Novinářka Klicperová schytala kritiku za fotku s puškou na střílení ‚isisáků‘
MAJÍ SE NOVINÁŘI FOTIT SE ZBRANĚMI?
NOVÉ
Velmi rozporuplné reakce mezi českými žurnalisty vyvolala fotografie novinářky Lenky Klicperové, na níž pózuje s útočnou puškou v Sýrii. Snímek pochází z knížky Islámskému na dostřel II, kterou Klicperová napsala a opatřila fotkami společně s Markétou Kutilovou. Nyní na ni upozornil fotograf Stanislav Krupař na Facebooku. U fotky je totiž navíc popisek, že Klicperová pušku využila na „zastřelení isisáka“, tedy teroristy z Islámského státu. Podle části českých novinářů je taková forma sebepropagace za hranou a svědčí o úpadku novinářské etiky. Samotná Klicperová pro Echo24.cz uvedla, že fotka je vytržená z kontextu a je „silně zmanipulovaná“.
„Lenčina láska ke zbraním zašla tak daleko, že veliteli vyrvala z ruky jeho německý samopal G36 a šla si sama zastřelit svého isisáka. A jak jinak – s úsměvem.“ Tak zní doprovodný popisek k fotce, na níž usměvavá Klicperová pózuje s puškou v ruce u rozbořeného domu. Fotografie pochází z knihy Islámskému státu na dostřel II, ve které Klicperová společně s Markétou Kutilovou popisuje své zkušeností z válkou zmítané Sýrie.
Fotografii před několika dny sdílel na facebooku fotoreportér Stanislav Krupař, který ji doplnil popiskem: „Není nad to, když si chce fotografka zastřelit svého isisáka.“
Pod Krupařovým příspěvkem se záhy rozpoutala živá diskuse, které se zúčastnilo mnoho českých fotoreportérů a válečných zpravodajů. Ústřední otázka diskuse zněla: „Je vhodné, aby novinář/ka sdílela podobné fotografie?“
Záporně na tuto otázku odpovídá například bývalý zahraniční redaktor České televize Pavel Novotný. „To, že se fotograf, resp. novinář fotí se zbraní v ruce a trousí poznámky o vraždě lidské bytosti, byť teroristy, vypovídá o tom, že novinářem není,“ myslí si Novotný, který teď pracuje pro Český rozhlas a server Info.cz. „Stejně jako si opravdový lékař neudělá selfie s mrtvolou. Lenka prostě novinářka v původním smyslu slova není, protože tu profesi nechápe. Nic proti,“ upřesnil svůj názor.
Podle Novotného by se měl každý jednotlivec rozhodnout, jestli chce být v první řadě novinářem, a nebo humanitárním pracovníkem či aktivistou. Obojí podle něj dělat nelze. Naráží na fakt, že výtěžek z knihy putoval na humanitární pomoc do válkou zničeného syrského města Kobani.
„Knihy už vydělaly na sbírku www.soskobani.cz přes 150 000 korun ..celkem jsme na pomoc lidem v okolí Kobaní vybraly téměř milion korun. Podporujeme školy, vyrobili jsme 500 školních lavic a nakoupili 500 zimních bund pro děti, pomáháme lidem bez nohou a rukou. Připravujeme pro vás video z toho, jak penize ze sbírky pomáhají. Děkujeme!“ napsala před pár dny na Facebooku Markéta Kutilová.
Kriticky se k „zastřelení isisáka“ staví i novinářka Tereza Engelová. „...tato fotka je výrazem naprostého cynismu. (...) Jde principielně o to, že Lenka a Jarmila (Štuková, další z tria reportérek s Klicperovou a Kutilovou – pozn. red.) ponížily novinařinu z krizových oblastí na produkt. Marketingový tah chcete-li a to já osobně považuji za etický problém,“ myslí si Engelová.
Eticky za hranou fotografie připadá i ruskému zpravodajovi Českého rozhlasu Martinu Dorazínovi: „Podle mého názoru je eticky nepřípustné, aby se novinář nebo humanitární pracovník v zónách konfliktu fotografovali se zbraněmi v rukách, bez ohledu na to, že se nacházejí na tzv. správné straně. Fotograf nebo kameraman je stejný novinář jako píšící žurnalista.“
Konkurenční boj fotožurnalistů?
V diskusi se ale objevily i názory z opačné strany. Například zástupce šéfredaktora časopisu Reflex Bohumil Pečínka naznačil, že za kritikou Klicperové může být i konkurenční boj mezi fotožurnalisty. Stanislav Krupař, díky jehož příspěvku se diskuse rozproudila, se totiž stejně jako Klicperová věnuje fotografování z krizových míst.
„Není nad to, když se Stando strach z konkurence maskuje morálkou. Tohle velcí kluci nedělají,“ uvedl v tomto smyslu Pečínka.
Do diskuse za zapojila i spoluautorka knihy, ze které fotografie Klicperové pochází, Markéta Kutilová. Ta sice přiznala, že otištění fotky Klicperové s puškou bylo „přes čáru“, zároveň však upozornila, že důležitou roli hraje kontext.
Fotka se totiž objevila až na posledních stranách knihy, které se slovy Kutilové věnují „veselým historkám z cesty“ doplněným „rádobyvtipnými komentáři“ dvojice autorek.
Ve stejném duchu jako Kutilová se později na dotaz deníku Echo24.cz vyjádřila i samotná Lenka Klicperová. Ta uvedla, že se do debaty nezapojovala, protože se o ní dozvěděla až po několika dnech od přátel.
„Mne do žádné debaty bohužel nikdo nepozval. Co se týče této fotky – je vytržená z kontextu a silně zmanipulovaná. Je to jedna z malých fotek na konci knihy Islámskému státu na dostřel II., kde je malá mozaika tzv. making of fotek z naší práce v Sýrii s kolegyní Markétou Kutilovou. Máme svůj humor, takže popiska u fotky je velká nadsázka a prostě legrace, kterou si obě dvě samy ze sebe děláme. Ze sebe, ne z války a z válečných témat. Vlastně vůbec nechápu, kdo tam co a proč řeší. Jestli chce někdo něco řešit se mnou, nerozumím tomu, proč se mě prostě nezeptá a nezačne diskutovat se mnou? Já se seriózní diskuzi určitě nebráním, ale tímto způsobem seriózní diskuze neprobíhá. Myslím, že za mě mluví má práce nejen v knihách Islámskému státu na dostřel I a II, mé reportáže a mé fotografie zachycující válku a příběhy lidí ve válce. Velmi by mne potěšilo, kdyby si ti, kteří chtějí diskutovat o mé práci, nejprve obě knihy přečetli,“ uvedla Klicperová pro Echo24.cz.
Samopal není útočná puška
Část diskuse se týkala také zbraně, kterou Klicperová na fotografii drží v ruce. Podle popisku se má jednak o „německý samopal G36“. Ve skutečnosti se ale jedná o americkou útočnou pušku M4. Jinými slovy – v knize je špatně uveden typ zbraně i její provenience. I kdyby Klicperová na fotografii skutečně držela německou G36, pořád by se jednalo o útočnou pušku a nikoli o samopal.
Záměna samopalů a útočných pušek je u širší veřejnosti celkem běžná, oba typy zbraní se však od sebe výrazně odlišují. Například tím, že útočné pušky mají zpravidla větší dostřel a obecně jsou vhodnější pro střelbu na větší vzdálenosti než samopaly.
Útočné pušky jsou také evolučně mladší – zatímco samopaly se používaly už v předválečném období, útočné pušky vyvinulo až Německo za druhé světové války. Němci totiž v boji s početně silnější Rudou armádou potřebovali vyšší palebnou sílu než jakou poskytují klasické pušky, které se musí po každém výstřelu znovu nabíjet, a zároveň nechtěli spoléhat pouze na těžké kulomety MG-42. Za první útočnou pušku je obecně považovaná německá StG 44.
