ANO je naprosté evropské unikum
1
Víkendový sněm ANO byl v mnoha ohledech historický. Nejdříve je ale pro popis situace nutné definovat, co to ANO vlastně je, jak tento politický subjekt nazývat. Zakladatel a majitel ANO odmítá označení politická strana a sám tuto evidentní politickou divizi aglomerátu Agrofert nazývá hnutí. Samotnému významu toho slova i definici politického hnutí ale odporuje, pokud ovšem neakceptujeme fakt, že jde o hnutí mysli Andreje Babiše založit politický nástroj k prosazování vlastních zájmů a představ.
Těžko lze také ANO akceptovat jako demokratický subjekt – a to prokázal právě průběh sněmu, jemuž chyběla jakákoliv diskuse, která je základním definičním znakem demokracie. Význam demokratický lze v případě ANO vztahovat jen k tomu, že bylo zvoleno v demokratických volbách. Vše ostatní je jen marketingová hra na demokracii a ti, kdo se na tom podílejí, vědomě pracují na vzniku autoritářského režimu v zemi. Žijeme v době postdemokratické, která dosavadní fungování liberálních demokracií v Evropě mění a v našem případě díky ANO vytváří předstupeň autoritářského systému – pademokracii.
Přelomovost sněmu ANO spočívá v těchto ohledech: 1) poprvé od listopadu 1989 je nejsilnějším a vládním uskupením autoritářský subjekt, 2) poprvé tento subjekt disponuje významným přímým vlastnictvím médií, díky kterým může podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění a atmosféru ve společnosti, 3) poprvé se politický subjekt může opírat o obrovskou ekonomickou sílu, o kterou se žádná jiná politická strana nemohla opřít, 4) poprvé je na politické scéně subjekt se silnými ekonomickými zájmy přímo spojenými se státem. Tyto primáty pasují ANO na naprosté evropské unikum.
Andrej Babiš není člověk s malými ambicemi. Ukázal to už ve své byznysové éře, kdy dosáhl dominance v daných segmentech trhu. A chce to i v případě politického trhu, a proto na sněmu ANO oznámil, že si přeje změnu volebního systému na většinový, aby mohl vládnout sám, aby ke svému kabinetu nepotřeboval žádného koaličního partnera. Není sebemenší důvod mu nevěřit. Je třeba jeho slova brát vážně a s maximální obezřetností. Není náhoda, že Andrej Babiš mluvil o pravicových stranách jen okrajově. Už je nepovažuje za soupeře, jeho největším protivníkem je nyní sociální demokracie, která si proto vysloužila největší míru kritiky.
Pro uskutečnění svého cíle – samostatného vládnutí – podnikl dva základní klíčové kroky. Nejprve si podmanil část mediální sféry, vytvořil mediální divizi Agrofertu dostatečně velkou, aby zastrašil ostatní konkurenty, a víkendovým sněmem ANO definitivně zformoval i svou politickou divizi. Obsadil ji svými loajálními lidmi z Agrofertu a zcela eliminoval nevypočitatelné figury z plakátu, které použil při posledních parlamentních volbách v rámci své marketingové strategie.
Sněm ANO ukázal, jak by vypadal český svět podle Agrofertu Andreje Babiše: sto procent hlasů pro předsedu, a hlavně bez řečí. To se ale opakovat nebude, marketingoví poradci se určitě poučí a napříště vytvoří oddělení konstruktivní kritiky. Výsledek bude stejný, jen kulisy budou rafinovanější. Otázka je, kolik lidí tuto hru odhalí.
Co dál najdete v aktuálním vydání Týdeníku Echo:
Sněm politické divize Agrofertu byl bodem zlomu. Po něm už nikdo nemůže říct, že nevěděl, oč Andreji Babišovi jde. Čtěte článek Limity proměny země v Čechofert Lenky Zlámalové.
Téma Vladimíra Ševely Jak dlouho už jsme ve válce a dokdy tam budeme se věnuje třem konfliktům, které se ve světě za loňský rok rozhořely – na Ukrajině, Blízkém východě a severní Africe, a připravenosti české armády.
Pravidelná rubrika Salon pokračuje ve vojenské tematice. Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali ředitel odboru obranné politiky ministerstva obrany Jan Jireš, redaktor Armádního technického magazínu Dušan Rovenský, sám bývalý voják se zkušeností z misí v Kuvajtu a Iráku, a Petr Nečas, který předtím, než se stal premiérem, byl dlouhá léta expertem ODS na obranu. Za jeho vlády se na podzim 2011 přijala tzv. Bílá kniha Armády České republiky.
Petr Holub se v komentáři Slon ve zdravotnickém porcelánu vrací k sjezdovému projevu Andreje Babiše, který se neobvykle důrazně věnoval tématu zdravotnictví. Jedná se o další útok na ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka, vizi nebo Babišův střet zájmů?
Text Socialističtí yuppies Lenky Zlámalové je věnovaný první generaci mladých lidí působících v ČSSD, kteří nejsou kariérními straníky ale naopak velmi zdatnými odborníky. Jde o náměstka na obraně Jakuba Landovského a náměstka ministra zahraničí Jakuba Kulhánka.
S komentátorem řeckého deníku Kathimerini Janisem Palaiologosem mluvil o nové řecké vládě marxistické strany Syriza i postojích tamní společnosti Martin Weiss. V rozhovoru V Evropě Syriza mluví úplně jinak než doma v Řecku Palaiologos říká: „Rétorika je protievropská, ale ve skutečnosti jsme velmi hrdí, že můžeme být součástí EU.“ Řecký novinář pro Týdeník Echo zároveň uvolnil i krátkou ukázku ze své knihy o řecké krizi Třináctý úkol Heráklův.
O jednom z nejzávažnějších zahraničních témat uplynulého týdne, vraždě ruského opozičního politika Borise Němcova, píše Martin Weiss v textu Po Němcovově smrti nastupuje v Rusku strach. Domnívá se, že tato vražda znamená začátek nové, temné kapitoly v současném ruské vývoji.
V textu Lordi zvážili Rusko a EU. Koho nalezli lehkým? se Daniel Kaiser věnuje dva týdny staré zprávě evropského výboru Sněmovny lordů, která se dá považovat za jeden z pokusů o popis největší geopolitické krize v Evropě od konce studené války.
Rozpad dlouholetého politického partnerství maďarského premiéra Viktora Orbána a oligarchy Lajose Simicska sleduje v textu Z Orbánovy šedé eminence štvancem redaktor slovenského Denníku N Peter Morvay.
Rozhovor s jedním z obhájců Radovana Karadžiče Marko Sladojevičem přináší Lukáš a Jakub Novosadovi. „Musíme komunikovat. Jinak si zaděláváme na další válku,“ říká právník, který deset let působil u Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslágvii v Haagu.
O novém německém snímku Fénix režiséra Christiana Petzolda z doby poválečného Německa píše Ondřej Štindl.
Divadelní představení ústeckého Činoheráku Kopanec recenzuje Lukáš Novosad. „Inscenace patří k dílům založeným na stupňovaném diváckém nepohodlí,“ píše.
