda

Týdeník Echo

Jeden můj kolega, který pracuje v ochraně přírody, mi občas říká, že na světě už mu dělá radost jenom jeden člověk, a tím je Donald Trump – pro svoji odvahu řešit věci novým, byť někdy kontraproduktivním způsobem. Americké odmítnutí Pařížské dohody způsobilo na celém světě káravé reakce a někdy i poprask, ale je vůbec namístě? Upřímně řečeno, myslím si, že na vládním americkém rozhodnutí proti omezení emisí příliš nezáleží už z toho důvodu, že vypovědět smlouvu trvá celé roky a ani uhelný průmysl nebude schopen nové doly a tepelné elektrárny otevřít ve větším měřítku dřív než za několik let. Ani se do toho nepohrne, protože velké investiční celky by mohla zastavit nová administrativa. V hornictví i energetice se dají větší projekty málokdy uskutečnit dřív než za šest let, a kde v té době bude americká politika?

Myslím, že je namístě pana Trumpa spíš pochválit za to, že funguje jako katalyzátor proměny světa, a to dokonce i v záležitostech klimatu. Především lidé si zvykli na to, že stačí, když budou občas recyklovat a trochu málo šetřit – a zbytek za ně udělá vláda. To je do značné míry omyl, protože politická elita si vždy najde své místo v klimatizované místnosti s hojností tekoucí vody, ale dopady změn – jako vždycky – spadnou na běžné lidi. Několik nových studií se týká vln veder, jež jsou čím dál četnější a delší, což například v Indii nejenom zvyšuje počty úmrtí z vedra, ale také nemocí malých dětí či pooperačních komplikací. Prostě za tepla se bakterie lépe množí a tělo je slabší.

Trumpovo odmítnutí vrací do hry jedince, firmy a představitele měst. Mám za to, že některé organizace se začnou problémem emisí intenzivně zabývat už jen proto, že jsou v přirozené opozici vůči současné americké administrativě.

Na čem doopravdy záleží?

Upřímně řečeno, ani Pařížská dohoda není velká výhra, protože podle všeho nezabrání tomu, aby průměrná teplota povrchu Země nestoupla o 2 °C, nejspíš i víc. Lidský čas je totiž jiný než čas, jímž žije vodní cyklus, atmosféra, neřkuli samotná Země. Když na rušné silnici nedáme pozor, zpětná vazba v podobě srážky se dostaví skoro okamžitě, ale pro uvolněnou molekulu oxidu uhličitého to neplatí.

Pokud odejde rovnou do atmosféry, vydrží tam sotva sedm let, ale část oxidu uhličitého se váže do oceánu a proudí s vodou celá desetiletí, než se zase dostane k hladině a uvolní se do ovzduší. Trvá to proto zhruba třicet let, než se oxid uhličitý projeví se zhruba 70 % svého oteplovacího účinku. Znamená to, že palivo, které jsme spálili v roce 1990, se při oteplování ještě plně neuplatnilo. Zrada globálního oteplování spočívá v tom, že kdosi kdysi poměrně dávno otevřel skříňku s džinem klimatické změny, ale teprve o mnoho let později jsme pochopili, že nejde zavřít.

Skutečná současná rizika

Uhlí je považované za špinavý zdroj energie, protože na určité množství energie vyprodukuje velké množství skleníkových plynů. Plyn je naopak brán jako poměrně čistá energie, protože při spalování v laboratorních podmínkách uvolní při stejném výkonu méně oxidu uhličitého. Ve skutečnosti, pokud do výpočtu zahrneme ztráty při těžbě a přepravě plynu, dostáváme mnohem horší čísla. Ale k vůbec nejhorší možné situaci se teprve schyluje.

Na dně oceánů leží zhruba 10–20 cm mocná vrstvička metanových hydrátů, která vypadá jako docela normální led, ale z jednoho kubíku hydrátů je možné uvolnit až 150 kubíků plynného metanu. Hydráty vznikají tak, že směs vody a metanu překvapivě tuhne při 4–6 °C, takže stačí, aby bakterie žijící v hlubokomořském bahně uvolňovaly bublinky plynu, a celý systém zamrzne. Jsou však místa, kde jsou vývěry metanu silnější anebo kde dochází k sesouvání „metanové zmrzliny“ z výše položených svahů, a mocnost hydrátové vrstvy dosáhne až 30 metrů! To už představuje obrovské množství energie, která volá po využití.

Těžba metanových hydrátů je založena na tom, že z hladiny ženu teplou vodu o průměrně tři až čtyři kilometry níž. Na dně oceánu pak dojde k tání „zmrzliny“ a uvolňování metanu, jenž se jímá do obrovského trychtýře a pružným potrubím vede na loď. Při této těžbě se ztráty plynu odhadují na víc než 10 %, takže do atmosféry je v konečném součtu uvolňováno obrovské množství skleníkových plynů. Po letech příprav začíná Čína, Japonsko a Indie zkoušet průmyslovou těžbu metanových hydrátů, v nichž je pravděpodobně obsaženo víc energie než ve všech ložiscích fosilních paliv na souši. Otevírá se tak potenciálně nejvíc nebezpečná kapitola lidského působení na složení atmosféry, přesto jí, na rozdíl od pana Trumpa, není věnována skoro žádná pozornost.

Zranitelná Amerika

Málokdo si uvědomuje, že USA patří hned po polopouštních oblastech Středního východu či středomořské oblasti mezi klimaticky nejvíc zranitelné oblasti světa. Je to dáno tím, že USA leží mezi zdrojem velkého chladu arktické oblasti a obrovského tepla Mexického zálivu. Hory – a to jak Apalačské pohoří, tak Skalnaté hory – jsou orientovány od severu k jihu a prostředek kontinentu je jedna velká pláň. Tím dochází k situaci, kdy samotný reliéf proti sobě svádí teplé i studené vzdušné masy a velké pláně se snadno mohou stát bojištěm plným tornád, hurikánů a sněžných bouří.

Právě byla publikována společná studie Princetonské a Rutgersovy univerzity (najdete ji např. jako článek C. Zandonellové s názvem Rising sea levels will boost moderate floods in some areas, severe floods in others), která ukazuje, že pokud nedojde k omezení emisí, v roce 2050 se v částech USA zvýší pravděpodobnost stoletých povodní až čtyřicetkrát! Budou místa, kam budou přicházet i víckrát do roka. Týká se to San Franciska, San Diega, částí Floridy, oblasti Seattlu a dalších míst, v menší míře například i New Yorku.

Mnoho přímořských měst se navíc mírně propadá následkem čerpání vody z hlubších zásobníků a rovněž hladina mořské vody pozvolna stoupá. Nejnižší odhady počítají s růstem zhruba 14 cm do roku 2050, bude-li však tání ledovců pokračovat, můžeme překročit i 50 cm. Na jednu stranu to vypadá jako odhad nějakého nepřejícího klimatického aktivisty, na druhou stranu, části měst jako Atlantic City či Miami Beach již dnes zažívají „povodně za slunečného dne“.

Podle mého názoru je otázkou dalších maximálně deseti let, kdy budou klimatické změny v Americe natolik fyzicky pociťovány – ne jako vědecká možnost –, že veřejnost už jen z toho důvodu, aby nepadly ceny nemovitostí, zavede regulaci emisí. A kdyby k tomu mělo dojít dřív, řekl bych, že pan Trump se postaví do čela boje za silnou a bezemisní Ameriku.

Hesla:

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.