2 Jak je to po letech rekordní prosperity možné?

Proč je Česko bohatou zemí chudých lidí

ANALÝZA

Po čtyřech letech rekordní prosperity Českou republiku banka JP Morgan vyřadila z klubu bohatých vyspělých států. Už tři roky po sobě má totiž nižší příjem na obyvatele, než je laťka 20 tisíc dolarů. Ta v očích ekonomů této banky dělí vyspělé země od těch rozvíjejících se. Jediným, kdo ze střední Evropy laťku bohatství přesahuje, je Slovinsko.

Jak je to po letech rekordní prosperity možné? Velmi jednoduchá odpověď zní, že jsme bohatou zemí chudých lidí. Zemí, která je ve srovnání s ostatními hodně produktivní, dokáže toho docela dost vydělat a mezi lidmi na příjmech se tady dělí jedna z nejmenších porcí z celé Evropy.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Z čísel JP Morgan to hodně vystupuje, protože nastavuje na srovnávání bohatství trochu jiné měřítko než běžně využívané statistiky o příjmech a bohatství.

JP Morgan pracuje s hrubým národním důchodem (HND). Běžně se používá hrubý domácí produkt (HDP). Velmi zjednodušeně: do HDP se počítá všechen ekonomický výkon na území České republiky. Do HND se naopak nepočítají výkony zahraničních firem na území České republiky. Ty se počítají mateřským státům. Naopak se připočítávají výkony českých firem v zahraniční.

V posledních měsících se konečně soustředí pozornost na to, jak obrovské sumy z českých zisků odvádějí firmy do zahraničí. V HND je to dobře vidět.

Zahraniční firmy v české ekonomice hrají důležitější roli než výkony českých firem v zahraničí, proto je HND nižší. Samotné vlastnictví je přitom nejzásadnější. Kdyby tady zahraniční firmy peníze také utrácely, ať už jako investice do lidí, nebo investice do dalšího podnikání, bylo by to vidět i v tom HND, podle nějž nejsme bohatí.

Je to přesný odraz toho, že se tady na platech rozděluje jedna z nejmenších částí vytvořeného výkonu ekonomiky z celé Evropy.

To důležité číslo, podle něhož se poznají dobře zaplacení a low-cost lidé, se jmenuje labour nebo wage ratio (podíl práce). Je to část celkového bohatství vytvořeného v ekonomice, která se rozděluje mezi lidi na platech. Bohatství se dělí na tři části: zisky firem, platy zaměstnanců a daně. Součet všech tří dává dohromady sto procent. Je to jednoduché. Čím vyšší jsou daně, tím méně zbývá na firmy a zaměstnance. Čím méně se zaplatí na lidech, tím vyšší jsou zisky.

Daně, které jsou uvaleny přímo na zboží, jsou u nás na evropské poměry podprůměrné. Srovnatelné s Německem. Znamená to tedy, že u nás končí v kapsách firem jedna z největších částí příjmů z celého vyspělého světa a na účtech zaměstnanců jedna z vůbec nejnižších.

Evropané se dají podle toho, za jaké platy jsou ochotni pracovat v poměru k výkonu, který své firmě přinášejí, rozdělit na drahé a levné zaměstnance. V Evropské unii jde na platy v průměru 47,6 procenta HDP. Vůbec nejdražší jsou Švýcaři, kteří si na platech rozdělují 59,7 procenta přidané hodnoty, která se v jejich zemi vytvoří. Na padesát procent se dostávají ještě Francouzi (52,7 procenta), Dánové (51,7 procenta), Němci (50,7 procenta), Belgičané (50,3 procenta). Laťce padesáti procent se těsně přibližují zmínění Estonci se 48 a Slovinci se 49 procenty. Stejná část bohatství míří na platy zaměstnanců i v Nizozemsku.

My patříme do skupiny low-cost zaměstnanců. Zajímavé je, že se v ní potkávají obyvatelé nejbohatších i nejchudších zemí Evropské unie. Irsko je hned po Lucembursku s velkým náskokem před ostatními druhou nejbohatší zemí Evropské unie. Jeho HDP v paritě kupní síly, odrážející rozdílné ceny, dosahuje 145 procent průměru osmadvacítky. Na tu pozici se dokázalo znovu vrátit navzdory hluboké finanční a hospodářské krizi, kterou prošlo v roce 2010, kdy muselo být před státním bankrotem zachraňováno z krizových finančních valů Evropské unie. Mírou bohatství je srovnatelné se Švýcarskem se 163 procenty průměru. Pro představu: bohatství Německa představuje 124 procent průměru Unie, u Británie 110 a u Francie 106 procent.

V Irsku se ale mezi zaměstnance na platech rozděluje jen 30,6 procenta HDP. To je evropský rekord. Před krizí to bývalo úplně jinak. Ještě v roce 2009 to dosahovalo 43,6 procenta. Když k tomu připočteme velmi nízké daně, je zřejmé, proč je Dublin tak vyhledávaným cílem pro zahraniční investory. Je to země s obrovsky vysokou produktivitou, kde jsou lidé ochotní pracovat za nízké platy. I tady, podobně jako ve Velké Británii, sehrál obrovskou roli příliv migrantů ze střední a východní Evropy. Taky to ukazuje, jak moc byli Irové ochotni si utáhnout opasky, aby se z krize, do níž je zatáhly na jejich rozjetou ekonomiku příliš nízké úrokové sazby eura, dostali. Irsko je teď po krizi znovu bohatou zemí, nikoliv však s dobře placenými a bohatými lidmi.

Druhým extrémem ze skupiny low-cost zaměstnanců je chudé Rumunsko. Oblíbený cíl, kam se stěhují montážní linky. Na platech se tam rozděluje jen 32,2 procenta HDP. Podobně jako v Irsku je tady vidět pád. Ještě v roce 2009 to bylo 39,8 procenta HDP. Má to jen dvě vysvětlení. Buď rostly platy výrazně pomaleji než ekonomika, nebo tam dnes pracuje mnohem méně lidí. Rumunsko má na evropské poměry vysokou nezaměstnanost, a navíc odtud mnoho lidí odchází do zahraničí.

My patříme do stejné skupiny low-cost zaměstnanců jako Irové a Rumuni. Byť ne k extrému. Na platech se u nás rozděluje 39,9 procenta HDP. Všechna uvedená čísla jsou za rok 2015 ze statistického úřadu Evropské unie Eurostat. Na rozdíl o Irů nebo Rumunů je u nás podíl platů na bohatství v poslední době stále stejný, ať ekonomika upadá, nebo prosperuje.

Důvodů, proč jsou tady platy nízké, je řada. Jeden z hlavních je ale čistě psychologický. Z nátury nejsme moc dobří obchodníci a vyjednavači. Většině lidí je stále trapné jít si říct šéfovi o vyšší plat. Nechtějí riskovat. Mají rádi jistotu.

Mnoha lidem ty nízké platy ve srovnání s bohatšími zeměmi zjevně nevadí. V čerstvém výzkumu Global Workforce Happiness Index mezi dvěma sty mladými lidmi s vysokoškolským vzděláním do 35 let v šedesáti zemích jsou Češi desátí nejšťastnější. Za sebou nechávají bohatší Němce, Američany nebo Kanaďany. Index šťastných vedou Dánové, Norové, Kostaričané.

Doba se ale po letech prosperity mění. Lidé si uvědomují, že země bohatla, ale oni to na své životní úrovni moc nepocítili.

Politikům konečně dochází to, že nízké platy mají největší potenciál stát se hlavním volebním tématem podzimního parlamentního střetu. Přímo pro zvýšení čistých platů nemůžou udělat nic jiného, než že sníží lidem daně. Právě o to, jak a komu je snížit nebo zvýšit, už se začal odehrávat hlavní volební střet.

Sociální demokracie vyjela dost tvrdě zleva, když chce daně snížit všem do 50 až 70 tisíc korun měsíčně a těm zbývajícím několika procentům dobře vydělávajících je naopak dost brutálně zvýšit.

Andrej Babiš správně pochopil, že je potřeba nalodit i ty dobře placené profesionály, které se Sobotka chystá exemplárně kasírovat jako boháče. V pojetí sociální demokracie patří mezi ke zdanění vhodné boháče třeba většina doktorů, docenti a profesoři na univerzitách nebo lidé ze středního managementu, třetina všech lidí, kteří pracují v informačních technologiích (kde průměrný plat dosahuje 50 tisíc korun měsíčně) nebo ve financích (47 tisíc korun měsíčně).

Babiš má obrovský prostor, protože pravicová opozice nedokázala obrovský potenciál tématu platy využít. Co je snazšího než říct lidem: Koukněte, za této vlády země bohatla, ale vy jste zůstali chudí.

A přijít především se snížením sociálního pojištění, které funguje jako brutální rovná daň, z níž nejsou žádné slevy ani bonusy na děti.

Logicky přijde otázka, kde na to snížení daní vzít. Pohled na rozpočet ale ukazuje, že je kde brát. Stačí seříznout všemožné dotace a investiční pobídky firmám. V rozpočtu se skrývají v kapitole „neinvestiční transfery podnikatelským subjektům“. Loni na nich stát rozdal 44 miliard korun. To už je na slušný pokles sazby sociálního pojištění.

Nemalá část z toho jsou různé dotace a investiční pobídky pro firmy, které si tím jen zvýší zisky, které pak vyvezou. A premiér Sobotka už sní o dalších dotacích na elektromobily. Pokud ty peníze dá firmám, jen si je přes dividendy stáhnou ven.

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.

Děti na objednávku Posouvání hranic: Náhradní mateřství, výroba dětí na zakázku. Smíme všechno, co umíme?
Jsme poslední romantici Sochař a malíř Jaroslav Róna o židovských předcích, svých souputnících i dávných civilizacích

Hesla: ,

/
analytička ECHO24.cz

Zabývá se politikou a ekonomikou. Těmto tématům se věnovala ve všech hlavních denících. Pracovala jako redaktorka a vedoucí ekonomické rubriky MF Dnes. Poté vedla ekonomickou rubriku týdeníku Respekt. Od roku 2003 do roku 2009 byla hlavní analytičkou Hospodářských novin. Stejnou pozici zastávala od roku 2009 do října 2013 v Lidových novinách. Pravidelně komentuje ekonomiku pro Český rozhlas a Českou televizi.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.