Umí anglicky a je žena. Co dál?

Českou politiku vůči EU občas rozum nebere. V případě výběru eurokomisaře se to ovšem neděje z úplně obvyklých důvodů. To nejbizarnější není neschopnost koalice shodnout se na kandidátovi. To je sice nešťastné, ale srozumitelné. Nepochopitelné bylo, když Andrej Babiš v červnu nadhodil, že by vláda mohla nechat na předsedovi Komise Junckerovi, ať si vybere.

Bylo to evidentně jedno z Babišových plácnutí do vody v žánru „my nejsme politici“, ale jaký dávalo smysl? Vláda, která exportuje svou neschopnost rozhodovat a prosí cizince, aby rozhodl za ni – to přece nemůže imponovat vůbec nikomu bez ohledu na jeho politické názory či míru ignorantství.

Vedle zjevného dojmu slabosti a neschopnosti to má ještě jeden efekt, který není patrný na první pohled. Pravomoci jednotlivých aktérů struktury jménem evropská integrace jsou žárlivě střežené; o změny smluv a jejich výklad se svádějí urputné letité boje. Po letošních eurovolbách se odehrálo cosi téměř jako puč, když Evropský parlament prosadil, že ne hlavy vlád států, ale on má právo navrhovat předsedu Komise.

Evropská rada na to k údivu všech přistoupila a parlament už dal najevo, že je to precedent, kterého se v žádném případě nevzdá. Do Bruselu odplynulo zase o něco víc moci. A teď by mohla ČR pro změnu vnuknout předsedovi Komise myšlenku, že jednotlivé komisaře už nebudou vybírat členské země jako dosud, ale on coby „evropský premiér“ bude vybírat jednotlivé komisaře. To chceme? Aby se bez změny smluv, jen pouhou bezmyšlenkovitostí přesunula další pravomoc od členských států k unijní instituci? To slyším poprvé.

Proto je nepochopitelné, že to premiér Sobotka v úterý v podstatě zopakoval, byť zdůraznil, že nenechá Junckera rozhodovat o jméně, pouze s ním bude konzultovat potenciál jednotlivých kandidátů.

Z jistého úzkého a přízemního pohledu by nominace Věry Jourové – pokud to tedy bude ona – dávala smysl. Lze u ní odškrtnout základní kvalifikační kolonky: umí anglicky a může tvrdit, že má kvalifikaci pro konkrétní oblast unijní politiky. A je žena a to se počítá – dal to najevo europarlament. Brusel by ji téměř určitě neodmítl - dosud vždy platilo, že nominace jednotlivých zemí byly respektovány bez ohledu na kvalitu, pokud nešlo o opravdu brutální překážku ve výkonu funkce typu podezření z trestného činu. V hnutí ANO by se jejím odchodem do Bruselu zřejmě řešila nějaká situace. Že by se řešila její osobní situace, o tom není pochyb. Za pět let v Komisi si může přijít na více než třicet miliónů korun a do konce života je zajištěna penzí přes sto tisíc měsíčně.

Ale vliv v Komisi? Mezi dosud zveřejněnými jmény budoucích eurokomisařů a kandidátů na další „top jobs“ najdeme hned čtyři bývalé premiér(k)y (Finska, Dánska, Estonska a Lotyšska), řadu dlouholetých ministrů či dosavadních eurokomisařů. Jourová by mezi nimi byla nejméně seniorní figurou. A o její přirozené portfolio, regionální politiku, už projevili zájem Rakušané pro svého dosavadního komisaře Johannese Hahna.

Uvidíme, zda se nově objevená láska Černínského paláce k Rakousku projeví v tom, že by pro ni to místo vyjednal. Ale pochybujeme o tom. Ministr Sobotka se ze schůzky s Jean-Claudem Junckerem vynořil s tím, že máme přislíbené nějaké silné ekonomické portfolio. To zní hezky, ale Juncker asi málokomu řekl, že s jeho zemí počítá pro slabé portfolio. Zdálo by se, že není ještě za pět minut dvanáct – na dnešním summitu se rozhodne jen o vysokém představiteli pro zahraniční politiku a případně ještě o předsedovi Evropské rady a předsedovi euroskupiny, ale určitě ne o celé Komisi. Ale to, jak brzy kdo prezentuje kandidáta se zájmem o určité portfolio, opravdu hraje roli, byť to není úplně logické.

O to zajímavější je zpráva, že premiér Sobotka odmítl podpořit favorizovanou kandidátku na vysokou představitelku pro zahraniční politiku, Italku Federicu Mogheriniovou. A to přesto, že musel být pod tlakem skupiny evropských socialistických premiérů, s nimiž se schází. Místo toho následoval baltské země a Polsko. Nesouhlasit s nejvlivnějšími unijními zeměmi se mezi našimi eurohujery považuje za tabu, při pouhém pomyšlení na něž se jim rozklepou kolena. Proto je třeba Sobotkův postoj ocenit.

O Mogheriniové lze říci totéž co o Jourové: je nezkušená, ministryní je jen pár měsíců, významným faktorem jejích šancí je její pohlaví. Navíc jediným nápadným rysem jejích zahraničněpolitických projevů je vedle ideologické promiskuity měkkost vůči Rusku. Sobotka o tomto nemluvil, místo toho zdůraznil, že nám jde o geografickou rovnováhu, konkrétně o to, aby „nové“ členské země konečně po deseti letech získaly jednu z hlavních unijních funkcí. Je to platná a diplomatická argumentace.

Sobotka řekl, že místo ní podporujeme Radka Sikorského, což by napovídalo, že možná došlo k nějaké širší dohodě o vzájemné podpoře s Polskem. Sikorského šance jsou ovšem dnes nejasné, spekulace hovoří o Belgičanu de Guchtovi či o Holanďanovi Timmermansovi. Nicméně baronku Ashtonovou, jež začínala v prosovětské organizaci Campaign for Nuclear Disarmament, by snad mohl nahradit někdo jiný než osoba, která zase bývala okouzlená Jásirem Arafatem.

A tady se můžete podívat, jak reagovala italská ministryně zahraničí na otázku, jako by se postavila k žádosti ukrajinské vlády o dodávky zbraní.