1

Mizí nám před očima mimořádná generace? Smrt v roce 2016: víc než jen statistika

,

Myslím, že všem pokusům vysvětlovat nám, že náš subjektivní pocit je neplatný a že objektivní čísla jasně říkají něco jiného, je třeba čelit – byť jen cvičně a ze zvyku. Zkoušet uchovat si lidskost ještě o chvíli déle, než ji předáme strojům, má cenu.

Takže je zcela nezbytné čelit snaze přesvědčit nás, že rok 2016 nebyl, co se týče definitivních odchodů známých osobností ze scény, mimořádný.

„Nechci kazit ten všeobecný smutek, ale ten dojem ze smrťáků během letošního roku je do značné míry jen statistika,“ napsal na Facebooku Ján Simkanič. „V té naší globální vesnici přibývá lidí a taky logicky přibývá lidí, které globálně známe. Dřív těch globálně známých bylo míň, takže se pro ně taky míň globálně plakalo. Ale jen když si napočítáte, kolik slavných lidí třeba nad osmdesát musí v nejbližších deseti nebo dvaceti letech umřít, musí vám vyjít, že to budou jistě desítky měsíčně (a u půlky z nich si řeknete: ,Týjo, to jsem nevěděl, že je ještě živej.‘) Co z toho plyne? Líp už bylo. Na konci roku 2017 se těšte na podobně pochmurná shrnutí jako to dnešní ,Letos skončila hudba‘, jen nebudete moc dělat překvapený, když jsem vám to teď prásknul.“

Simkanič má samozřejmě pravdu. Anebo aspoň v něčem. Není to jen globální vesnicí, ale taky tím, že my, kdo se spolu bavíme, nemládneme, a tak nemládnou ani ti, které jsme dlouho znali. A protože jsou skoro všichni ti slavní, které známe, zprvu starší než my, zažíváme jejich odcházení. Je to tedy jev generační.

Přesto si s námi osud může zahrát a některý rok probrat řady našich idolů mnohem víc než jindy. Statistika je koneckonců právě statistika – proč by tím obdobím, za které všechno směřuje k průměru, měl být právě jeden kalendářní rok? Může to být klidně pět let.

Nemluvě o silném důvodu, proč se vzepřít statistice, byť nedopadá přímo na žeň úmrtí v tom kterém roce. Ale v zásadě jde o to, že lidé, kteří se nám zapsali do paměti, nejen neumírají stejným tempem, ale hlavně se stejným tempem nerodí. Instinktivně se tomu vzpouzíme, protože je to neliberální a nefér, popírá to dogma, že všechny národy a kultury jsou stejně hodnotné. Ale realita – ta lidská, žitá – je neúprosná. „Shakespeare je jako Mont Blanc,“ říká Goethe v Rozhovorech s Eckermannem. Postavte ho do nějaké nížiny, a tyčí se úchvatně před vámi v celých svých bezmála pěti tisíci metrech. Ale v Alpách, mezi ostatními vrcholky, už zdaleka tak nevyčnívá. Tak i když čteme Marlowa, Jonsona, Webstera, vidíme, že Shakespeare byl „jen“ největší mezi velkými, že se od nich hodně naučil a vypůjčil si. Že bez celé divadelní kultury renesanční Anglie, aniž by je diváci znali, by Shakespearovi nerozuměli – a on by se nikdy nestal slavným. Že tato kultura neměla sobě rovnou ve většině evropských zemí ani se s ní nemůže měřit anglické divadlo většiny let následujících.

Některá období a místa prostě produkují génie po hrstech. A pak následuje úhor. Distribuce talentů a kulturních vzepětí v čase a mezi kulturami nezná statistickou zákonitost ani spravedlnost – věděli to všichni protagonisté všech národních obrození, kteří snaživě padělali historické památky, aby zpětně tuto nespravedlnost napravili. Marně.

Odchází nám před očima nějaká neporovnatelná generace? Asi ne.

Ten rok koneckonců nebyl v úmrtích nijak extrémní, co se týče naší země. Nic takového, co by Blesku obstaralo materiál titulní strany na čtrnáct dní jako sebevražda hudebního skladatele Karla Svobody, se letos nekonalo. Blesk je mimochodem kvalitním referenčním zdrojem pro tento druh pozorování, čtenářům umožňuje kochat se odchody slavných v přehledné formě a v patřičném podání, důstojně, a přitom s citem pro zálibný detail. „Jeho pohřbu se zúčastnily i známé tváře, například Karel Gott (77) či hlas některých postaviček z jeho večerníčků Jiřina Bohdalová (85), která obřad probrečela,“ čteme v odstavci věnovaném tvůrci Křemílka a Vochomůrky Zdeňku Smetanovi. Sportovní komentátor Karol Polák zemřel „jen 134 dní od svatby se svou dlouholetou milenkou Agátou“, můžeme se zasnít. Příležitost ke kontemplaci nad osudem poskytne i odchod celebritního gangstera Ivana Jonáka. „Svobody si moc neužil. Po dvou letech (přesně po 666 dnech venku z vězení) zemřel,“ vypočítává Blesk a my jen dodáme, že selfíčko s Andrejem Babišem za těch 666 dní ještě stihl.

A přece oč lepší než mnoho slov je, když Blesk, vždy zvědavý na příčinu úmrtí, u někoho musí napsat jen „zemřel stářím“ – jako o veteránu RAF Imrichu Gablechovi. Hezká smrt, smíme-li to tak říci.

Na mezinárodní scéně, přesněji té dominované anglosaskými médii, ovšem ten rok mimořádný byl. Ti lidé prostě neměli odejít! To je závěr, který musíme učinit po náhledu na rozhodující autoritu v těchto věcech, jíž je web Deathlist.net. Ten na počátku každého roku sestaví seznam padesáti osobností, jejichž odchod lze v nadcházejícím roce očekávat, v pořadí tušené pravděpodobnosti. A pak vyčkává, jak dobře se jeho výkonný výbor trefil. „DeathList 2016 vystartoval ostře, pak narazil na velmi hubené období od června do listopadu a dosáhl konečného skóre 12,“ což, jak poznamenávají dobří lidé provozující tuto službu, není skóre rekordní. Pakliže na veřejnosti přesto převládal ponurý dojem, že rok 2016 by nám toto opravdu neměl dělat, bylo to tím, že odešli ti, u nichž na to nikdo nemyslel.

Hudebníci samozřejmě stále odcházejí – a při svém náročném životním stylu často i v podprůměrných letech. Tak třeba v předchozím roce hudební skladatel James Horner nebo bluesman B. B. King, jak mi Simkanič připomněl. Ale Horner byl pro většinu lidí osobností skrytou, jeho hudbu k Titaniku znali, aniž by věděli, že ji napsal on. A B. B. King je pro fajnšmekry. Na to, co poslouchá většina lidí, měl nezměrný vliv – ale skrze jiné, populárnější, které ovlivnil. (Když už jsme u tohoto žánru, připomeňme, že v roce 2016 zemřel Presleyho kytarista Scotty Moore či Phil Chess, jeden z bratrské dvojice, která založila značku Chess Records, jež řadu nejslavnějších bluesmanů objevila, nahrávala a vydávala. Chess, původním jménem Fiszel Czyż, byl, jak jinak, polský Žid z Čenstochové.)

Přinejmenším David Bowie, Prince a Leonard Cohen ale byli tvůrci, kteří svou hudbu vytvářeli, a zároveň individuality, které na lidi účinkovaly celou svou osobností, s nimiž posluchači vyrůstali, o nichž snili, k nimž se připodobňovali. Zároveň díky tomu, že zůstávali aktivní, nikdy v našich myslích vlastně pořádně nezestárli.

Bowie byl asi nejvíc ten, který formoval lidi v adolescenci. Zároveň nepřestával uspokojovat jako artistní experimentátor. Svou smrtelnou nemoc nikde nevytruboval. Když vydal své poslední album Blackstar, všichni recenzenti ji hodnotili natvrdo; kdyby chtěli, žádný ohled jim nebránil napsat, že stárnoucí avantgardista by toho už měl nechat. Nevěděli, že Bowie za deset dní zemře.

Prince byl u nás méně známý, základní porci hitů vydal ještě za komunismu. Vedle zřejmých hudebních kvalit na něm pro Američany, mám pocit, bylo silné to, že představoval příslib konečné plnohodnotné integrace černochů do amerického národa – příslib, který se po slibných 80. a 90. letech přestává naplňovat. Nepotřeboval si bělet kůži jako Michael Jackson, ale byl z nevelké skupiny hvězd, jež zcela samozřejmě překračovaly hranici mezi bílou a černou hudbou. Černošská tradice pro něj byla něco jako bonus, který mohl, a nemusel využívat, jak chtěl. Rock, soul, blues – jeho písně byly všechno zároveň. Byly taky skandálně, šťavnatě, lascivně erotické a jsou i (nebo právě) dnes, v době, kdy je „fuck“ pomalu nejfrekventovanějším slovem textů pop music. Zemřel na předávkování se prášky proti bolesti, na které si zvykl po operaci kyčlí, jež mu poškodilo nošení vysokých podpatků. I takové oběti protagonista pop music přináší.

Fajnšmekrů se navíc dotkla zpráva, že v červenci zemřel jeden z těch, kteří působili hlavně skrz ostatní – Alan Vega (vlastním jménem Boruch Alan Bermowitz, jak jinak). Polovina pionýrského dua elektronické hudby, jež se jmenovalo Suicide a patřilo k zásadním postavám newyorského punku. Přelom 70. a 80. let v New Yorku, to bylo taky jedno z těch období, kdy se koncentrovala tvůrčí energie odsátá zřejmě jiným místům a létům. V klubu CBGB hrávali oni, Patti Smith, Television, Richard Hell, Talking Heads, Ramones, Blondie, New York Dolls… – kdyby si rockový fanoušek mohl přát, že smí strávit jeden rok na jednom místě rockové historie, nemá moc lepších voleb.

Leonard Cohen byl pro mnohé větším spisovatelem než Nobelovou cenou za literaturu oceněný Bob Dylan. „Leonard nebyl ani tak moudrý muž jako muž hledající moudrost. Nalezl ji, ztratil ji, nalezl ji znovu, zkoušel ji, ztratil ji, nalezl ji znovu. Nikdy si nebyl jistý, nikdy nebyl hotový, nikdy zastrašený, nikdy spasený,“ napsal o něm v nekrologu jeho přítel Leon Wieseltier. Jeho Chelsea Hotel zůstane navždy součástí mentálního zeměpisu New Yorku. A jak nazvat to, co cítíme, když v roce 2016 posloucháme slova jeho písně z 80. let, „nejdříve dostaneme Manhattan, pak dostaneme Berlín“?

Výčet odchodů totiž získal v lidové představivosti svůj poněkud apokalyptický nádech proto, že zprávy o úmrtích toho či onoho idola se střídaly se zprávami o tom, kde zase udeřili islámští teroristé.

A s dalšími zprávami zvěstujícími Západu, že jedna jeho epocha končí, že leccos z toho, co jsme si zvykli respektovat, obdivovat, vážit si toho a spoléhat na to, nemusí mít trvání. Měsíc po Bowieho smrti Donald Trump vyhrál první republikánské primárky.

Když si do tohoto rámce dosadíte několik dalších jmen – John Glenn, Carrie Fisherová, Muhammad Ali, Harper Leeová – pochopíte ještě spíš. John Glenn byl první Američan, který obletěl Zemi; dlouhá léta pak byl senátorem. Jak formuluje ideál veřejné služby nastávající americký prezident? „Mám rád ty, kteří se nenechali chytit.“ A byla by v dnešních Star Wars princezna Leia hrdinkou? Neusoudili by šéfové hollywoodského studia, že z hlediska tržeb by měl raději zvítězit Darth Vader?

Berme to s nadsázkou, bavíme se tu o masových celebritách, kategorii, jež má, mírně řečeno, svá omezení. Ale ne, opravdu smrt jen poslušně nenaplňovala statistiku.

Vážení diskutující, před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní či takové, které odporují obecné lidské slušnosti.