Na pomezí sportu a války – ruské vojenské hry

Pozornost celého světa se upřela na Brazílii, kde 5. srpna začaly olympijské hry. Poznamenala je však neúčast řady ruských atletů, jimž v tom zabránil dopingový skandál. Rusko to pokládá za politicky motivovaný krok a pro vyřazené atlety pořádá „svoje“ hry nazvané Hvězdy 2016. Vedle toho ale Kreml inicioval i další zajímavou akci, jež stojí na pomezí sportu a vojenských cvičení a vzbuzuje v médiích kontroverzní reakce.

Tzv. Armádní mezinárodní hry (Armejskije meždunarodnyje igry) začaly 30. července 2016 a pozvání z Moskvy přijalo celkově osmnáct zemí. Svoje schopnosti porovnává skutečně široké spektrum vojenských profesí. Tankisté, motostřelci, odstřelovači, ženisté, letci, obsluhy zbraní protivzdušné obrany, průzkumníci, opraváři, výsadkáři, potápěči, dokonce i psovodi a vojenští kuchaři. Ruská „vojenská olympiáda“ má dohromady 23 disciplín, z nichž některé mají jména odvozená od zavedených sportů na letních i zimních hrách.

Snad nejznámější z nich je tzv. tankový biatlon, soutěž tankových osádek, které mají projíždět určenou trasu a vést přesnou palbu na cíle. V doslovném smyslu vlastně nejde o novinku ani o ruský vynález, jelikož podobné soutěže tankistů (mj. známá CAT, Canadian Army Trophy) se konaly i ve státech NATO. Kremlu je ovšem třeba přiznat, že svým mezinárodním vojenským hrám dal mnohem ambicióznější formát a publicitu.

První ročník „tankového biatlonu“ se konal roku 2013 a kromě Rusů se účastnili i Bělorusové, Kazaši a Arméni. Soutěž přitáhla značný zájem i po světě a na druhý ročník Moskva pozvala i státy NATO, a to včetně České republiky. Čeští tankisté se na „biatlon“ připravovali, ale krize na Ukrajině způsobila dramatické ochlazení vztahů s Ruskem, takže týmy západních armád na tento pozoruhodný podnik nakonec nedorazily.

Pozvání Moskvy však přijala řada dalších zemí. Kromě republik bývalého SSSR se zúčastnila také Čína, Indie, Srbsko, Mongolsko, Angola, Venezuela a Kuvajt. V roce 2014 navíc získalo mezinárodní charakter cvičení letectva Avaidarts, na něž dorazila i letadla z Běloruska a Číny. V loňském roce se obě akce uskutečnily znovu, ale tentokrát už jako součásti prvního ročníku Armádních mezinárodních her, jež zahrnovaly i další disciplíny. Zapojilo se celkem sedmnáct států, mezi nimi např. Pákistán, Egypt a Nikaragua.

Letošní ročník her je z hlediska disciplín a mezinárodní účasti opět o něco větší, ale „nováčci“ vzbudili hodně kontroverzní reakce. Vedle dvou velmi problematických členů mezinárodního společenství, jimiž jsou Írán a Zimbabwe, přijel i tým jednoho člena NATO. Zřejmě není moc překvapivé, že se jedná o Řecko, jež proruské sklony projevuje již delší dobu. Velice pestrá je také sestava pozorovatelů, protože v seznamu delegací nalézáme např. Německo, Rakousko či Izrael, ale třeba i Saúdskou Arábii, Myanmar nebo Kubu.

Obecně ale stále platí, že se Armádní mezinárodní hry orientují primárně na země, které může Moskva tak či onak počítat za své spojence, resp. neřadí je mezi protivníky. V tomto směru se celý tento podnik dá označit i za politickou akci, která může ukazovat jakousi alternativu vůči dominanci Západu, resp. USA a NATO. Nelze však opomenout ani to, že se této akci přikládá značný význam v dimenzi ruské vnitřní politiky.

V ruských médiích se jí totiž dostává obrovské publicity, jež se dá plně srovnávat s tím, jak se prezentují olympijské hry v Riu. Důvodů pro to se dá jmenovat hned několik. Pořádání takové akce výborně odpovídá image Ruska jako globální mocnosti se sítí spojenců a samozřejmě tak lze odvádět pozornost od ekonomických problémů. „Vojenská olympiáda“ má velký potenciál v oblasti propagandy a Kreml se jej rozhodně snaží využívat.

V západních médiích se vyskytuje kritika, že „vojenská olympiáda“ zapadá do Putinova plánu totální militarizace ruské společnosti. Na tom možná něco pravdy bude. Kritice ze Západu čelí i zmíněná sestava účastníků. Armádní mezinárodní hry se zkrátka staly perfektním terčem pro všechny, kdo na Kremlu nenechají „nit suchou“. Bylo by ale férové přiznat, že ne všechno, co Rusko v tomto smyslu podniká, je absolutně zlé a špatné, a měla by se věnovat pozornost také tomu, jak mohou z této akce profitovat ozbrojené síly.

Autorem konceptu „vojenské olympiády“ totiž prakticky jistě není prezident Putin, ale vysoce schopný ministr obrany Sergej Šojgu, pod jehož vedením prodělala ruská armáda velký posun vpřed. Stejně jako rozsáhlá neohlášená vojenská cvičení mohou i soutěže výrazně přispívat ke zvyšování operační připravenosti ruských vojáků. Mají vliv také na vývoj techniky, jelikož za aktuálně probíhající modernizací tanků T-72 na variantu T-72B3 údajně stály obavy, že by při srovnání s čínskými a západními typy mohly utrpět fiasko.

S jistým racionálním odstupem by se mělo hledět i na mediální a propagandistické využití této akce. Ano, Kreml nepochybně téma armády v médiích akcentuje nadměrně, patrně by bylo na místě i tvrzení, že ho zneužívá. Přesto ovšem pořád platí, že vedení k vlastenectví a hrdosti na ozbrojené síly je v principu správné. Bohužel ale rovněž platí, že v tomto smyslu většina zemí západní Evropy smutně zaostává za Ruskem i USA.

Zajisté lze oprávněně kritizovat mnoho stránek ruské zahraniční a vnitřní politiky, ale mělo by se rovněž uznat, že v některých ohledech by se Západ měl spíše inspirovat. Rozsáhlá vojenská cvičení jsou jedním z nich, mezinárodní vojenské soutěže klidně mohou být dalším. Copak by nešlo uspořádat podobně rozsáhlou akci pro státy NATO a jejich spojence? Nepochybně by se jednalo o velký příspěvek ke zlepšování jejich bojeschopnosti a při troše snahy by se podobný podnik mohl velmi užitečně „prodat“ na mediální scéně.

O ruské propagandě lze tvrdit ledacos, avšak nelze popřít, že má zásadní vliv na to, že Rusové cítí velkou loajalitu ke své zemi a hrdost na své ozbrojené síly. Ano, režim toho může zneužít, což ale na předchozím tvrzení nic nemění. V případě války by naprostá většina Rusů zaručeně nastoupila do boje a svou vlast by bránila za cenu života. A ruku na srdce, můžeme dnes totéž s jistotou říci i o obyvatelích všech evropských států?

Další zajímavé články si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde