Proč nikdo neprokoukne lež, kterou se za Babiše bije jeho ministryně
1
Lhát a manipulovat, aniž by to někdo odhalil, nikdy nebylo tak snadné. Ukázkovou lekci teď předvádí ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová z hnutí ANO Andreje Babiše.
Poslanecká sněmovna bude příští týden v závěrečném třetím čtení projednávat její zákon o veřejných zakázkách. Sešlo se k němu kolem dvou stovek pozměňovacích návrhů. Politicky nejvýbušnější předložil poslanec opoziční TOP 09 Martin Plíšek. Navrhuje, aby se firmy, v nichž má člen vlády podíl od deseti procent výš, nesměly účastnit veřejných zakázek. Plíšek uspěl se svým nápadem v ústavně-právním výboru, když pro něj hlasovali i dva koaliční poslanci. Sociální demokrat Lukáš Pleticha a Pavla Golasowská z KDU-ČSL.
Návrh je výbušný, protože kdyby prošel sněmovnou, zatarasí firmám ministra financí Andreje Babiše cestu k veřejným zakázkám. Poslanec TOP 09 Jan Farský spočítal, že firmy ministra financí jich teď mají zhruba za 40 miliard korun.
Sám Andrej Babiš k návrhu veřejně mlčí, což je srozumitelné a rozumné. Kdyby začal křičet, každý by hned viděl, že se dere o peníze pro své vlastní firmy. A on se přece přišel obětovat zemi. Sloužit proti zlodějinám a udělat tady pořádek. Obří konflikt zájmů za miliardy a přihrávání zisků v zákonech typu biopaliva jsou pro mnoho voličů abstraktní a těžko představitelné. Tady by ale viděli v přímém přenosu, jak se Babiš bije o konkrétní peníze, které bude platit stát jeho firmám.
Na pomoc proto svému Šéfovi přispěchala předkladatelka zákona, ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová. A použila ohraný trik, který se vytahuje vždycky, když chcete prosadit něco těžko obhajitelného. Prostě to svedete na Evropskou unii. Na směrnice a rozsudky. „Jedná se o návrh, který je v rozporu s evropským právem. Jedná se o rozhodnutí soudního dvora Řecka, o již uzavřený, judikovaný případ. Výčet důvodů pro vyloučení z veřejné zakázky je omezený a členský stát nemůže stanovovat další. V řeckém případě přímo ústava zakazovala účastnit se ve veřejných zakázkách společnostem, které vlastní osoba, která je zároveň vlastníkem sdělovacích prostředků. Soud rozhodl, že takové opatření je nepřiměřené,“ řekla poslancům Šlechtová. „Nelze automaticky zakazovat účast ve veřejných zakázkách těm dodavatelům, které vlastní například člen vlády.“
Říká přesný opak toho, co stojí v rozsudku. Nejde o rozsudek soudního dvoru Řecka, ale rozsudek velkého senátu Evropského soudního dvora z 16. prosince 2008. Řecký soud se na soudní dvůr obrátil s takzvanou předběžnou otázkou. Tázal se, jestli si členská země může k důvodům, které jsou taxativně vyjmenovány ve směrnici o veřejných zakázkách, přidat další, nebo jestli není možné jít za výčet ve směrnici. Spor u řeckého soudu skutečně vycházel z toho, že ústava přímo zakazuje, aby se vlastníci médií mohli účastnit jakýchkoliv veřejných zakázek. Dotčená strana sporu byla přesvědčena, že je v tomto bodě řecká ústava v rozporu s evropským právem. Přesně řečeno se směrnicí, v níž jsou taxativně vyjmenovány překážky ve veřejných zakázkách.
Rozsudek soudního dvora je přesným opakem. Citujeme zde vybrané pasáže z rozsudku, které to tvrdí velmi jednoznačně. „Taxativní výčet uvedený v čl. 24 prvním pododstavci směrnice 93/37 nicméně nevylučuje možnost, aby členské státy zachovávaly nebo přijímaly hmotná pravidla určená zejména k zajištění dodržování zásady rovného zacházení v oblasti veřejných zakázek, jakož i z ní vyplývající zásady transparentnosti, kterými jsou zadavatelé vázáni v rámci celého výběrového řízení na takovou zakázku,“ Na jiném místě rozsudku se přímo říká, že země má právo přidávat další kritéria podle svých úvah. „Každý členský stát totiž může nejlépe, ve světle historických, právních, hospodářských nebo sociálních hledisek, která mu jsou vlastní, identifikovat situace, ve kterých může docházet k jednáním vedoucím k porušování těchto zásad.“
Přímo v rozhodnutí pak stojí. „Tato směrnice není překážkou pro to, aby členský stát stanovil další opatření směřující k vyloučení účastníka, jejichž cílem je zaručit dodržování zásady rovného zacházení s uchazeči a zásady transparentnosti, pokud taková opatření nejdou nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle.“
Karla Šlechtová každého, kdo chce vědět, jak se věci skutečně mají, navedla přímo na rozsudek, který říká, že vyřazení firem vlastněných členy vlády je v souladu s evropským právem.
Ironií je to ještě rozsudek, který přitahuje pozornost k tomu, že v Evropské unii jsou také země, kde do veřejných zakázek nesmí jít žádný majitel médií. Byť je to Řecko, které je v mnoha ohledech padlým státem. S oligarchií, která kombinovala vlastnictví médií, velkého byznysu a vliv na politiku tam mají dlouhé zkušenosti. Je to jeden z důvodů, proč Řecko dopadlo tak špatně a stalo se chudou zemí několika bohatých lidí.
Případ Šlechtová ukazuje, jak snadné je balamutit. Jak se mnoho z těch, kdo rozhodují o směřování země vůbec neobtěžuje zjišťovat si, jak se věci doopravdy mají.
Premiér Bohuslav Sobotka podle informací Echo24 na poslaneckém klubu tvrdil, že je připraven pro pozměňovací návrh, vyřazující firmy členů vlády, hlasovat. Mluví o tom i další poslanci koaličních stran. Někteří už ale rovnou naznačují, že by toto pravidla mělo platit až od příštího volebního období. Jistě, aby se to nedotklo Andreje Babiše.
Strach připravuje politické soupeře Agrofertu, Sobotku na prvním místě, o unikátní politickou příležitost. Jistě, Andrej Babiš by nejspíš vyhrožoval, že odejde z vlády. Kdyby to byl ale nucen dělat veřejně, velmi pravděpodobně by mu tato demonstrace mamonu ubrala politické body. Když se k tomu střetu koaliční partneři neodhodlají, v konečné důsledku ztratí oni a Babiš opět zvýší svou převahu.
Problém není v Babišovi nebo ve Šlechtové. Potíž je, že jim to ostatní svou neznalostí a strachem dovolí.
Reakce ministryně Šlechtové:
Článek paní L. Zlámalové s dramatickým názvem „Proč nikdo neprokoukne lež, kterou se za Babiše bije jeho ministryně“ je pouze zbožným přáním přesvědčit neznalé a vyložit si judikát Evropského soudního dvora zcela opačně. V Čechách se vždy najde někdo, kdo musí být papežštější, než papež a pouhou možnost, která je dána evropskými soudci přetaví pod pláštíkem boje proti korupci na nesmyslnou normu, která odporuje zásadám rovného přístupu. Tedy zásadám EU.
Abychom tedy uvedli na pravou míru spor o možnost či nemožnost členů vlády účastnit se veřejných zakázek, podívejme se na citovaný případ z Řecka:
Rozhodnutí Soudního dvora EU (C-213/07 Michaniki AE) řeší obdobný případ jako je zákaz účasti ve veřejných zakázkách těm dodavatelům, kteří jsou vlastněny členem vlády.
Rozsudek říká, že výčet důvodů pro vyloučení z veřejné zakázky je omezený, vychází z evropských směrnic a členský stát nemůže stanovovat další důvody. To ale neplatí pro ty případy, kdy by členský stát stanovil další přiměřené důvody pro vyloučení, které by naplňovaly cíle naplnění zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Potud lze s článkem souhlasit.
Co je ovšem nejpodstatnější a v článku je opomenuto: Tato opatření ovšem musejí být přiměřená svému cíli a Soudní dvůr konstatoval, že automatické vylučování bez možnosti prokázat neexistenci střetu zájmu je nepřiměřené a tedy nepřípustné.
V citovaném případě totiž ústava Řecka přímo zakazovala účastnit ve veřejných zakázkách těm společnostem, které alespoň z části vlastní osoba, která je zároveň vlastníkem sdělovacích prostředků.
Soud tedy konstatoval, že takové opatření je nepřiměřené, protože tak tyto společnosti nemají ani možnost prokázat, že neexistuje střet zájmů.
Platí tedy, že nelze analogicky automaticky zakazovat účast ve veřejných zakázkách určitým skupinám dodavatelů, tedy například těm dodavatelům, které vlastní například člen vlády.
Pokud by se ukázalo, že takový dodavatel je ve střetu zájmů, pak nový zákon o zadávání veřejných zakázek z dílny Ministerstva pro místní rozvoj, umožňuje takového dodavatele v krajním případě vyloučit, pokud by neexistovala mírnější opatření. Nový zákon řeší střet zájmu velmi široce a v souladu s evropským právem. Transparentnost a rovné zacházení jsou tedy zcela zachovány.
